Před 57 lety se komunisté chopili moci

moderátor
——————–
Přesně před padesáti sedmi lety nastal v Československu zásadní obrat ve vývoji do té doby víceméně demokratické země a moci se chopili komunisté. Letošní výročí 25. února je zajímavé mimo jiné i proto, že se živě diskutuje o tom, zda výsledkem současné vládní krize bude posílení komunistické strany. Jedním z řešení totiž je vytvoření menšinové vlády ČSSD s podporou komunistů. Jak se letos vzpomíná na komunistický převrat v roce 1948 promítán do aktuální politiky se pokusil zachytit Daniel Kaiser.

Daniel KAISER, redaktor
——————–
Během únorové krize v roce 1948 vystoupili odpůrci komunistů veřejně vlastně jen jednou. Byli to studenti, kteří pochodovali na Pražský hrad podpořit prezidenta Edvarda Beneše. Účastníci tehdejšího pochodu se organizují v Akademickém klubu 48 a předseda klubu Zdeněk Boháč dnes přišel podpořit petici Zrušme komunisty. Tato podpisová akce zaštítěná senátoryJaromírem Štětinou a Martinem Mejstříkem si klade za cíl zákaz propagace komunismu. Žádá za něj až pět let vězení a už se k ní připojilo víc než šestnáct tisíc lidí. Zdeněk Boháč věří, že petice vyburcuje občany, kteří prý si neuvědomují, jak blízko se komunisté patnáct roků po převratu dostali k výkonné moci.

Zdeněk BOHÁČ, předseda Akademického klubu 48
——————–
Ten nezájem lidí o politické dění u nás, to hrozně komunistům vyhovuje a drtivá většina národa, která je protikomunisticky zaměřena, nechápe, že svou neúčastí na politickém dění vlastně komunisty podporuje.

Daniel KAISER, redaktor
——————–
Předseda Akademického klubu 48 Zdeněk Boháč. Senátor Martin Mejstřík říká: „Ta petice je i apelem na ČSSD, aby si ze svých současných nesnází,“ a tady má Mejstřík na mysli samozřejmě vládní krizi, “ …nepomáhala spoluprací s KSČM.“

Martin MEJSTŘÍK, senátor /Klub otevřené demokracie/
——————–
Prostě pro ČSSD je největším nebezpečím KSČM. A jestli si to neuvědomuje, tak, tak má smůlu. A samozřejmě my chceme apelovat na sociální demokracii, aby do holportu s komunisty nešla.

Daniel KAISER, redaktor
——————–
Martin Mejstřík. Scénář menšinová vláda socialistů za tiché asistence komunistů ani ČSSD, ani KSČM nechtějí vyloučit. Mluví o všem o něm častěji lidovci a také ODS varuje před čím dál užší kooperací obou levicových stran. Sociálnědemokratického poslance Vladimíra Laštůvku ovšem tato varování, neřkuli paralely mezi únorem 48 a únorem 2005 dokáží pořádně rozčílit.

Vladimír LAŠTŮVKA, poslanec /ČSSD/
——————–
Nabízí se to, samozřejmě, že se to nabízí. Tak přece každý vzdělaný i polovzdělaný z nás ví, vidí, že paralela, podobnost se tady nabízí v tom, že se blíží pětadvacátý únor a mluví se o demisi ministrů, tak koho by to nenapadlo, ale myslím si, že je to příběh, který je vytažen z klobouku a nemá s realitou, v které se pohybujeme, vůbec nic společného. Přece žádný soudný člověk nemůže přirovnávat situaci, která byla v Evropě, v Československu v roce 1948 a k situaci, která je v České republice v roce 2005. To je prostě naprostá absurdita.

Daniel KAISER, redaktor
——————–
Stejně jako sociální demokrat Vladimír Laštůvka popírá paralelu mezi oběma únory také místopředseda KSČM Jiří Dolejš.

Jiří DOLEJŠ, místopředseda KSČM
——————–
Já si myslím, že určitá symbolika výročí byla, je a bude populární, ale v tomto případě ta paralela kulhá na obě nohy. Kulhá na obě nohy z toho prostého důvodu, že je odlišná mezinárodní i domácí politická situace a že tady není subjekt stalinského typu, jako byla někdejší KSČ, která musela poslouchat /nesrozumitelné/ z Moskvy.

Daniel KAISER, redaktor
——————–
Komunista Jiří Dolejš. Podle socialistického poslance Laštůvky antikomunistickou kartu vytahují příznivci současné stojedničkové koalice jak uvnitř ČSSD, tak hlavně v menších vládních stranách, prý to je karta laciná a účelová. Předseda lidovecké frakce ve sněmovně Jaromír Talíř ale nařčení nepřijímá. Lidovci podle něho mají svoje historické zkušenosti a kromě odchodu z vlády Václava Klause před sedmi lety je to podle Talíře právě zkušenost s demisí lidoveckých ministrů z Gottwaldovy vlády v roce 1948, co teď KDU-ČSL drží ve vládě.

Jaromír TALÍŘ, předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL
——————–
Samozřejmě, že tahle strana ve své historii už dvakrát vystoupila z vlády a máme pocit, že ani v jednom případě to nakonec nebylo řešení, které bylo nějak zvlášť dobré, nebo které se opíralo o východiska, která se nakonec ukázala, že nebyla ta úplně přesná nebo správná, protože ten vývoj pak šel trochu jinak.

Daniel KAISER, redaktor
——————–
Lidovec Jaromír Talíř. Bývalý stalinista a posléze politický vězeň Jaroslav Šabata srovnávání dnešní situace s únorem 48 považuje za, jak říká, pravicovou demagogii, ačkoliv ani on, coby člen ČSSD v současné situaci bližší spolupráci obou levicových stran nefandí.

Jaroslav ŠABATA, politolog, bývalý politický vězeň /ČSSD/
——————–
Byl by to jistý regres, ale nikoliv nastolení vlády krajní levice v této zemi, tedy nikoliv obnovení čehosi, co spojujeme s únorem. To je hrubě nepřesné a je v tom kus demagogie takové setrvačné, předsudečné, pravicově předsudečné, nekritické analytické situace.

Daniel KAISER, redaktor
——————–
Politolog Jaroslav Šabata. Poraženým z února 1948 jako Zdeňku Boháčovi se naopak eventuální vtažení komunistů do vládních obchodů nelíbí nejen kvůli možným změnám v politice vlády, ale už a především s ohledem na památku všech obětí komunistického režimu.

moderátor
——————–
Připravil  Daniel Kaiser. Ve studiu teď vítám historika Jan Měchýře. Dobrý den.

Jan MĚCHÝŘ, historik
——————–
Dobrý den.

moderátor
——————–
V té reportáži několikrát zaznělo, že srovnávat únor 48 s dnešní situací je demagogie. Jaký je váš názor?

Jan MĚCHÝŘ, historik
——————–
Já bych neřekl možná demagogie, ale tam je tolik odlišností, že by připadalo velice násilné hledat nějaké paralely.

moderátor
——————–
Můžete ve stručnosti připomenout, jak se chovaly hlavní demokratické strany v únoru 48?

Jan MĚCHÝŘ, historik
——————–
Především bych řekl, že se chovaly strašně naivně, potom během krize pasivně. Jestli k tomu mohu něco říct, od podzimu 1947 vedení komunistické strany vymýšlelo, jak je dostat z vlády nějakým pokud možno elegantním způsobem a pořád nemohli to nejlepší najít a nakonec oni jim to udělaly samy. Že jo, tam se traduje výrok Klementa Gottwalda. „Já jsem se modlil, aby je ta hloupost neopustila.“

moderátor
——————–
Chovaly se tedy naivně v tom smyslu, že podcenily komunistickou stranu?

Jan MĚCHÝŘ, historik
——————–
Nebyli naprosto připraveni. Oni strašili, mluvili o tom, že hrozí totalita, někteří ty radikálnější dokonce vykřikovali: „Totalita bude bita.“ Ale když ta totalita potom opravdu teda nastoupila a podpořily ji plná náměstí, tak jenom opravdu několik desítek studentů vyšlo na ten Hrad, ale nic. Tam nic nezmohli, jenom si promluvili s panem prezidentem Benešem, zase se rozešli. Čili to bylo, to bylo všechno.

moderátor
——————–
I dnes na české politické scéně působí lidovci a sociální demokraté. Byly to tehdy zcela odlišné strany od těch dnešních?

Jan MĚCHÝŘ, historik
——————–
Byly odlišné, byly odlišné velice podstatně, mimo jiné to, že sociální demokracie byla nejslabší stranou tehdy ve vládě. Lidová strana snad to, co se jí připomíná, že ona dokázala být ve všech vládách, takže to si přibližně udržela do současnosti. Ale oni si téměř nepřekáželi. Tyto dvě strany vlastně šly vedle sebe bez velkejch konfliktů. Ten hlavní konflikt byl mezi komunisty a soc …, pardon, a národními socialisty. Tam to šlo do krajnosti, ale jinak tyhlety dvě strany.

moderátor
——————–
Takže třeba jejich vzájemné vztahy byly, říkáte, bezkonfliktní?

Jan MĚCHÝŘ, historik
——————–
Korektní, korektní. Jestli k tomu mohu něco dodat, víte, to se taky přehlédlo nebo někdo to nechtěl vidět. V té vládě, oni si tam mezi sebou tykali. To teprve později vznikla taková situace, jak bojovali ti proti té hrozící totalitě, anebo nebo naopak jak ti pokrokoví, ty komunisté, jak bojovali proti té reakci. Ne všichni tam jeli na jedné lodi, byli kamarádi, tykali si až do toho, do toho 21. února. Takže to se trošku přeceňuje, ten rozdíl.

moderátor
——————–
Když dovolíte, já bych ještě chvilku zůstal u lidové strany a sociální demokracie, tedy u stran, které i dnes jsou na politické scéně. Jací byli jejich tehdejší lídři? Jak byli silní, obratní, jací to byli politici?

Jan MĚCHÝŘ, historik
——————–
Oni měli, pokud jde o lidovce, tak ti měli, řekl bych, stálé vedení už v době před válkou. Za války byl, za války byl monsignor Šrámek předsedou londýnské vlády, čili byl to zkušený, obratný politik, ovšem pro, řekl bych, klidnou dobu. Tak když se vyjednává, když se hledají kompromisy, tak ano, ale v situaci, kdy najednou prostě byly ulice plné davů, který křičely „Zrádci z vlády,“ tak prostě byl naprosto bezmocný. U sociálních demokratů, no, tak to byla, to byla tragédie. Tam přišel nejdřív Zdeněk Fierlinger, což je asi známá věc, bývalý velvyslanec v Moskvě, z praktické stranické politiky neměl žádnou zkušenost, akorát věděl, že prostě se musí držet Sovětského svazu. Po něm přišel jako kompromisní Bohumil Laušman. Bohumil Laušman, který byl velikým stoupencem, přítelem Sovětského svazu. Napsal, ať tam byl za války, napsal velice pochvalnou brožuru. Byl to poměrně mladý, mladý člověk, řekl bych talentovaný politik. To tady nemůžu rozvádět, na to není, není čas, ale zase pro tuhletu situaci jaksi nemohl býti, nemohl býti konkurentem. A pravda je taková, že tento Bohumil Laušman šel nakonec do té Gottwaldovy tak řečené pučistické vlády jako, jako ministr. A jestli k tomu můžu něco ještě dodat, tři čtyři lidé ve vedení komunis …, pardon, sociálnědemokratické strany byli v podstatě tajní členové strany komunistické, kteří měli svoji legitimaci stranickou komunistickou zamčenou v trezoru generálního tajemníka Slánského a platili tam dokonce příspěvky. Nebudu jmenovat, nechcete.

moderátor
——————–
Já vám děkuji. Já vám děkuji za rozhovor a děkuji vám, že jste přišel do BBC. Historik Jan Měchýř. Na shledanou.

Jan MĚCHÝŘ, historik
——————–
Děkuji za pozvání, na shledanou.

moderátor
– Václav SOCHOR, moderátor
– Jan BUMBA, moderátor