Rušno na politických střídačkách

Do voleb uběhne ještě něco vody, ale už nyní se kalkuluje a manévruje, zálohy přesunují do první linie, předvoje do týlu a zbrojí se. I tak budou mnozí nepřipraveni. Nejkritičtější, zdá se, je to u zelených.

Málokdo čekal, že vody v české politice se začnou čeřit necelý rok před parlamentními volbami. Jedni lídři odcházejí, další přicházejí, jiní se drží seslí, jež se mohutně otřásají. Většina personálních přesunů souvisí s klasickými mocenskými třenicemi a předvolební taktikou. Za těmi zajímavějšími však lze zahlédnout odvěké úsilí o naplnění humanitních ideálů skrze politické angažmá.

Odchody dnešní a zítřejší

Miroslav Grebeníček avizoval rezignaci z čela KSČM a své setrvání ve funkci po 1. říjnu označil za „bezpředmětné“. Tvrdost předsedových slov a jejich pronesení prostřednictvím ČTK nasvědčuje, že tentokrát může jít o víc než jen o vydírání či upevňování vlastních pozic. Buď jak buď, řadoví komunisté nyní vědí, že se otevírá příležitost ke změnám, a záleží pouze na nich, jak s ní naloží.
Stanislava Grosse vyzývají jednotlivci, místní organizace, ale už i okresní výbory ČSSD, aby opustil post předsedy sociální demokracie. Přestože kauza Spyra-Doležel-Unipetrol je komplikovaná, Gross zatím závazek očistit své jméno nesplnil a neprofesionálními reakcemi ubližuje sobě i ČSSD. Na druhé straně, v honu na Grosse figuruje podivná koalice Zemanových sirotků a těch, co se ještě nedávno -dříve než našli nový cíl v Jiřím Paroubkovi – k předsedovi vydatně lísali. Gross ale zápasí do posledního dechu. Dušuje se dokonce, že Zemana chtěl za prezidenta a v tajné volbě jej nepodrazil, zaštiťuje se zpravodajskými operacemi, ohrožením své osoby i zesnulým zpěvákem Stoklasou.
Mirek Topolánek se podle zdrojů z ODS může těšit na omezování svého vlivu. Sundávat vůdce, ač sebeslabšího, před zahájením volební kampaně není moudré. Ale nabízí se možnost dělby úkolů a pravomocí, čehož Klausův junior tým určitě s chutí využije.
Miroslav Kalousek je dosud „king“, poněvadž velmi efektivně komunikuje s členstvem KDU-ČSL, a nikdo se neodvažuje získat na podzimním sjezdu jeho skalp. Nelze ovšem nevidět, jak ubývá lidoveckých preferencí, zejména odlivem liberálnějších voličů, kteří druhdy slyšeli na Luxovo a Svobodovo vábení.
Pavlu Němcovi roste konkurence pomalu a neochotně. Práce hrobníka není bůhvíjak vyhledávaná. Přesto jsou v Unii svobody ještě lidé, kteří nehodlají složit zbraně a míní se za osvícená liberální, lidskoprávní a v mnohém zelené principy bít do roztrhání těla. Otázkou ale je, budou-li o ně, „potřísněné kolaborací se socialisty“, architekti spojenectví malých středopravých subjektů stát. Už samotná vize předvolební integrace působí zpozdile a neoriginálně. Navíc připomíná počínání můry obletující žárovku. Vznik-zánik, vznik-zánik, o hádkách o loga a názvy nemluvě.
Jan Beránek dobrovolně odchází z vedení Strany zelených. Hovoří se o jeho únavě a rozladěnosti. Každopádně svým krokem jednoznačně uvolňuje cestu ambicióznímu Martinu Bursíkovi. Zelení prošli z relevantních českých politických stran v uplynulých letech nejzásadnější proměnou. Proto jejich současnému stavu patří speciální pozornost.

Proměny zelených

Po celá devadesátá léta sympatizanti „zelené“ politiky složitě bloudili politickým spektrem. Potkávali se s Občanským hnutím, křesťanskými demokraty, sociální demokracií i unionisty, avšak pevné základny se jim nedostávalo nikde, natožpak ve Straně zelených, v té době se nejčastěji mediálně profilující „bezpečnostním expertem“ Vlčkem a jeho přátelstvím s Milošem Zemanem. Na komunální úrovni sice četní členové Strany zelených odváděli poctivou práci, jenže to k celorepublikovému věhlasu nestačilo. Příchod Jana Beránka (a pro faktografickou přesnost dodejme, že také Jakuba Patočky) do Strany zelených znamenal užší provázání s příslušníky ekologických iniciativ, reprezentanty občanského sektoru a obecně renomovanými osobnostmi. Zelení obživli a dosáhli respektu. Přes nepříliš uhlazené následné dění v útrobách Strany zelených se přenesme konstatováním, že obě strany sporu (respektive všechny strany sporů, které v SZ průběžně vyvstávaly) používaly k uplatnění své vůle rozličné nástroje typické pro nelítostný politický boj.
Klíčové je, jak se změnila vnější tvář českých zelených. Dočkali se moderního politického programu, který se nedotýká jen enviromentálních témat a vyniká obdivuhodnou uceleností.Zelení posílili v regionech a v osobě Jaromíra Štětiny získali senátorský mandát. Velké strany si jich začaly všímat a v sociální demokracii se vášnivě spekuluje o možné budoucí „rudo-zelené“ koalici. Ani ten největší nepřejícník proto nemůže Beránkovo působení v čele Strany zelených označit za neúspěšné. Paradoxně to je Martin Bursík, ztělesňující Beránkovu vnitrostranickou opozici, kdo poměrně přesně popsal hlavní slabinu skupiny, jež před časem pomohla zeleným na nohy. Je jí vnímání veřejným míněním. Zelení jsou sice bráni vážněji než kdykoli předtím, leč pořád je tíží nálepka vyslanců radikálních ekologických formací, které prý pohlížejí na svět zploštěle, výhradně zelenými brýlemi. Rozpětí stranického programu veřejnost ignoruje. Jeho popularizace má rezervy. A nic nepomáhá ani Beránkova podpora myšlence zeleno-liberální předvolební integrace. Naopak Martin Bursík, prosazující individuální pouť zelených, je pokládán více za pragmatického politika se zájmem o přírodu než za skalního ekologa. Rovněž jej provází pověst miláčka médií atraktivního pro stránky novin, rozhlasové vlny a televizní kanály. Nezávisle na tom, co nadcházející sjezd Strany zelených přinese, vznáší se ve vzduchu otázka, zda Strana zelených zůstane i přes personální rošády seriozním hráčem v tuzemském politickém spektru a zda naplnění jejích cílů proběhne snáze při samostatné kandidatuře do Poslanecké sněmovny, anebo ruku v ruce s drobnými středopravými stranami.
Druhé nastolené téma je přitom v politice obligátní a sotva si zaslouží bratrovražedný střet. Soudím, že nápad vložit značku zelených do banku malých stran přichází předčasně. Strana zelených zatím potřebuje zrát a prezentovat svůj vlastní vývěsní štít. Kromě toho, při pohledu na eventuální spojence je zdaleka nejnadějnějším uchazečem o poslanecká křesla, kterého mohou nevyrovnaní partneři pouze zbrzdit. Při řevnivosti českých liberálů a jejich touze být důslednější pravicí než ODS se případná spolupráce jeví jako dost vratká.
Grandiózním omylem pak může být také nutkání obhájit zeleno-liberální blok hrozbou úpravy volebního zákona, jíž by v budoucnu mohly velké strany potlačit menší konkurenci. I kdyby se v ODS, ČSSD a KSČM jednou podobné choutky prosadily, stěží lze na tomto bubákovi demonstrovat smysl ad hoc založené volební strany. Prvoplánovitá účelovost není u voličů v oblibě a programovou nekompatibilitu již přiznali i vrcholní činitelé Evropských demokratů.
A už naprosto pomatená je představa dvou relevantních „zelených“ subjektů. Chápu obavy těch, kteří Stranu zelených vzkřísili a teď se děsí, kdo všechno ji může zanedlouho ovládnout. Nemusím rozumět řečem o mafiánských kruzích, prospěchářích a zlomyslnících, aby mi bylo jasné, že v řadách SZ nedlí toliko andělé. Hoď však kamenem, kdo jsi bez viny. Pokud jsou poměry opravdu tak zlé, jak hlásí tamtamy, je i to zásluhou dosavadních náčelníků. Budovat partajní strukturu není legrace a na personální politice si již léta láme zuby i takový gigant, jakým je ČSSD.

Úskalí politického rybolovu

Nemylme se: ideální stranu je možné stále znovu a znovu hledat, ovšem nikoli najít. Když nenajdete ráj na zemi v jedné, nečekejte, že bude ve druhé, byť čerstvé. Jen zdánlivě a jen zpočátku bude lepší. Posléze i ona ochoří starými známými nemocemi. Jsou zkrátka jisté politické zákonitosti, s nimiž všichni aktéři musí počítat. Zvláště by to měli mít na paměti ti, co budují strany s lidmi dosud politikou nepolíbenými, kteří více než o politiku samotnou mají zájem o témata své odbornosti či úzkých občanských aktivit.
Politika je postavena na soutěži – mezi stranami, ale i uvnitř partají. Pšenka v ní kvete jedincům racionálním. Zapálená stvoření „slyšící hlasy“ bývají věčnými outsidery. Součástí politiky jsou kompromisy, ústupky, vyjednávání, prostě velkorysost. Příští špičky zelených by proto byly krátkozraké, kdyby zvolily přístup typu „s vámi se o tom bavit nebudeme“. Princip „všechno, nebo nic“ se v politice neosvědčil, ostatně – nemá daleko k loterii. V dnešní době nadto nepotřebujeme ani tak gejzíry idejí, jako spíše mechanismy uvádějící je nezkreslené v život. Těžko říci, jestli právě jimi Martin Bursík disponuje, nicméně přes své nedostatky může pomoci znásobení potenciálu zelených u voličů i politických partnerů. Podmínkou však je držet se perspektivního programu, který dala Straně zelených do vínku generace „otců obnovitelů“.
O samolibosti autorů zpravidla svědčí, nacházejíli ve svých tezích obecná poučení pro jakoukoli dobu a jakoukoli situaci. Přesto si troufnu předchozí řádky nabídnout ke zvážení všem, co chtějí formovat politiku – jedno zda levou či pravou, zelenou či rudou. Jde vlastně o jakýsi přespolní běh, v jehož rámci je třeba plnit úlohy různé povahy. Plodit myšlenky, nabalovat na ně příznivce a úspěšně je s voliči směňovat za mandáty. Kdo se dokáže soustředit jen na určitou výseč úkolů, nechť raději prospívá lidstvu jinak. Nouzí po kvalitních vědcích, učitelích, novinářích či prodavačích trpí svět prakticky neustále.