JAROMÍR ŠTĚTINA POSLANEC EP ZVOLENÝ ZA TOP 09 S PODPOROU STAROSTŮ
Po 15 letech aneb moskevský puč očima tehdejšího svědka
Střelba a violoncello
Před šestou ráno 19. srpna 1991 mi do moskevské redakce Lidových novin volá můj kolega Michail Sokolov, pracující pro ruské vysílání Svobodné Evropy. Vzrušeně říká: „Bolševici zorganizovali Státní výbor pro výjimečný stav a chtějí udělat převrat. Gorbačova prý drží na jeho dače ve Forosu na Krymu v zajetí. Je jich šest. Vede je Janajev. Sejdeme se u Bílého domu.“
Dobíhám k budově ruského parlamentu na nábřeží řeky Moskvy (Nejvyšší sovět SSSR byl tehdy jinde – v Kremlu). Skoro nikdo tam není, poslanci mají prázdniny a většina novinářů ještě nic neví. Zahlédnu i několik západních diplomatů. Na schodech potkáváme Kozyreva, tehdejšího ministra zahraničí Ruské sovětské federativní republiky. Sokolov třímá v ruce text prohlášení spiklenců. Odvolávají se na údajnou prezidentovu nemoc a prohlašují: „V souladu s článkem 127 odstavcem 3 Ústavy SSSR a článkem 2 zákona SSSR o právním režimu výjimečného stavu a vycházejíce vstříc požadavkům širokých vrstev obyvatelstva, aby byla učiněna co nejrozhodnější opatření k odvrácení celostátní katastrofy a nastolen zákon a pořádek, se zavádí na některých místech SSSR na dobu šesti měsíců od čtyř hodin moskevského času 19. srpna 1991 výjimečný stav.“
Asi za hodinu přichází do malého sálu v košili s krátkým rukávem Boris Nikolajevič Jelcin. Obklopí ho naše skupinka novinářů a poslanců. Ptáme se, co bude dělat. Jelcin vytáhne z kapsy papír a přečte jednu jedinou větu: „Všechna rozhodnutí vyhlašovaná takzvaným Výborem pro výjimečný stav považovat za nezákonná a na území Ruské sovětské federativní republiky neplatná.“ Jelcin působí nejistě. Když dočte, pečlivě složí papír, strčí ho do kapsy, rozhodí rukama a říká: „A teď se každý zachraňte, jak můžete.“ Zjevně nám radí, abychom opustili Bílý dům, neboť se k němu blíží pučistické tanky. Zmíněná věta je oním slavným výnosem č. 59, který asi o hodinu a půl později Jelcin znovu předčítá před Bílým domem. Stojí přitom na tanku jedné z loajálních jednotek. To už ho, chráněn svými s stoupenci neprůstřelnými vestami, čte rozhodně a státnicky.
S Michailem Sokolovem zabíráme kancelář v jedenáctém patře Bílého domu. Objevuje se tu i další zpravodaj Svobodné Evropy Andrej Babickij. Potřebují se dovolat do Mnichova, tehdejšího sídla RFE. Spojení do Německa je však zablokováno. Volám tedy do pražské redakce Lidovek, odtamtud zatelefonují do Mnichova a Mnichov se obratem dovolá do Bílého domu. Sokolov a Babickij pak celé tři dny telefon nezavěsí. Tři dny podávají neobyčejně důležité zpravodajství, svým způsobem rozhodující, neboť Svobodná Evropa je v té chvíli jediným ruskojazyčným nezávislým médiem na celém území Ruska.
Během dne se budova zaplní lidmi, kdosi tahá po chodbách hasičské hadice, jiní se snaží ucpat vchody pytli s pískem, prostě vládne dokonalý chaos. Odpoledne už demonstrují okolo Bílého domu tisíce lidí na podporu Jelcina, připraveny bránit budovu Dumy. Ve sklepě se vytváří štáb obrany. Večer, kdy drama vrcholí a tanky pučistů vjíždějí na blízké Sadové kolco, se v jedenáctém patře objevuje usměvavý muž a do dveří protlačí pouzdro na violoncello. Je to Mstislav Rostropovič, přiletěl odkudsi, aby prý pomohl Jelcinovi. O půlnoci slyšíme první střelbu, Rostropovič sedí u okna, dívá se na odlesky lamp na hladině řeky a bez přestání hraje. O pár pater níž projednává Jelcin s generálem Ruckým plán osvobození Gorbačova z Forosu.
Stíny starých sentimentů
Celonárodní podpora Jelcina v roce 1991 nakonec přinesla výsledky. Od pučistů se odkláněli velitelé vojenských jednotek a 21. srpna Ruckoj přivezl Gorbačova zvláštním letadlem do Moskvy. V Bílém domě panovala euforie. Chodili za mnou demokratičtí poslanci ruské Dumy a říkali: „Vidíte, jak je to symbolické, že se podařilo potlačit puč zrovna v den, kdy k vám v šedesátém osmém vtrhla sovětská armáda.“ Omlouvali se a vzájemně se ujišťovali, že už demokracii v Rusku nestojí nic v cestě.
Porážka puče před 15 lety však nebyla posledním pokusem o záchranu velmoci. Prosovětský sentiment nežije jen v symbolech, jako je stále trvající byzantské vystavení vůdce komunistické revoluce Vladimíra Lenina v mauzoleu na Rudém náměstí. Nežije jen v myslích zpauperizovaného ruského obyvatelstva. Netrvá jen ve vzpomínkách posledních sovětských vojenských veteránů. Stal se součástí vrcholné ruské politiky. Loni v dubnu prezident Vladimir Putin ve svém výročním projevu označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Obnovuje státní kontrolu nad strategickými odvětvími ekonomiky, ropným průmyslem, produktovody, energetikou i bankovnictvím. Vytvořil paralelní struktury moci představené Federální službou bezpečnosti na všech stupních regionálního rozvrstvení Ruska. Omezuje politická práva, pronásleduje jinak přemýšlející a nezávislá média. Pokračuje v brutálním a nesmyslném tažení do Čečenska, vměšuje se do vnitřních věcí nástupnických států SSSR. Vyslovenou imperiální politiku, včetně teritoriální anexe, vede proti samostatné Gruzii. V bývalých sovětských satelitech včetně naší země rozšiřuje zpravodajské rezidentury. Ruku v ruce s Putinovými snahami o reanimaci velké říše kráčejí snahy ruských komunistů o obnovu Komunistické internacionály, k nimž významně přispívá i naše Komunistická strana Čech a Moravy. Imperiální zájmy Moskvy nekončí u Užhorodu, nýbrž u Aše. Svoji velmocenskou samostatnost se snaží Rusko zdůraznit odmítáním západních postupů zaměřených na potlačení jaderných ambic Íránu a Severní Koreje.
Někdejší stranická nomenklatura se během patnácti let zekonomizovala, jako mávnutím kouzelného proutku se z největších komunistů stali největší kapitalisté. V mnoha ohledech je tato nomenklatura ještě nezávislejší a ještě zkorumpovanější, než byla ona bolševická, stojící tehdy za pučisty. Žije v družné symbióze se superbohatými oligarchy, na něž jsou mocenské páky státu slabé. Snaží se státní moc podřídit sobě samé a její tlak vyvolává odvetné prezidentovy reakce ohrožující někdejší svobody.
Cesta k demokracii je dnes v Rusku ohrožena stejně jako v létě roku 1991. S tím rozdílem, že ji neohrožuje skupina odbojných komunistických funkcionářů, nýbrž samotná hlava ruského státu. Ve snaze zabránit moci hospodářských špiček upevňuje protiústavně mocenskou vertikálu a stále více do praktické politiky vnáší své životní zkušenosti a navyklé postupy agenta KGB. Dokud nebude v Rusku provedena reforma provázená celkovým nárůstem samosprávy a společenské tvořivosti, nebezpečí návratu řízení aparátního typu a nebezpečí obnovy nějaké z nových forem SSSR trvá.
Porážka puče nebyla příčinou rozpadu SSSR. Odstředivé snahy svazových republik trvaly v té době už více než pět let. Pád Sovětského svazu však urychlila. Zánik prvního bolševického státu historie byl bezpochyby významným historickým momentem, ale z hlediska dějin Ruska byl pouhým ukončením specifické komunistické formy koloniální mocnosti a předehrou k rozpadu tradičního ruského impéria.
***
Srpen 1991
březen 1985 – Gorbačov zvolen generálním tajemníkem Komunistické strany SSSR;
duben 1985 – Jelcin přichází do Moskvy;
březen 1990 – Gorbačov zvolen prvním prezidentem SSSR; červen
1991 – Jelcin zvolen ruským prezidentem;
18. srpna 1991 – jeden z pučistů, šéf KGB Krjučkov, přichystal zatykač na Jelcina;
19. srpna 1991 – Státní výbor pro mimořádný stav vyhlašuje převzetí moci (4.00 hod.); Gorbačov uvězněn na svém letním sídle na Krymu;
19. srpna 1991 – v 10 hodin přijíždí do Bílého domu (sídlo ruského parlamentu) Boris Jelcin;
19. srpna 1991 – Jelcin čte z tanku výnos, jímž označuje puč za nezákonný;
21. srpna 1991 – puč poražen, pučisté zatčeni, Gorbačov se vrací z Krymu do Moskvy;
23. srpna 1991 – Jelcin zakazuje Komunistickou stranu Ruska;
29. srpna 1991 – Gorbačov zakazuje Komunistickou stranu SSSR;
prosinec 1991 – rozpad SSSR; červenec 1998 – Putin šéfem Federální služby bezpečnosti (nástupkyně KGB);
březen 2000 – Putin zvolen prezidentem Ruska.
Foto popis| Jelcin zvítězil a sen se zdál na dosah. (Moskva, 20. srpen 1991)
Foto autor| foto profImedIa.cz
O autorovi| Jaromír Štětina, Autor je senátor a někdejší dlouholetý zpravodaj v Moskvě.