Projev senátora Štětiny na konferenci v Berlíně

Ve dnech 18. a 19. ledna 2007 se v Berlíně konala mezinárodní konference Vyrovnání se s totalitní minulostí, které se zúčastnil i senátor Jaromír Štětina.

Konference si dala za úkol srovnat situaci v Německu a v České republice po roce 1989 a ke třicátému výročí Charty 77 ji uspořádalo naše velvyslanectví a nadace Stiftung zur Aufarbeitung der SED Diktatur.

 

 

Projev Jaromíra Štětiny:

 

Vážená paní předsedající, vážené dámy, vážení pánové,

 

 

pokusím se odpovědět na  tři otázky, které v České republice naléhavě zaznívají a zdá se , že budou znít ještě mnoho let, než se odpověď na ně stane přirozenou součástí historie přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Zde jsou:

 

Je historie opozice a odporu vůči totalitnímu režimu zdrojem národní identity?

Jsou odpůrci komunistické diktatury vzorem pro příští generace?

Lze Pražské jaro 1968, Chartu 77 a jiné formy odporu považovat za součást celoevropského hnutí za svobodu 20.století?

 

Veškerá moje životní zkušenost mi říká, abych na všechny tři otázky odpověděl: Ano.

Ano, jakýkoliv odpor proti půlstoletému komunistickému režimu, proti jeho projevům, proti jeho zločinům, proti porušování lidských práv, proti porušování jeho vlastních zákonů, proti lži a lámání charakterů, ničení kultury a ekonomiky, ničení osudů jednotlivců i celých rodin a rodů je bohatství, na němž mohou svět příští generace svůj postoj k životu a nacházet svoji národní identitu. Historie je studnice ze které pijeme v okamžicích, kdy nastávají vyprahlé dny a vysychají  zdrojnice mravní inspirace současnosti.

 

Ano, odpůrci komunistické diktatury jsou hodni ocenění a představují vzor nejen pro generace budoucí, nýbrž, a to  především, pro každou generaci stávající. Byl to právě Fridrich Hegel, který zde, v Berlíně, v diskusi o svobodě a mravnosti řekl, že člověk je na rozdíl od zvířete tvorem, který je schopen překonávat pud sebezáchovy a snášet utrpení a bolest s lidskou důstojností. A co víc, Hegel nazýval lidskou přirozeností i schopnost obětovat svůj život či svůj osud kvůli tomu, co považujeme za vyšší princip mravní a potvrzení vlastní hodnoty v očích ostatních. Odpůrci totality měli onu hegelovskou schopnost sebezničení ve jménu mravnosti • onu schopnost, která se stává vzorem pro ostatní.

 

Ano, všechny způsoby odporu proti komunistickému režimu v Československu  jsou částí evropského odporu proti totalitám.  A není to jen Charta 77 či vzepětí Pražského jara v letech 1966 až 1968. Patří sem  i odpor české inteligence proti komunistickému puči v roce 1948 i otevřený odpor dělníků v Plzni v roce 1953, odpor ozbrojených skupin v padesátých letech i ozbrojený odpor jednotlivců v dalších desetiletích,  samizdatová tvorba českých  a slovenských literátů, odvážné dramaturgie divadel, emigrace, která dala přednost ztrátě domova před životem ve lži, odpor českých sedláků proti kolektivizaci… Neposlední součástí hnutí za svobodu byl dosud historií nedoceněný a nezkoumaný odpor všedního dne. Byl mnohem skromnější a méně viditelný, prostý jakékoliv okázalosti, stejně jako všechny ostatní způsoby rezistence byl postaven na elementární potřebě mravnosti. Patřily sem projevy jednoduché a zdánlivě málo hrdinské: odmítání charakter lámajících socialistických soutěží, odmítání účastni na prvomájových demonstracích, opisování a rozmnožování protirežimních materiálů a samizdatů, ostentativní neúčast v organizacích jako bylo Revoluční odborové hnutí či Svaz československo-sovětského přátelství, nekompromisní odmítání spolupráce se Státní bezpečností, domácí university, domácí divadla i prosté zesměšňování režimu. Odpor měl stovky forem a způsobů, byl veden imperativy zmíněné sebezničující statečnosti i prostou averzí ke lži,  pohnutkami, které se od sebe druhdy velmi lišily. Měly však jedno společné • byly odporem proti totalitě.

 

Ano, na odporu proti totalitě je možno budovat postoj k životu a národní identitu. Obávám se však, vážené dámy a vážení pánové, že odpovědi na zadané otázky, navzdory étosu protikomunistické rezistence mohou zůstat kondicionální nebo mohou dokonce pozbýt platnosti. Toto nebezpečí vyplývá ze smutného a svým způsobem i těžce uvěřitelného faktu: česká společnost se ani sedmnáct let po sametové listopadové revoluci v roce 1989 nedokázala se svou komunistickou minulostí vypořádat. Jinými slovy: nedokázala sama sebe dekomunizovat.

 

Když se tehdy, před sedmnácti lety zhroutil pod tlakem statisícových demonstrací komunistický režim, málokdo předpokládal, že to není konec vlivu komunismu v Čechách. Tvůrci revoluce jaksi automaticky předpokládali přirozenou odúmrť ideologie, organizačních struktur, popularity i členské základny tehdejší Komunistické strany Československa. Nestalo se tak. Komunistická strana v České republice se po počátečním otřesu znovu vzchopila a existuje i nadále, je dokonce třetí nejsilnější stranou v poslanecké sněmovně, má ze všech politických stran nejvyšší počet členů, snaží se zasahovat do všech sfér veřejného života , stala se faktorem retardujícím nástup ekonomických i politických reforem a v poslední době fenoménem, který brání normálnímu vládnutí zvolených politických elit, právě tak jako řádnému plnění zahraničněpolitických závazků našeho státu • Komunistická strana Čech a Moravy se například  nijak netají svým prioritním cílem, který chce prosadit po znovuuchopení moci: vystoupení České republiky z NATO.   Projevy představitelů KSČM se v posledních dvou či třech letech vyznačují neočekávanou zpupností, zjevným falšováním nedávné historie, vystupováním popíračů komunistických zločinů a cílevědomým vytvářením mýtů podobných neonacistickým „osvětimským lžím“. Čeští komunisté opustili politickou defenzívu a netají se snahami o nové uchvácení moci.

 

Pro řadu politiků, politologů, analytiků i veřejnost je tento nástup neokomunismu překvapivý.  Už proto jen, že česká společnost došla v dekomunizaci relativně daleko. Bylo to Československo, které jako první prosadilo dosud platný lustrační zákon. Maďarsko a Polsko následovaly Československou republiku až po několika letech, v Rumunsku a Ruské federaci se lustrace  neprosadily dodnes. Lustrační zákon nebyl dokonalý a polistopadovým politikům se nepodařilo uchránit příslušné archivy, často byly vyrabovány a zpřístupněny byly pozdě • teprve od roku 1977 se mohl český občan podívat do svého svazku a identifikovat své udavače, teprve od roku 2002 bylo umožněno vstoupit do svazků všech agentů a teprve od roku 2005 jsou přístupné všechny dokumenty. Dopad zákona byl průlomový, ve významné míře například napomohl zachování morálního odsudku agentů . Přesto se řada agentů domohla soudní cestou (často za křivého svědectví svých bývalých řídících důstojníků) očištění a čistého lustračního osvědčení. Takových případů jsou stovky, nejkřiklavější z nich je například případ samotného předsedy Komunistické strany Čech a Moravy, poslance poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa, který spolupracoval se Státní bezpečností pod krycím jménem Falmer.  Jiným problémem spjatým s lustracemi dodnes zůstává fakt, že postih naverbovaných, získaných, přinucených i koupených agentů byl a je protismyslně tvrdší než postih samotných důstojníků StB, kteří dodnes pracují bez jakéhokoliv odsouzení ve státních složkách. Je to jen několik týdnů, co se naše veřejnost dozvěděla, že jen v řadách pracovníků ministerstva vnitra pracuje dodnes na osm set důstojníků Stb a že ve složkách  české tajné služby Bezpečnostní informační služba pracují členové Stb školení v Sovětském svazu vzdělávacími kusy KGB.

 

Obecně úspěšné byly v České republice rehabilitace těch, které komunistický režim nespravedlivě postihl od roku 1948 do roku 1989.  Naprostá většina občanů se dočkala morální satisfakce i finančního odškodnění. Pravdou ovšem je, že finanční odškodnění politických vězňů a pronásledovaných  bylo spíše symbolické a je hanbou, že například penze bývalých prominentů komunistického režimu jsou mnohem vyšší než finanční vyrovnání jejich obětem.  V celkovém procesu dekomunizace je úspěšná i restituce majetku, samozřejmě s přihlédnutím k řadě excesů, které ji doprovázejí.

 

Úspěchem české dekomunizace bylo bezesporu přijetí Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, známého jako zákon č. 198/1993. To že tento zákon platí už čtrnáctý rok svědčí o tom, že snahy vypořádat se s komunismem byly v České republice poměrně ranné. Například Rumunsko přijalo podobný zákon, navzdory rigidnosti svého někdejšího komunistického režimu, teprve vloni v prosinci.  Český zákon č. 198  říká, že režim v letech 1948 až 1989 byl zločinný a přisuzuje Komunistické straně Československa zodpovědnost za způsob vlády. Blíže nespecifikovaná zodpovědnost, ať už morální či trestněprávní není v zákoně specifikována, ale zákon ji přisuzuje nejen vedení KSČ ale i všem jejím členům. Odpor proti komunistickému režimu je pak v zákon č.198 považován za „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty“. Většina dnešních pozorovatelů považuje tento zákon o poměrně neúspěšný pokus distancovat se od komunistické minulosti a poukazuje na jeho deklarativnost, u níž chybí jasně vymezená právní odpovědnost. Zákon nepostihuje období po listopadu 1989 a neříká nic o tom, že by například popírání výroků zákona mohlo být trestné.  Existence tohoto zákona se však může ukázat v budoucnosti velmi významnou pro definitivní dekomunizaci české společnosti. Pohovořím o tom v další části tohoto příspěvku. Dovolte mi však, vážené dámy a pánové, abych se pokusil alespoň naznačit z jakých důvodů došlo v české republice k neočekávanému nástupu  komunistické strany. Prvního října loňského roku, shodou okolností to bylo v den, kdy uplynulo přesně 16 let, 10 měsíců a 14 dní od Sedmnáctého listopadu, dne pádu komunismu v Československu, řekl Václav Havel, strůjce sametové revoluce, v jednom z televizních pořadů na adresu komunistů: „Mysleli jsme si tenkrát, že se reformují a oni to neudělali.“ Po chvíli zamyšlení dodal: „Daly by se shromáždit asi validní právní důvody, proč by KSČM rozpuštěna být mohla.“ Bylo to poprvé, kdy Václav Havel, jeden z významných členů Charty 77  připustil, že bylo s československou  sametovou revolucí něco v nepořádku. Minimálně to, že u nás dnes existuje nereformovaná komunistická strana. Navíc pak to, že by proti ní mohly být uplatněny právní sankce, pokud se prokáže, že tato strana porušuje zákon.

Toto, doposud nepříliš známé a spíše okrajově vyslovené prohlášení muže, který má na pádu komunistického režimu prioritní podíl, navíc podpořený výraznou morální autoritou je  o to důležitější v tom, že Václav Havel byl prvním z řady českých nekomunistických politiků, kteří přispěli, často i nechtěně, k vzestupu  obrozené komunistické strany.

Předesílám dámy a pánové, že mi není cizí stará moudrost o tom, že po bitvě je každý generálem. Proto vnímejte mé následující věty jako konstatování faktů nikoliv kritiku tehdejšího Václava Havla či tehdejšího hnutí Občanské fórum, které se v prvních dnech revoluce konstituovalo jako nejsilnější a nejvlivnější politické hnutí.

 

Dnes už si těžko dokážeme představit tíhu tehdejšího rozhodování oponentů režimu: byli politicky nezkušení, neměli v ruce.na rozdíl od svých protivníků žádné mocenské argumenty, Komunistická strana Československa měla kontrolu nad  nejmocnější organizací země, měla svoji údernou pěst • ozbrojené Lidové milice, v zemi byly početné jednotky okupační sovětské armády, Státní bezpečnost prostupovala dosud všechny oblasti společenského života od kultury po armádu. Představitelé opozice museli vyjednávat s reprezentanty vládní moci mnohem zkušenějšími a připravenějšími. Rozhodování tehdejší politické garnitury bylo ztíženo zřejmou inklinací k nenásilí, její představitelé však pociťovali dvousečnost svého rozhodování a byl to především Václav Havel, který posléze po celá léta charakterně dodržoval princip nekomunikování s polistopadovými komunisty. V tom se zásadně odlišil od dalšího Českého prezidenta Václava Klause, který bez rozpaků před prezidentskými volbami přijal zástupce KSČM , čímž si zajistil hlasy komunistických poslanců. Jeho krok byl tak nejvýznamnějším milníkem v politické rehabilitaci komunistické strany v polistopadovém období. Otevřená spolupráce sociálnědemokratického ministerského předsedy vlády a posledního šéfa sociální demokracie Jiřího Paroubka už je pouhým přirozeným procesem zdůrazňujícím , že komunistická strana je normálním prvkem našeho parlamentního systému.

 

Podstatná část společnosti se přitom domnívá, že tomu tak není. K dnešnímu dni už svůj postoj ke komunistické straně například vyjádřilo v České republice 71 tisíc lidí v petici www.zrusmekomunisty.cz: „Trvá-li KSČM na názvu „komunistická“, trvá tím na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi.“

Tři parlamentní strany někdy více, někdy méně štítivě deklarují  nespolupráci s KSČM na vládní úrovni. Zákonodárci ve Sněmovně i v Senátu se nechávají slyšet, že KSČM je strana zločinecká. Dva roky trvá prudká diskuse komentátorů, historiků, archivářů i internetových chatistů o tom, zda je KSČM stranou systémovou či nikoliv, kantoři jsou zmatení a neví, jak učit moderní historii, lidé ve vsích a městech se znovu začínají bát svých komunistů. KSČM nastoupila cestu přímého falšování historie KSČ, což vyvolává pochopitelný hněv těch, které komunisté desetiletí ničili existenčně, zdravotně i fyzicky.

Přibývá podezření, že KSČM porušuje hned ten, hned onen zákon, že finančně a personálně podporuje mládežnickou komunistickou organizaci, která veřejně vyzývá k leninskému teroru, že samotná její existence odporuje ústavě atd. Některými právníky je zejména akcentováno porušování pátého článku ústavy: „Politický systém je založen na svobodném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

Zde jsou důvodná podezření z porušení ústavy velmi silná. KSČM neodmítla násilí ani vzhledem k minulosti, ani směrem do budoucna. V posledních programových dokumentech ze svého VI. sjezdu z roku 2004 jasně deklaruje, že se za zločiny omlouvat nebude, nikdy neodsoudila násilnou okupaci Československa sovětskou armádou, zločiny KSČ  považuje za jakési omyly na cestě ke spravedlivé společnosti.

Poslední sjezd se nedokázal odříci marxismu-leninismu a Marxovo učení o násilném převzetí moci je stále oficiálně a deklarativně považováno za hlavní pilíř stranické praxe. Nalistujte si Marxův Komunistický manifest. Z něj namátkou alespoň dva citáty usvědčující KSČM, že se násilí neodřekla: „Komunisté prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu.“  Nebo: „Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoasii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva.“

KSČM se nikdy v žádném oficiálním dokumentu nezřekla stalinských a leninských praktik, založených na bezprecedentním násilí, které přineslo miliony mrtvých. Komunistická strana Československa se přitom dostala k moci jen jako stalinský implantát do střední Evropy. Zůstává nám tu stalinský relikt, který je skutečnou evropskou raritou a ostudou.

 

Jisté je, že Komunistická strana Čech a Moravy je stranou problematickou, jejíž existenci si naše politická scéna přehazuje jako horký brambor. Spory o její ústavnosti vyvolávají nedůvěru k politickému systému vůbec. To byl také jeden z důvodů, proč se plénum Senátu Parlamentu ČR při projednávání petice www.zrusmekomunisty.cz začátkem listopadu rozhodlo vytvořit Dočasnou komisi pro posouzení ústavnosti KSČM. Komise je ustanovena v souladu s jednacím řádem Senátu a podle poměrného zastoupení jednotlivých politických klubů v Senátu. V současné době má devět členů. Právě zkoumání, zda existují validní právní důvody, o nichž hovoří Václav Havel, či zda tyto důvody neexistují, má mít komise na starosti. Nebude na to sama, samozřejmě bude spolupracovat s historiky, právníky, archiváři, občany, které komunisté persekvovali, bude zaznamenávat reakci veřejnosti a pravidelně bude Senátu podávat zprávu o své činnosti.

Komise nemá sama žádnou pravomoc vyvozovat jakékoliv důsledky v případě, že shledá KSČM protiústavní. Role komise je pouze iniciační a informační. Rozpuštění politických stran je upraveno zákonem o politických stranách, kde je uvedeno několik způsobů, jak může být strana rozpuštěna. Jeden ze způsobů ukončení činnosti politické strany je soudní rozhodnutí. Právní postup je zřejmý: jsou to buď prezident nebo vláda, kdo navrhne Nejvyššímu správnímu soudu, aby prozkoumal právní relevantnost té či oné strany. Nikdo jiný než soud rozpustit politickou stranu nemůže. Porušování ústavy je přitom pro soud jeden z nejdůležitějších důvodů, proč tak učinit.

Přesto vznik senátní komise vydává KSČM za důkaz fašizace naší společnosti. Mechanismus této lži je jednoduchý a tím pádem rafinovaný: KSČM tvrdí, že si prý komise naznačuje právo nahradit, vytěsnit, suplovat orgány jako je Nejvyšší správní soud či Ústavní soud. To je hrubý falsifikát. Ani ústava, ani jiný zákon komisi takovou pravomoc nedává. Nařčení z takové administrativní snahy ostrakizovat nějakou politickou stranu není ničím jiným než nařknout Senát z pokusů o politický puč.

 

KSČM se samozřejmě snaží fakt zřízení komise devalvovat všemi způsoby. Namísto obrany pomocí faktů se komunisté snižují k nepravdám a pomluvám. Posledním hitem v souvislosti se snahou o posouzení ústavnosti KSČM jsou právě oficiální výroky o nástupu fašismu v Česku či lži o snahách zrušit odbory. Podvodem na vlastních členech a voličích pak už jsou  tvrzení, že členové komise chystají kriminalizaci současných či minulých členů KSČ a KSČM, jejich propouštění z práce, výroky o pálení komunistických knih atd. Jakoby se komunisté rozpomněli na způsoby, jimiž čtyřicet let ničili vlastní zemi. Náš právní řád sice zná možnost zrušení politické strany, ale nepřipouští jakékoliv postihy za členství v takové straně.

 

Vytvoření senátní komise pro zkoumání ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy není první parlamentní iniciativou směřující k vyrovnání se s komunistickou minulostí. Dne 9.července 1993 , kdy se v poslanecké sněmovně projednával citovaný zákon č.198 o protiprávnosti komunistického režimu vystoupil na plénu tehdejší poslanec Čestmír Hofhanzl. Bylo to tak zásadní prohlášení, že si z něj dovolím několik vět ocitovat:

 

Má-li být zlo udrženo v přijatelné míře, musí být špatné činy potrestány a ctnost uznána jako nejcennější schopnost.

Je politickou a morální vinou, když ti, kteří převzali moc, neměli mravní přesvědčení a odvahu k tomu, aby potrestali nejvíce vinné a zodpovědné za zločiny, za morální a hmotnou devastaci společnosti a země.

Je těžkou politickou vinou pro dlouhá léta do budoucnosti, že nebyl do naší společnosti dán signál, že zlé a nepoctivé jednání se trestá. Vedoucí politikové prosadili koncepci obecné viny za komunistický režim a takzvanou tlustou čáru za minulostí.

Bez konkrétního vyrovnání se s minulostí, tu máme špinavé peníze, politická vina se netrestá, nebyli potrestáni ti, kteří zradili vlastní zemi. Nejbohatšími a nejvlivnějšími budou z větší části lidé, kteří neměli zábrany za komunismu a při rozdělování státního majetku jsou opět bez bázně a hany. Obávám se, že oni budou určovat směr a úroveň politického a společenského života země v budoucích letech.

Vím o čem mluvím. Díval jsem se na tento proces tři roky odsud zevnitř a také jsem po celou dobu zde ve sněmovně před tímto vývojem varoval. Demokracie a svobodná společnost je založena a trvá na přirozeném přijetí morálních pravidel občany státu. Svoboda a demokracie je ve své nejhlubší podstatě založena na pravdě a morálce.

Chci věřit, že většina této sněmovny je si vědoma své odpovědnosti a učiním dnes základní krok k rozchodu s komunistickou minulostí. I v Čechách by mělo být dáno konečně najevo, že překročí-li jedinec nebo organizace určitou hranici, spáchá zločin, zneužije moc či zradí svou zemi, čeká ho neodvratně trest a obecné opovržení.

 Jsem povinen upozornit, že vítěz přejímá odpovědnost a má ji pouze on. Utíká-li před ní, je před dějinami vinen.

Předkládám tento pozměňovací návrh. Za § 4 se vloží nový § 5, který zní: “Komunistická strana se dnem účinnosti tohoto zákona zakazuje”.“

 

Pro návrh tehdy hlasovalo 57 poslanců ze 173 přítomných. Komunistická strana zakázána nebyla a projev poslance Hofhanzela se stal pouhou , byť pozoruhodnou prognózou dalších let vývoje naší společnosti.

Poslanec Hofhanzl poukázal tehdy na nebezpečí morální schizofrenie, která může nastat, jestliže se společnosti s totalitní minulostí nevypořádá. A není to jen rozpolcenost morální, která stále ohrožuje naši společnost, ale současně i schizofrenie právní. Dočasná komise pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy si koncem minulého roku vyžádala od ministra vnitra České republiky dokumenty dokladující způsob, kterak byla KSČM registrována. Před několika dny komise obdržela  od ministerstva vnitra mimo jiné dokument Oznámení pro evidenci Komunistické strany Čech a Moravy.  Zcela jednoznačně se v něm praví, že důvodem evidence je nový jednací řád strany, přičemž Komunistická strana Čech a Moravy je ohlášena jako územní organizace Komunistické strany Československa. Tento fakt vzbuzuje velmi silné důvodné podezření, že Komunistická strana Čech a Moravy není následnicí či pokračovatelkou Komunistické strany Československa, nýbrž stále  toutéž Komunistickou stranou Československa, která nebyla nikdy žádným právním aktem zrušena a tudíž existuje dodnes.  Toto podezření dokladované rozhodnutími několika komunistických sjezdů je tak závažné, že by se jím měl právně příslušný Nejvyšší správní soud zabývat.

Několikrát zdůrazňovaný Zákon o protiprávnosti komunistického režimu explicitně v § 2 prohlašuje Komunistickou stranu Československa za zločinnou. Je li Komunistická strana Čech a Moravy pouhou regionální organizací Komunistické strany Československa, vztahuje se na ní toto ustanovení zákona. Podstata právní schizofrenie pak spočívá ve skutečnosti, že součástí našeho parlamentního systému je politická strana zločinná podle existujícího zákona. Tuto rozpolcenost je možné odstranit buď tím, že bude zrušen příslušný zákon, nebo strana, která je za zločinnou podle tohoto zákona považována.

 

Dekomunizace je dlouhý proces, historie nám ukazuje, že může, jako například denacifikace v Německu, trvat dvě či tři  generace. Nedokončenou sametovou revoluci je třeba dokončit právě těmi prostředky, které nám přinesla: pomocí práva, na základě parlamentního systému a demokracie, která má nárok se bránit, objeví li v sobě destruktivní těleso v podobě extrémistické politické síly.

Po takřka sedmnácti letech přiznal Václav Havel svůj tehdejší omyl. A současně jedním dechem upozornil na to, že komunisté nevyužili tehdejší velkorysosti svých protivníků, neprojevili nejmenší pokání a naopak se znovu derou k moci. Havlovské heslo „buďme lepší než oni“ pořád platí. Skončilo však období víry, že se komunisté sami obrodí. Dostali sedmnáctiletý time out k nápravě a nevyužili ho.

Všechny krize posledních let, včetně té dnešní, jsou mimo jiné také výsledkem snahy KSČM o revanš. Chceme-li budovat nový dům, musíme nejdříve vysušit bažinu a postavit pevné základy.

Od Pražského jara uplynulo čtyřicet let, od prvního prohlášení Charty 77 let třicet. Navzdory tomu si myslím, že vzpomínka na tyto výročí nesmí být pouhou exkursí do historie. Právě ti, kteří se významně podíleli na celoevropském hnutí za svobodu ve dvacátém století, by měli využít své morální autority a připojit se i dnes ke snažením vypořádat se s komunismem definitivně.

Reanimace komunismu , a to nejen v České republice, je faktem, před kterým nelze zavírat oči právě tak jako nelze bagatelizovat nástup nejrůznějších forem neonacismu. Proti tomu je více než potřebné sjednocení všech demokratických a protiextrémistických sil v české společnosti.

Dnes není čas na upřednostňování a vyzdvihování svých vlastních zásluh v někdejším boji proti totalitě, není čas ani na vzájemné připomínání chyb a obviňování z té či oné míry  benevolence ke komunistům.  Je zapotřebí, aby stáli na jedné lodi všichni, komu záleží na definitivním vyrovnání se s komunistickou minulostí: ať už jsou to krajanské spolky, občanská sdružení a organizace sdružující bývalé politické vězně a politicky pronásledované, česká liberální i konzervativní inteligence, demokratičtí politici všech nekomunistických politických stran, představitelé občanských petic, právě tak jako ti, kteří se podíleli před čtyřiceti lety na vzniku pražského jara, včetně „osmašedesátníků“ , těch členů KSČ, kteří se se stranou rozešli po okupaci Československa sovětskou armádou i dnes žijící chartisté i představitelé někdejšího Občanského fóra.

Zejména ti, jejichž vystoupení proti režimu dnes vzpomínáme, by mohli použít proti nastupujícímu komunismu starou účinnou zbraň: důsledné lpění na dodržování zákonů. Jestliže Charta 77 stavěla kdysi na snaze, aby komunistický režim dodržoval své vlastní zákony, měli by dnes její signatáři podobně požadovat, aby byly dodržovány zákony a ústava mladého demokratického státu.  Jasné stanovisko by měli k nedokončené dekomunizaci zaujmout i zmínění „osmašedesátníci“. Jejich mlčení vystavuje ty z nich, kteří kdysi projevili občanské hrdinství a s komunistickou stranou se rozešli, nebezpečí, že je historie v budoucnu smete do jednoho pytle s komunisty všech druhů a epoch a jejich tehdejší statečnost bude zapomenuta.

Jedině spojením sil může česká společnost dosáhnout toho, aby se  historie opozice a odporu vůči totalitnímu režimu stala skutečným zdrojem národní identity.

 

 

Jaromír Štětina

 

(Projev určený pro konferenci „Vyrovnání se s totalitní minulostí. Situace v Německu a v České republice po roce 1989“, která se bude konat ve dnech 18. a 19. ledna v Berlíně.)