Semelovou poženu až před Ústavní soud. Už teď jsem uspěl, říká právník

Právník a člen TOP 09 Michal Kincl v rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, co bylo cílem jeho žaloby na komunistickou poslankyni Martu Semelovou. Po skončení

Po skončení soudního líčení jste řekl, že se odvoláte. Jak chcete přesvědčit odvolací soud o vaší újmě, která vám měla vzniknout v důsledku výroků Marty Semelové? Poslankyně přece konkrétně o vás nemluvila.

Ano, to samozřejmě bylo patrné už od začátku. Ale jde o koncept. Pokud se na to díváte z jiného úhlu, mé žalobní tvrzení smysl dává – výroky paní Semelové mě ovlivnily. Že se bojím, není simulované, je to prostě fakt. Nechci opakovat, co jsem řekl před soudem nebo napsal do žaloby, ale toto není sranda. Každý člověk na to však má jiný názor a já soudci do hlavy nevidím. Mohu maximálně udělat jednu jedinou věc – odvolat se a postoupit věc jinému člověku. Ten mi třeba za pravdu dá. Chtěl bych ale upozornit, že moje žaloba není předem prohraná. Je velmi složité soud přesvědčit, ale zvolený koncept jako takový mi chybný nepřipadá.

KSČM při líčení navrhovala oslovit psychology a psychiatry, kteří by měli posoudit, zda vám poslankyně Semelová svými výroky způsobila újmu. Uvažoval jste o tom?

O tom jsem skutečně neuvažoval. To by se řízení zvrhlo ve frašku. Je jasné, že žádnou psychiatrickou diagnózou netrpím a ani jsem to netvrdil. Já prostě říkám, že mě výroky Marty Semelové ovlivňují na té nejinternější úrovni, což nemá s psychiatrickou diagnózou cokoliv společného.

Komunisté ale tvrdí, že vaše obava je pouze strojená a hraná, že historické skutečnosti z roku 1948 nemůžete znát. A Semelovou žalujete hlavně proto, že jste aktivní člen TOP 09, právník, který se chce zviditelnit. Co na to říkáte?

Tak jak jsem říkal před soudem: Je jasné, že tento typ žaloby asi bude podávat někdo, kdo je veřejně činný. Já veřejně činný jsem a navíc mám tu výhodu, že se právem živím, takže nepotřebuju pomoc nějaké další osoby. Jestli se snažím zviditelnit, ať každý vyhodnotí sám. Soud mi mimo jiné uložil zaplatit náklady řízení, které v tuto chvíli činí zhruba 15 tisíc. A budou růst – budu se snažit žalobu dostat až před Ústavní soud, a tudíž budeme muset další líčení absolvovat a tam všude hrozí další náklady. V kontextu těchto faktů, nechť si udělá každý názor sám.

Nicméně středeční soudní líčení vypadalo tak trochu jako show pro diváky.

No, na mě to tak zejména ze strany KSČM a právního zástupce paní Semelové působilo. My jsme naopak odkazovali na písemná rozhodnutí. Kdybych z toho chtěl dělat show, tak teatrálně mávám rukama a čtu tam desítky minut žalobu a vyjádření protistrany. To se nestalo. Já jsem se choval čistě tak, jak se při jednání chovat má – umírněně, slušně. Invektivami zaútočila protistrana.

Soudce vám doporučil, abyste „drobnou masarykovskou prací“ své voliče přesvědčil, že se komunisté mýlí. Není skutečně lepší nechat voliče, aby se sami rozhodli, jestli se s názory Marty Semelové ztotožňují, než hnát celou věc před soud?

Do určité míry. Ve chvíli, kdy vám některé politické síly říkají, že chtějí odstranit demokratický řád – což se u komunistů de facto děje -, svobodná diskuse končí. Ta žaloba je prostě o tom, kam až sahá svoboda slova. Ve svých vyjádřeních jsem se odkazoval na spoustu nálezů Ústavního soudu, kde se hovoří o tom, že svoboda slova není bezbřehá a že demokracie se musí umět bránit i za cenu toho, že bude například ústavní právo jiné osoby zatlačeno do pozadí. O tom to je.

Každopádně je dobré, že se k tomu soud nějak vyjádřil. Víte, i toto je masarykovská práce, o které pan předseda hovořil. Soud, tedy stát, jasně sdělil, co si o výrocích Marty Semelové myslí. Tím, že výrok soudce medializujete, působíte na voliče. Veřejně se říká: „Bacha na to, výroky paní Semelové jsou nebezpečné.“

Toto byl tedy jeden z cílů vaší žaloby?

Ano, samozřejmě. Kdybychom eventuálně byli úspěšní, paní poslankyně by se musela omluvit. Co by se ale stalo? Nežili bychom ze dne na den v ráji na zemi. I kdyby žaloba byla úspěšná, stejně by to byl drobný střípek do celospolečenské debaty, co se smí a nesmí, jak má demokracie vypadat a jaké má mechanismy.

I když naše žaloba byla zamítnuta, dosáhli jsme s panem europoslancem Jaromírem Štětinou v podstatě úplně toho stejného, jako kdyby nám soud dal za pravdu. Nemuselo to tak dopadnout – soudce se nemusel vyjadřovat k té věci tak, jak se vyjadřoval. Nemusel říkat, že s výroky paní Semelové nesouhlasí. Jeho odůvodnění mohlo být daleko stručnější. Z tohoto pohledu líčení považuji za identický úspěch, jako kdybychom uspěli.

Takže výroky soudce, že s názory Marty Semelové nesouhlasí a že obava z návratu komunistů je zdravá, chápete jako satisfakci.

Ano, přesně tak. Toto já osobně vnímám jako jistou formu satisfakce, která ale bohužel přišla ze strany státu. Měla totiž přijít ze strany autora výroků, tedy paní Semelové.

U soudu jste požadoval omluvu. Její požadované znění ale omluvou vlastně není. Žádáte, aby KSČM a poslankyně Semelová uznali jiný výklad historie, než jak ho chápou, aby vlastně řekli něco, v co nevěří. Upozornil na to ostatně i soudce Pavel Freibert. Proč jste zvolil takový postup?

Musím na rovinu říct, že jsem o formulaci omluvy přemýšlel skoro celý den. Převážil názor, aby text byl každému srozumitelný a nezavdával možnosti k různým jiným interpretacím.

A nebyla to trochu taktická chyba v tom smyslu, že jste se snažil o to, aby Marta Semelová řekla, v co nevěří, místo toho, aby se jednoduše omluvila?

Samozřejmě i to se mohlo stát. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že poslankyně bude textu omluvy věřit a nebude v podobných výrocích pokračovat dál. Musíme to ale dávat do souvislosti s jednáním státu. Kdyby žaloba byla úspěšná, stát by řekl, že toto se dělat nemá. Moje žaloba úspěšná nebyla, ale stát v podstatě řekl totéž. Cílem bylo utvořit jakýsi precedent, to se bohužel nestalo. Není ale všem dnům konec, budu pokračovat dál a věc se patrně dostane až k Ústavnímu soudu.