POZNAMENÁVÁME
Víte, jak rozdílné může být používání stejného slova? A dokonce bez uvozovek? Například slovo »provokace«. Víte vůbec, co to je? Podle slovníku buď úmyslná vyzývavost či podněcování, pobuřující čin. Takovou provokací byly bombičky pana Hučína, které měly oznámit komunistům před Velikým listopadem, že je tu někdo, kdo nebude váhat si to s nimi rozdat nikoli na fotbalovém hřišti. Pan Hučín byl z této akce osvobozen. Bylo to přece ve prospěch boje s komunistickým režimem. Teď čeká na vyznamenání. Zatím ho nedostal, ale proč by právě on si neměl na prsa pověsit metál za Třetí odboj? To jen Mašíni mohou být stále navrhováni? I jejich vraždy byly jenom provokací. Čekali, že lidi u nás jejich signální světlice pozvedne z klidu a že všichni najednou vystoupí a budou křičet: »Vraťte Mašínům majetek, statek, domy, pole.« Aoni to nekřičeli. Nedivím se bratřím, že sem k nám odmítají přijet. Ti ovšem by se členy týmu rady pro řízení Ústavu pro studium totalitních režimů stát mohli. Návrh Českého svazu bojovníků za svobodu, tedy nikoli KSČM, na Jitku Gruntovou vyvolal však emoce. Gruntová sice nikdy nebyla členkou KSČM a ani předlistopadové KSČ, ale byla zvolena na kandidátce dnešních komunistů před časem do Poslanecké sněmovny. »Šanci nemá, je to provokace,« nechal se okamžitě slyšet nejzasloužilejší ze všech našichsenátorů Jaromír Štětina, muž, jenž by dozajista se sám rád stal členem této rady. Má však smůlu. S komunisty ho také leccos z minulosti spojuje a asi by také, ač by se o to snažil sebevíc, neprošel. Možná však, že u něj vážený Senát udělá výjimku. Takového muže tam přece mohou jen potřebovat.
A jsme u další provokace. Tentokrát o té, kterou náš vládní tým, a vůbec jedině oprávnění demokraté v naší zemi, hovoří s despektem. Jde o slova rakouského ministra obrany Norberta Darabose, který v souvislosti s uvažovaným radarem na našem území prohlásil na účet Spojených států: »To, že chtějí nyní v bývalé východní Evropě vybudovat obranný deštník, považuji za provokaci.« Na rozdíl od pana Štětiny vyvolal svými slovy o provokaci velké pnutí mysli. Dokonce ministr Schwarzenberg prý proti jeho slovům bude protestovat. Nedivím se, dovolil si příliš.
V témže dni jsme se dozvěděli o další provokaci. Tentokrát ze strany Ruska, které si dovolilo kandidovat do funkce ředitele Mezinárodního měnového fondu Josefa Tošovského. »Je to ruská velmocenská provokace, « psal pravicový tisk. Šéf politického odboru Pražského hradu Ladislav Jakl dokonce si dovolil tuto provokaci rozvést, když řekl: »Člověku rejdí v hlavě různí červíčci, jestli v zájmu cizí moci nejednal i jindy.« Sice nechápu, proč by měl pan Tošovský jednat svou kandidaturou v zájmu cizí moci, ale nešť. Naši demokraté vědí všechno. Protože návrh přišel od Ruska, jehož se jmenování ředitele MMF také týká, je to provokace. Vždyť přece je tu Spojenými státy schválený kandidát. Rusko může být rádo, že vůbec bylo přijato do MMF. Mělo by sedět pěkně vzadu, být hodné, a možná, že by ho tak někdo jednou i našel.
Vidíte, jak je to ve světě zařízené! Když se řekne provokace, má to slovo po každé jiný význam, i když je vysloveno těmi samými demokraty. Kandidatura Gruntové je provokace, protože by zřejmě byla objektivní a objektivita se do práce nově vzniklého perzekučního úřadu nehodí, věta rakouského ministra obrany je zase napadením základů naší zahraničněvnitřní politiky, a tou je – co řekne americká administrativa, je pro ČR naprosto závazné. Akonečně návrh na Tošovského. Mělo by být jasné, když naši američtí přátelé mají ve hře jiného koně, je pro nás vždycky jakýkoli jiný návrh nepřijatelný. Je to tedy také provokace a jako s provokací je třeba ve všech případech nakládat. Je jen škoda, že nežijeme v jiné době, kdy provokace znamenala začátek vojenských akcí. Já myslím, že naše bojechtivá vláda by pak naše vojáky neposlala jen na jih Afghánistánu, ale i třeba na hranice s Rakouskem, či dokonce děla namířila na Rusko. Nemusí toho však litovat. Američtí hoši z Brd směr děl zaměří dozajista správným směrem. To pak ale provokace nebude, nebo bude?
Foto popis|