Senát můžeme změnit

POZNAMENÁVÁME

Opravdu nevím, co bych odpověděla, kdyby se na mě čirou náhodou obrátila některá agentura pro výzkum veřejného mínění se svou oblíbenou otázkou, zda důvěřuji Senátu. Považuji totiž takový dotaz za nesmyslný. Horní i dolní komora parlamentu jsou přece složeny ze zástupců různých stran a politických směrů. Samozřejmě důvěřuji těm, které jsem volila nebo kteří prosazují zákony blízké mému názoru, tedy chránící většinu obyvatel před chamtivostí mocných a zločiny všehoschopných. Kdybych si při takové otázce vzpomněla nasenátory Mejstříka či Štětinu, musela bych vyhrknout, že mou důvěru rozhodně nemají. Pokud bych uvažovala třeba o dvojici komunistických senátorů, pak bych mohla odpovědět obráceně. To, že většina obyvatel při podobných výzkumech vyjadřuje přesvědčení, že Senát je zbytečný a nedůvěřují mu, vyplývá z toho, že návrhy Mejstříka a Štětiny nacházejí v tomto zákonodárném sboru podporu a naopak hlasy rozumných připomínají občas marné volání na hodně rozhlehlé poušti.
Když před týdnem bývalý předseda Ústředního výboru KSČM a poslanec Miroslav Grebeníček v televizní debatě podotkl, že by Senát zrušil a ušetřené peníze dal například resortu kultury, počkala jsem několik dní na ohlasy našich čtenářů. Vlastně podle očekávání se rozdělili na dvě skupiny. První vřele souhlasila, protože »kiksů« horní komory již mají plné zuby. Místo pojistky demokracie se jim počiny řady senátorů jeví spíše jako antidemokratické výbuchy zášti, které místo přesvědčování lidí činy hodnými zákonodárců se snaží vyřadit pětinu voličů z rozhodování o svém osudu. Druhá skupina čtenářů pokládala otázku položenou v titulku na základě Grebeníčkovy úvahy za nešťastnou, protože KSČM přece opět navrhne své kandidáty.
Rok před dalšími volbami třetiny senátorů ovšem považuji za důležité, abychom si konečně otevřeně odpověděli na zásadní otázku: Zaslouží si Senát zrušit? Neexistuje na ni totiž odpověď ano, nebo ne. Jedinou možnou je: Senát nelze zrušit. Ať máme k počínání řady senátorů jistě oprávněné výhrady, taková je skutečnost. Jakkoli bychom rádi vyjádřili jiné mínění, zákony nám to neumožňují. ASenát v současném složení nic takového ani neodhlasuje. Atak bychom si měli odpovědět: Senát nelze zrušit, ale můžeme ho změnit. Myslím, že diskuse nad takovým postojem je rok před senátními volbami nanejvýš důležitá.
Mnoho levicových voličů znechucených antikomunistickými hrátkami Senátu, kde teď převažuje pravice, zůstává doma. Pak stačí disciplinovaný špalír mířící k urnám ze satelitních vilových městeček a o novém senátorovi je rozhodnuto v neprospěch většiny obyvatel. Až podezírám Mejstříka a Štětinu, že jim ani tak nejde o prosazení zákazu slova komunismus jako o vyvolání takového pocitu zhnusení nad politikou. Nezaměstnaní, lidé s nízkými a středními příjmy, podnikatelé každý den bojující o přežití, zemědělci opouštějící ovocné sady a mnozí další nabývají dojem, že politici místo řešení jejich problémů si hrají na »kádrování slov«. A průzkumy tzv. veřejného mínění s nesmyslnými otázkami jen nahrávají náladám, že je zbytečné rozlišovat, všichni jsou stejní a zastání nikde.
K tomu čile přispívají mnohá média, která věčně hledají nějaké agenty StB. Než se s někým začnete bavit, abyste napřed žádali lustrační osvědčení, protože jinak vás bulvár, i ten skrytý za zdánlivě seriózní fasádu, rozcupuje. Zvlášť pikantní je tato agentománie v těchto dnech, když dvacet bývalých disidentů, včetně Václava Havla, požaduje omezení přístupu ke svazkům StB. Prý jsou tam o nich »citlivé údaje«, které si podle jejich vyjádření jistěže StB vymyslela. O nich ano, o jiných ne? Tato taškařice, často nabývající až tragických rozměrů, by už měla skončit. Jenže se Senátem v takovém složení to půjde těžko. Mnoho zákonodárců v horní komoře nedostatek zájmu o život obyčejných lidí rádo »vyvažuje« nekonečnými štvanicemi. Změnit složení Senátu, to je rozhodnutí, kterým můžeme za rok naštvat antikomunisty víc, než kdybychom popsali stohy papíru o špatných hlasováních horní komory. Zajistíme si, že bude projednávat konečně to, co potřebujeme.