Revoluce začíná!

Krátce poté, co v projevu šéfkomunisty Vojtěcha Filipa zaznělo sousloví „revoluční procesy“ (s KSČM v čele), ba i vlastní jméno „Lenin“ (v souvislosti s prosazovanou „modernizací“ strany), mohlo se skoro říci s Járou Cimrmanem: událost „vyvolala světový rozruch, zvláště na Litoměřicku“. Asi jen senátor Jaromír Štětina si zjevně myslí, že jeho komise pro posouzení ústavnosti Filipovy partaje nabyla inkriminovaným projevem přímo geostrategického významu. A slavný útvar plukovníka Jana Kubiceho se na vnější podnět jal s vážnou tváří analyzovat rétoriku počínající revoluce. Žádné terno, hned si za to vysloužil slastně pomstychtivý úder od Jiřího Paroubka, že se – pokolikáté už? – „chová jako politická policie ODS“.
Avšak zleva i zprava žádná vážnost nad nejnovějším revolučním poryvem v srdci Evropy nepanuje. Tady nikdo žádné „revoluční procesy“ nerozkřeše, bude-li je inzerovat pod jejich vlastním jménem. A v návaznosti na jistou byzantskou tradici. Ještě je zde v živé paměti „revoluční odborové hnutí“, v němž „zbraní proletariátu“ byly letní i zimní rekreace. A vánoční kolekce. Nelze povypustit z paměti „revoluční předvoje“, jejichž úkolem bylo střežit nehybnost. Zachovat daný stav věcí.
Hlídat každé hnutí mysli. Natož nezávislá hnutí politická i konkrétní projevy občanské vůle. Všichni ti revolucionáři – všiml si Ladislav Mňačko v románu Jak chutná moc – měli nezdravou funkcionářskou barvu. A všech revolucí se ve skutečnosti upřímně obávali.
Když pak jim jedna z nich spadla na hlavu a musela být volána jménem, byla alespoň – zcela oficiálně – sametová. „My jsme si s revolucemi odmítali zahrávat. S první, druhou, se všemi. Aniž jsme si to nějak výslovně řekli, chtěli jsme, aby ta listopadová, byla-li to revoluce, byla docela poslední revolucí,“ řekl k tomu později Petr Pithart. Neměl tak docela pravdu; otevřená společnost, tu a tam zabřednuvší do „mafiánského kapitalismu“ (Václav Havel), prorážela si dál cestu do zatuchlin různých režimů světa. Drtivá většina těchto revolucí však v ničem nepřipomínala dobývání Bastil či útoky na Zimní paláce. Ba ani kyprá ňadra z obrazu Svoboda vede lid na barikády.
Spíše jako by šlo o firemní prezentace s pečlivě vybraným logem: a tak revoluce v Gruzii byla tulipánová, na Ukrajině oranžová (případně pomerančová), v Libanonu cedrová, loni v Bělorusku měla být džínová. Jak chtějí rudé třešně v takové konkurenci obstát?
Navíc všude slyšíme o naší převratné době, která nemá obdoby ani předobrazu. Leda prý – píšou sociologové – s epochou mezi středověkem a novověkem, kdy mizely ochranářské cechy stojící v cestě volnému trhu. Dnes – mezi novověkem a globálním „světověkem“ – slábnou až mizí například odbory a nastupuje volný trh práce. Ale to nic, převrat je prý tak hluboký a revoluční, že hodnotu už má jenom vědění. Kapitál, práce a půda proto prý směřují do šrotu, neboť kapitál má (měl by mít) každý v hlavě.
Guru všech manažerů Peter Drucker proslavil se knížkou Postkapitalistická společnost. A kdo se revolucí dožaduje, ten asi přehlédl, že revoluční vlak už dávno vyjel.
Už je to tady! A plakátem REVOLUCE ohlašují mobilní operátoři zlevněná volání. Kdokoliv se tedy bojí toho slova, měl by přesně – ale opravdu přesně – říci proč…
Jednu kapitolu své knihy Informační dálnice nazval sám Bill Gates pádně: Revoluce začíná. A tak není vyloučeno, že Útvar pro odhalování organizovaného zločinu zjistí, že KSČM v čele „revolučních procesů“ neusiluje o převzetí moci ve státě, ale o něco mnohem významnějšího: o převzetí zastupování firmy Microsoft ve střední Evropě.

Foto popis|