Psí žena

V bažinách střední Sibiře, ve vesnici Surguticha západně od Jeniseje mi starý rybář vyprávěl ketskou pověst o stvoření člověka. „Je v ní celý život Ketů, malého nárůdku, který se kdysi, když lidé přes Beringovu úžinu osídlovali Ameriku, zapomněl na Sibiři,“ řekl rybář. „Asi nevíte – ketština je příbuzná jazyku severoamerických Athabasků. A ještě vám budu vyprávět příběh lovce Mogaliho. Rusové mu říkali Kuzma Prasin. Jeho matka byla Keto, jeho otec Chant. Sám pochopíte, jak spolu pověst a Mogaliho příběh souvisejí. Říkám vám: svědomí… svědomí je prevít.“
Kdysi žili bratr se sestrou, co se jmenovala Mos. Jednou bratr řekl, že už takto žít nemůže a odešel. Postavil si dům a z limby udělal ženu. Sestra šla bratra hledat. Přišla k jeho domu a limbovou ženu zabila. Rozbila ji na několik kusů a schovala do hromady třísek. Oblékla si
její šaty a vešla do domu. Bratr přišel z lovu a nic nepoznal. Brzy se jim narodil chlapec. Rychle rostl a hrál si kolem domu. Jednou uslyšel z hromady třísek: „Tvoje matka mne zabila a tady zakopala.“ Chlapec běžel k otci a řekl mu, co slyšel. Muž pochopil, že je chlapcův otec i chlapcův strýc. Zabil svou sestru i chlapce. Přišlo jaro a z krve sestry Mos vyrostla tráva porich . Trávu jednou snědla fena z mužovy smečky. Neuběhlo mnoho času a feně se narodila dvě štěňata a jedno děvče – byla to první žena Por.
Jednou řekla psí matka dceři Por: “ Zítra přijdou muži. Mě zabijou a tebe vezmou s sebou. Až budou vařit moje maso, nejez ho. Vem moje kosti a hod‘ je do řeky .“ A tak se stalo.
Muži psí matku snědli a spolu s Por odtáhli daleko odtud. Psí dcera Por se stala matkou všech lidí.
Všechno začalo před devatenácti lety v povodí řeky Sarmsabun. Tehdy byl Kuzma členem brigády, která lovila do sítí okouny, solila, zavírala do beček, a když čas od času přistál na jezeře hydroplán, nakládala je do letadla. V brigádě s Kuzmou pracovali dva dědci – Gavril
a Mosejka – a hubená, ošklivá, asi třicetiletá Kolmasam. To znamená v ketštině asi tolik jako čarodějnice. Nikdo pořádně pravé jméno děvčete neznal. Byla poďobaná, uhrovitá, s věčně okousanými nehty a měla vysedlou lopatku. Prostě Kolmasam. Dokonce na výplatních pás-
kách, když jim jednou za měsíc vozili peníze, bylo napsáno Kolmasam. Všichni žili ve starém čumu ? ketské vesnici na břehu řeky. Jednou se na kraji lesa ke Kuzmovi Kolmasam přitočila a řekla potichu:,, Čekám s tebou dítě.“
Kuzma si dobře pamatuje, jak strnul, jako by do něj uhodil blesk. „Zbláznila ses, určitě ne se mnou. Všichni vědí, že vlezeš do pelechu s každým. I s Mosejkou. “ Odešel od Kolmasam, ani se neotočil. On, Kuzma Mogali, nejlepší rybář a lovec v čumu, že by měl syna s hrbatou holkou?
Uplynulo několik měsíců, přišlo jaro a Kolmasam porodila dceru. Přesně jedenáct dní ji kojila. Dvanáctý den přidržela novorozeně pod hladinou tůně v zákrutu řeky. Mrtvolku zabalila do moskytiéry, aby na ni nemohl hmyz, a pověsila na větev stromu v lese daleko za čumem. Za tři neděle tělíčko, ve kterém beztak nebylo mnoho vody, v teplém vánku borové mýtiny vyschlo a proměnilo se v pergamen. Kolmasam nařezala moskytiéru na plátky, mrtvolku do látky zavinula a mumijku vložila do dutiny jedle. Vrátila se do čumu a dva dny mlčky seděla na břehu řeky. Třetí den připlula motorová loď milice. Nasadili
Kolmasam pouta a odvezli ji do Nižněvartovska. S přihlédnutím ke všem polehčujícím okolnostem odsoudil senát vražedkyni k šesti letům káznice.
Časem brigáda čum opustila, ambary – domy na muřích nohách, zpustly. Kuzma se ve městě oženil s mladou Mosejkovou dcerou Lízou. Všichni na Kolmasam zapomněli.
Jen náhodní lovci, kteří někdy zabloudili do blízkosti suché jedle, vyprávěli, že ve větvích stromů slyšeli dětský hlásek: “ Ab am datocholngchyndanget, kolding ddanglirsuk. “ V jazyce Ketů to znamená: „Moje matka mne vysušila a pohřbila do dutiny stromu.“
Hned po svatbě začali Kuzma s Uzou pracovat na jedné vrtné soupravě v Nižněvartovsku. Naftaři dobře platili a mladému páru nic nescházelo. Kuzma pracoval jako pomocný dělník, Líza myla v kuchyni nádobí. Bydleli v buňce a čtyři roky nepřetržitě pracovali, aby si našetřili. Pak se jednou přihodila ta trapná příhoda. Ze skříněk v šatně se ztratilo sto padesát rublů: ?a navrhuji protentokrát případ občana ketské národnosti Kuzmy Prasina nepředávat prokurátorovi a převzít nad ním společenskou záruku ,“ řekl předseda komise. “ Občan Prasil je však povinen odcizené peníze vrátit tady poškozenému,“ kývl na jednoho z chlapů.
Týden nato s tím Kuzma praštil. Vrátil povlečení, vyzvedl peníze ve spořitelně, se skřípěním zubů a nespravedlivou hořkostí v hubě odevzdal v kanceláři sto padesát rublů, od jednoho Arména, který se odtud chystal vypálit do Evropy, koupil za osmdesát rublů dřevěnou lodici, sbalil saky paky, všechny i se ženou a dvěma hafany naložil na parník Barikadist a odplul po Vachu nahoru do Latjaku. Tady dokoupil pět kilo hřebíků, petrolej a balík papíru. Podplatil Rusku, vedoucí koloniálu, a ta mu nechala pytel žlutého karamelového cukru. Když si byl jistý, že má všechno, sedli do lodice a vyrazili proti proudu Sabunu. Třetí den propluli Sosnový Bor. Tady Kuzma koupil balík svíček a novou sekeru. V místě, kde se slévá Sarmsabun a Hluboký Sabun, odbočili na východ. Tam už nejsou žádné obchody, žádné vesnice, žádní předsedové odborových komisí…
Od soutoku pádlovali ještě osm dní, až připluli k čumu, který před čtyřmi lety Kuzmova rybářská brigáda opustila.
Asi bychom nebyli daleko od pravdy, kdybychom řekli, že Líza s Kuzmou byli spokojeni. Už to byly takřka dva roky, co v opuštěném čumu opravili poloshnilý antbar, pochytali po lesích rozprchlé sobí stádo. Žili sami. Na roky strávené v Nižněvartovsku a na nespravedlivé nařčení si vzpomněli málokdy a mluvili o nich ještě méně. Vůbec málo vzpomínali, tak jako většina lidí, kteří v boji s přírodou musí každý den myslet dopředu. Jen někdy se Kuzma obracel ke starým morénám za čumem – tam kdesi stojí vykotlaná jedle a její větve šeptají: „Ab am datocholngchyndanget.. .“
Je ráno. Kuzma přivezl čerstvý úlovek. Na dně lodi se stříbří šupinatí syrci, je tam několik štik s dlouhými tlamami, tmavých jazů a spousta malých okounků. Kuzma vytáhl ryby na břeh a položil do stínu. Líza se pustila do čištění. Vezme rybu, jedním tahem jí rozřízne břicho,
vyndá vnitřnosti, v pěsti z nich setře tuk, hodí do hrnce. Střeva vyhodí do řeky. Večer žlutou hmotu povaří v kotli a rozleje do láhví. Tuk je v zimě zdravý. Kuzma si často vezme láhev, postaví ji na chvíli do horké vody na kamnech, a pak si s výrazem hlubokého blaha přihne.
Kuzma se posadil na trávu pod borovicí vedle Lízy. Slunce začalo hřát. Borový les má Mogali nejradši. Takový bor je světlý, slunečný, prostorný, s kmeny rovnými jako svíčka. Krásně voní, až se z toho člověku točí hlava. A je užitečný. Semena šišek jedí veverky a ptáci. Kůru
a mladé výhonky okusují losi. Jehličím se v zimě krmí tetřevi… Přivřel rozkoší oči, pak seřízl z jednoho syrka pás masa, uchopil do zubů, natáhl před sebe a jedním tahem uřízl maso těsně u rtů. Nikdy syrovou rybu nesolil.
Teprve po západu slunce přestali pracovat. Kuzma seděl nad řekou a pozoroval zlatou hladinu, jak pomalu plyne k severu. Od ambaru přicházela Líza. “ Kuzmo ,“ řekla, “ čekám s tebou dítě .“
Stála před ním v rozepnutém vaťáku, který před lety vyfasovala na ropných polích. Vaťák jí byl velký, rukávy na zápěstí měla ohrnuté. Viděl, že je látka v ohybu prodřená a z rukávů vylézají chomáče vaty. Pod kabátem měla na sobě mužskou flanelovou košili s velkými červenými kostkami. Pod ní už nic, to Kuzma dobře věděl. Každé ráno pozoroval Lízu u řeky, jak košili svléká a myje se do půl těla. Klečela na písku, nakláněla se k hladině jedním, pak druhým ramenem, takovým zvířecím pohybem. Přitom namáčela prsy do řeky, jako by nabírala vodu.
Líziny ruce by se snad mohly zdát městským lidem ošklivé – byly červené, plné oděrek, s ulámanými nehty a záděrami. Ale Kuzma to za vadu nepovažoval, právě tak mu nevadila směs rybího a mléčného pachu, kterým byla Líza cítit. Kuzma by neuměl říci, proč se mu Líza líbí: kdyby se ho někdo zeptal, jestli mu u ní nevadí, že chodí celé týdny oblečená do kalhot z hrubého plátna zastrčených do gumáků, asi by otázku vůbec nepochopil. Věděl, že jeho žena je pod hromadou dýmem čpících svršků bílá, pevná a zdravá. Nikdy mu nepřišlo, že má příliš široké boky na svou malou postavu, příliš velká lýtka a neforemné kotníky. Tenkrát ještě neměli v každé sibiřské vesnici televizi jako dnes a zákony filmové krásy nemohly Kuzmu dráždit. Ani svou ženu nikdy úplně svlečenou neviděl. Jejich hry lásky byly takřka každodenní – co má taky chudák lovec po večerech dělat? – ale jednotvárné a nevynalézavé…
Nebyli bychom daleko od pravdy, kdybychom řekli, že Kuzma považuje Lízino podsadité tělo za jakousi jen náhodou oddělenou součást svého těla, něco na úrovni vlastního lokte, ruky nebo kolena…
„Ano, to je dobře,“ řekl Kuzma radostně. “ Bude se jmenovat Mogali Kuzmič. “
A tak uplynul říjen -„malý podzim“, listopad -„velký podzim“ , prosinec -„měsíc krátkých dní?‚, leden -„měsíc sčítání sobů“ , únor -„měsíc návratu orlů „. Jaro bylo ještě daleko, ale slunce nabíralo sílu. Přečkali březen. Začátkem dubna (“ měsíc příletu vran „) přišla Lízina hodinka. Porod byl těžký. Trval tři dny. Kuzma dokázal přivést na svět dceru, ale neuměl zastavit krvácení. Když už vyčerpal všechny prostředky – obklady, byliny i zaříkávání, zbyla mu poslední možnost – stařec Torum.
Kuzma před sebe položil všechny nože, které měli. Pak vybral ten nejlepší, který mu kdysi přivezli z Tomska. Měl kostěnou střenku a byl vyroben z dobré ocele listu automobilového pera. Torum je totiž kovář a dovede dobrou práci ocenit.
Šel celý den po stezkách starými morénami. Věřil Torumovi. Je to všechno přeci spravedlivě zařízeno, říkal si.
Torum žije kdesi nahoře, kam se může dostat jenom pták a šaman. U Toruma je vždycky světlo, je tam březový les, panuje tam dobro a nikdo nikdy tam neumírá. Dole pod zemí žije Torumův nepřítel Kyň-lung. Nikdo ho nikdy neviděl oblečeného jinak než v černém. Posílá na lidi hmyz a nemoci. Když člověk zeslábne, Kyň-lung mu ukradne duši a odnese ji. Nenísnadné získat uloupenou duši zpátky. Kyň-lung za ni žádá soba. Čas v podzemí plyne obráceně; staří mládnou a řeky tečou opačně od svých ústí k pramenům. A uprostřed žijí Chantové a Ketové. Tam je místo pro dobro a zlo, jsou tam nemocní i zdraví; nezdar i úspěch v lovu…
Dlouho se Kuzma brodil sněhem, až dorazil na mýtinu, kde stála prastará jedle. Z kmene trčelo několik nožů se shnilými střenkami. V dutině stromu visel malý chomáček kůstek, kůže, cáry moskytiéry. Sevřel nůž v pěsti a mohutným úderem ho zarazil do kůry; Strom zasténal: Kolding ddang-Iirsuk… ddanglirsuk… Když se pozdě v noci vrátil Kuzma domů, našel ženu mrtvou.
Uhasil kamna, naložil náklad na saně a připřáhl soby. “ An na ááá ,“ zakřičel a vyrazil.
Kuzma Mogali, Rusy též zvaný Kuzma Prasin, jel celý den a celou noc, a ještě skoro celý den. Bil na smrt unavené soby tyčí po hřbetech a po hlavách, kde nebyl hluboký sníh, utíkal celé hodiny po ledu, aby saním nadlehčil. Zastavoval jen na krátké chvilky, namáčel hadr vodou z láhve a ždímal po kapkách žíznivé feně, štěněti a do okoralých dětských rtů. Znovu sedal na saně, bil soby a křičel. Po padesáti hodinách poprvé rozbil tábor. Přebalil dítě a uložil do vaku ke štěňatům a feně. Snědl dva syrové okouny a játra z tetřeva. Půlku tetřeva rozporcoval a chystal se nakrmit psa. Pes žere maso a dává mléko. Kuzma věděl, že psí mléko patří k nejhodnotnějším, a věděl taky, že děti odkojené fenou nejsou u severských národů žádnou vzácností. Pootevřel vak a přidržel maso feně pod čumákem. Odvrátila hlavu a položila čumák na dětské tělíčko. “ Nechceš; nechceš ;“ řekl Kuzma.
Dítě se znovu rozplakalo. Sáhl dovnitř. Dítě i štěně byly suché. Fena ležela nehybně, mordu doširoka rozevřenou, jazyk se chvěl v rytmu horečnatého dechu. Vytáhl psa, položil na houni a obrátil břichem vzhůru. Břicho měl teplé, a když přejel rukou, šlachy a svaly pod růžovou
kůží masitě a živě uhýbaly. Tam, kde ještě včera trčely z břicha páry bradavičnatých struků, byly prohloubenky podobné jizvám, jako by se psí cecíky přes noc propadly do nitra zvířete. Fena ztratila mléko, to bylo víc než jisté. Neodpočíval ani hodinu a vyrazil znovu. Pot se mu lil po zádech, po čele a po tváři. Slyšel svůj vlastní dech, dech sobů a svist větru, který hnal černé mraky nízko nad tundrou. Mraky se valily po pahrbcích a chystaly se spřežení pohltit jako mořská pěna, která se už převrací a pohřbí loď pod sebou jako nepatrnou třísku. Když na okamžik zavřel oči, slyšel mraky hučet a dunět, jako by po nebi běželo tisícihlavé stádo divokých sobů, objížděné jezdci na železných saních. Ve hřmění kopyt slyšel jejich výkřiky: „Abam datocholngchyndanget, kolding ddanglirsuk. “
“ Psí matko, kde jsi?“ křičel Kuzma a hnal spřežení k východu. Ještě tři dny jel plání, než dojel k prvním pahrbkům u pramenu řeky Surguticha. Seskočil se saní a hnal ke skupině borovic, jejichž kořeny trčely ze sněhu jako klubko zmrzlých hadů. Usilovně hrabal, odhazoval sníh,
ryl klackem mezi kameny oblepenými ledem, až se pod jedním z nich objevil chomáček rezavě žluté bylinky. Plazila se po zemi, jako by byla ke skále přirostlá celým oddenkem a celou délkou lysých chmýřitých lodyh. Vytrhal z hlíny a sněhu celou náruč pomačkaných trsů. Cpal si je do kapes, do čepice, za košili. Hnal se dlouhými skoky ze stráně dolů k saním. Rozdělal oheň, do kypící vody vhodil žlutavé trsy. Nápoj zchladil ve sněhu, pak otevřel nehybné feně tlamu a lil zvířeti bylinný vývar přímo do žaludku. Pak ulehl do saní, přikryl se houní a dvanáct hodin spal.
„Co to bylo za trávu?“ zeptal jsem se starého rybáře v Surgutiše.
„Byla to tráva porich. Používají ji ženy národa Keto, ztratí-li mléko. “ Když se feně znovu nalily struky, chybělo Kuzmovi k prvním lidem ještě dvě stě padesát kilometrů.
V okamžiku, kdy polomrtvý, pološílený, s ohořelými vousy a umrzlými prsty na nohou dorazil do Surgutichy, uplynulo od smrti Lízy sedmnáct dní. Děvčátko hned odvezli vrtulníkem do okresní nemocnice. Vyrostla a vystudovala střední učiliště. Pracuje dnes jako prodavačka v obchodním domě v Turuchansku. Jmenuje se Por.
„A co Kolmasam?“ zeptal jsem se.
„Vím jen, že ji po pěti letech propustili z vězení. Nikdy jsem už o ní neslyšel. A Kuzma? Asi za rok odešel na Aldan hledat zlato. Pak ho někdo viděl v Evensku, pak na Peveku.
Řeknu vám, byla to neklidná duše, tenhle Kuzma Mogali. „