Sedm statečných

Sedm -přesně tolik členů má senátní Klub otevřené demokracie, který naznačil podporu případné prezidentské kandidatuře Jiřího Dienstbiera. Deklarovaným motivem je zabránit znovuzvolení Václava Klause. Pokud by nezávislí senátoři dotáhli svou iniciativu do konkrétnějších obrysů, bylo by namístě hovořit o statečnosti. Ostatní strany, které by na Klausově „sesazení“ měly a mohly mít zájem, totiž zatím spíše váhají. Pro stále se ztenčující skupinku, navazující na kdysi vlivný čtyřkoaličně unionistický senátní okruh, je to ideální příležitost k politickému zviditelnění. Zvláště když třem z nich vyprší funkční období již v příštím roce (a dalším třem v roce 2010). Ale proč jejich úsilí zlehčovat a ironizovat? Vždyť není pochyb, že „antiklausovské“ motivy většiny z nich mohou být vcelku autentické. Přesto se nad sympaticky smělou iniciativou vznáší několik otazníků. Součástí sedmičky jsou i dva přední čeští antikomunisté: senátoři Mejstřík a Štětina. Zdalipak si uvědomují, že má-li být snaha o porážku Klause myšlena trochu vážně, bez komunistických hlasů v obou komorách se neobejde?
Další, vcelku elementární skutečností je, že sedm je zkrátka málo. Nestačí ani na samostatnou nominaci. Na druhou stranu ale každý ví, že jméno Jiřího Dienstbiera vcelku rezonuje s preferencemi ČSSD. A jak naznačil senátní kolega „otevřených demokratů“ Balín, Dienstbier by nemusel být nepřijatelný ani pro komunisty. Podpora někdejšího disidenta by neměla být problémem ani pro zelené.
To vše ale nic nemění na tom, že klíč v rukou drží lidovci. Jejich podivná zdráhavost může mít několik příčin. Buď si své rozhodující pozice nejsou vědomi (což je krajně nepravděpodobné), nebo nemají vhodné kandidáty, o nichž by dokázali přesvědčit i ostatní (což je možné). A nebo v jejich řadách nepanuje jednota (což se jeví jako stále pravděpodobnější).
Média rozebírají přijatelnost toho či onoho pro „část lidovců“. A že by KDU-ČSL dala jasně a srozumitelně najevo, že její strategie pro prezidentskou volbu bude cílená, racionální a hlavně jednotná, to se říci nedá. Poněkud tajemné vyjádření, že „do podzimu se nebudeme k ničemu vyjadřovat“, o tom právě nesvědčí. Namísto kýženého vyjasňování pozic lidovci ústy Cyrila Svobody jen zvyšují sázky do nejisté hry, když na již tak dost „symbolicky přetíženou“ funkci hlavy státu přidávají další tíživý náklad: podle Svobody by se totiž adept měl předem zásadně vyjádřit k otázkám, jež příslušejí spíš oné vskutku „výkonné“ složce exekutivy, vládě. Ale to by bylo na samostatnou úvahu, tak raději zpět k Dienstbierovi. Vystoupení „sedmi statečných“ má několik pozitiv. Jednak trochu vnáší světlo do matematických počtů pro třetí kolo. Postoje a motivy nezávislých senátorů byly dosud velkou hádankou. Kromě toho by pravicoví senátoři mohli přesvědčit alespoň část kolegů z šestičlenného klubu SNK. Někteří z nich mají za sebou rozchod s ODS a její politikou, byť „jen“ na komunální úrovni. Především by ale tato iniciativa mohla přispět k tomu, aby se ostatní „neklausovské“ strany konečně poněkud „rozhoupaly“. Zejména KDU-ČSL, která, jak opakuji, drží většinu trumfů.

Foto popis|

O autorovi| Jiří Koubek (Autor studuje politologii na FF UK)