Sibiř jako obraz duše

Cesty na Sibiř, monumentální dvousvazková próza dokumentaristy a scenáristy Martina Ryšavého (* 1967), nejlépe vyvrací názor, že čas velkých, rozmáchlých románů již pominul.

V letadle jsem si četl román Milana Kundery Pomalost, který jsem v Jakutsku koupil v ruském překladu. Na obálce bylo napsáno, že je humorný a lehkonohý, nudil mě ale ukrutně a navíc byl tak krátký, že mi ani do Moskvy nevydržel. Pořádné romány jsou delší, praví v závěru knihy vypravěč Cest na Sibiř a jeho slova, byť vyřčená s jistou nadsázkou, lze vnímat jako motto nebo charakteristiku tohoto díla. V Ryšavého příběhu se přesouváme přes půlku světa, z Prahy na Sibiř a zase zpět, a v těchto dimenzích spěch skutečně nemá místo. Vypravěč a protagonista v jedné osobě si dopřává luxusu neuspěchanosti – a čtenář záhy zjišťuje, jak osvěžující je vyprávění, které dává věcem tolik času, kolik si zaslouží.
Cesty na Sibiř jsou knihou na první pohled sympatickou svými ambicemi a záběrem. Nemají-li však sympatie po přečtení několika stránek či kapitol vyprchat, musí autor splnit několik podmínek. Především musí mít co říct – a taky to musí umět říct. Jakkoli banálně to zní, není to zdaleka samozřejmé ani běžné. Naštěstí Ryšavý oba tyto předpoklady splňuje dokonale: má co říct jak o Sibiři (tu zná asi skutečně výborně a její obraz podává přesvědčivě), tak o vývoji a zrání vypravěče, o jeho touhách a pochybnostech.
V posledku – a to je třeba zdůraznit -však nerozhoduje atraktivita tématu, ale literární zpracování. A zde si sibiřský cestovatel vede bravurně: zaplaťpánbůh, jinak by takto dlouhý román (celkem přes šest set stran) byl jen stěží čitelný. Vypravěč drží naši pozornost od první stránky, svůj příběh zajímavě fázuje, tu se zastaví, tu naopak zrychlí, a čtenář jej ochotně následuje, protože mu věří, anebo – lépe řečeno – protože mu věřit chce: natolik je autorova práce s jazykem suverénní.
Za zvláštní zmínku stojí vynikající dialogy. Právě v zachycení a ztvárnění přímé řeči možná Ryšavý projevuje svůj cit dokumentaristy; v každém případě však dialogy v této knize patří v současné české próze k těm nejzdařilejším.
Bildungsroman trochu jinak Země bývalého Sovětského svazu mají pro čtenáře pohybujícího se v klidném, pohodlném regionu střední Evropy zvláštní přitažlivost. Ne náhodou v poslední době východní země inspirovaly řadu zajímavých textů, ať už cestopisných, nebo prozaických: v tomto případě na prvním místě jmenujme knihy Jaromíra Štětiny a debut Petry Hůlové.
Martin Ryšavý zná Sibiř jistě velmi dobře, často a opakovaně tam pobýval a natočil o ní několik dokumentů, například Sibiř – duše v muzeu (2001) nebo Afoňka už nechce pást soby (2004). Sibiř v podání jeho vypravěče je živá, barvitá a hlavně úplně jiná než důvěrně známá krajina Čech. „V Čechách je všechno moc blízko, krajina je tu přehledná a mírná a člověka to z jejího domáckého tepla zrovna táhne pryč: do světa nebo snu,“ říká se na počátku knihy a my čtenáři vděčně přitakáme: Ano, ať vypravěč vyrazí, my budeme číst a snít.
Číst Cesty na Sibiř jako cestopis by však znamenalo o mnohé se ochudit. Tato kniha je totiž hlavně a především román -pozoruhodný román o dospívání a zrání. Protagonistovy osudy sledujeme od listopadové revoluce v roce 1989, cestujeme s ním do Rumunska, kam se vypravuje jako člen dobrovolnické skupiny přivážející humanitární pomoc. Výprava sice nedopadne nikterak úspěšně, ale o budoucnosti hlavního hrdiny je rozhodnuto – zejména když se pak prostřednictvím svého kamaráda Nosáka, milovníka esoterických nauk, seznámí s podmanivým světem sibiřských šamanů, anebo, přesněji řečeno, s jeho obrazem úspěšně prodávaným Evropanům dychtícím po mystice.
To však vypravěč na počátku ještě neví. Pln nadšení vyráží na první z mnoha cest na Sibiř v naději, že zde potká skutečného šamana a bude zasvěcen. Jenže právě v tomto momentu přichází zlom. V tradičním bildungsromanu či „románu zasvěcení“ bychom čekali lineární příběh, naplnění účelu cesty, na niž se protagonista vydal, a konečně dosažení určitého poznání. Anebo naopak zklamání, prozření a dosažení jiného poznání: totiž že cesta byla zvolena mylně. U Ryšavého je to však složitější, a právě tato složitost je silnou stránkou jeho příběhu.
Vypravěč není nikdy zcela zklamán, jen se nenaplňují romantické představy, s nimiž se na dlouhou a strastiplnou cestu vydával. Sibiř před ním ustupuje, což je znázorněno i geograficky: nejprve cestuje do Bratsku, další výpravy jej zavádějí do Jakutska, pak ještě dál a severněji do Žigaňska, a přestože na svých cestách nasbírá množství teoretických vědomostí i praktických dovedností, to „pravé“ jako by stále unikalo.
Není to úplné zklamání, spíše postupné pochopení, že žádné definitivní „nazření“ není možné. Namísto kultury s bohatou folklorní tradicí vidí společnost zdecimovanou dlouhými léty komunistické nadvlády a alkoholem, namísto tradičních vesniček jej po trmácivé cestě čekají odporné paneláky zasazené do prázdné tundry. Když to už nemůže vydržet, utíká do Prahy, ale v útulném „domáckém“ prostředí to nevypadá o nic růžověji. Pokouší se o rodinný život, ale ten záhy končí v troskách. Navíc zjišťuje, že přítel Nosák, který ho k cestám inspiroval, je vlastně podvodník. A tak jen co našetří nějaké peníze, míří vypravěč znovu na Sibiř. Čím hlouběji proniká, čím víc toho poznává, tím silněji si uvědomuje, že „ráj na zemi“ prostě nenajde. Na druhou stranu – a to je nejcennější poznání – může na svých cestách potkat zajímavé lidi, lhostejno, zda v Praze, Moskvě, Jakutsku, či mezi kočovníky.
Hledání domova „Najednou jsem pocítil stesk a zatoužil jsem po domově. Ne ale nutně po starém domově v Čechách, spíš to byla touha po jakémkoli místě, kde bych se teď, v tuhle chvíli, mohl cítit mezi svými,“ říká vypravěč v závěru románu a čtenář si uvědomuje, jak obtížné je pro něj coby člověka věčně pochybujícího, kriticky myslícího, takovou pospolitost nalézt.
Jako není jednoduchá Sibiř, nejsou jednoduché ani postavy, které hrdina potkává. Některé jsou odporné na první pohled, jiné stojí za bližší seznámení, leč hrdina musí podstoupit to, že je přijme se všemi jejich chybami.
„Ticho je důležité a potřebné, má-li člověk pochopit sám sebe… A každý lovec a horal bývá v životě často a po dlouhou dobu sám na takových místech, kde je doslova vydán tichu napospas. Tenhle stav někteří lidé nedokážou snášet a utíkají do vsí a do měst. Odcházejí z hor ne proto, že je tam tvrdý život, ale kvůli tomu tichu…“ říká Míša, jedna z nejvýraznějších postav závěru románu, a vypravěč mu nadšeně naslouchá a přitaká – než mu bolestně dojde, že Míša je jen mluvka. Na druhou stranu, když hledá autentické lovce, najde sice tvrdé muže, kteří mají leccos za sebou, ale jednak svou zkušenost nedokážou vtěsnat do slov, jednak je nejvíc ze všeho láká odejít do vesnice, tam se náležitě opít a vyprovokovat nějakou tu rvačku.
Z početné skupiny postav vystupuje Anželika, žena, s níž se vypravěč sblíží v Jakutsku. Jejich milostný románek, od samého počátku zmítaný pochybnosti a obavami ze ztráty, je nepochybně nejsilnější linií románu a vlastně ho i rámuje: s Anželikou se setkáváme na první stránce, o vztahu se detailně dočítáme v závěrečném dějství. Právě tento milostný příběh charakterizuje celé Cesty na Sibiř: postrádá dramatické zvraty, prostě neuzavřeně plyne jako řeka, do níž lze nesčetněkrát vstupovat, i když s vědomím, že nikdy to nebude tatáž řeka. A podobně se to má i se životem.

***

KNIHA TÝDNE

Cesty na Sibiř

Martin Ryšavý Vydalo nakladatelství Revolver Revue, Praha 2008. 616 stran.

Foto popis| Vystudoval přírodovědu a film ovou scenáristiku, podnikal cesty na Sibiř a natočil tam řadu dokumentů, učí na FAMU a nyní vydal velký román
Foto autor| Foto LN – František Vlček

O autorovi| LADISLAV NAGY, Autor je anglista a literární publicista