Práce v kriminálu snazší než v železárnách

Jan Mudra: Rozčiluje mne, když je dělník opomíjený

»Roztavené železo teče jako voda,« říká Jan Mudra ze Zbiroha na Rokycansku. Ví, o čem mluví. První zářijový den roku 1959 se začal učit v oboru hutník-ocelář. Po třech letech »učňáku« nastoupil do železáren v Hrádku, kde pracoval dalších 38 let. Nejprve jako pomocník taviče, později jako první tavič. Přestože to práce byla fyzicky namáhavá i nebezpečná. Úrazy nebyly výjimkou. Jednomu se nevyhnul ani on. »Občas je zapotřebí kvůli lepší oxidaci železa zavést do pece kyslík. Ten se vhání za pomocí hadice. Ta ale nesmí být znečištěna žádnou mastnotou, jinak hrozí výbuch.« Každý na pracovišti věděl, že hadice musí zůstat čistá. Ale člověk je tvor omylný. »Tenkrát, bylo to někdy v 80. letech, hadice zůstala mastná. Nastal výbuch. V mžiku jsem byl nahý, všechno oblečení na mně okamžitě shořelo.« Výsledkem byly také popáleniny na 30 % těla a čtyřměsíční pobyt v nemocnici. Přesto ale na řemeslo nezanevřel. »Byl jsem hrdý na to, že dělám práci, kterou řada jiných lidí dělat nemůže.« Na důkaz tohoto tvrzení přidává malou příhodu: »Vzpomínám, jak k nám jednou nastoupil muž, který se vrátil z vězení. Po prvním dnu práce řekl, že tak unavený nebyl ani v kriminálu. A to tenkrát museli všichni vězni dost intenzivně pracovat.« Práce byla obtížná ale i za normálních okolností. »Při odpichu bylo na našem pracovišti velké horko, teplota za běžného počasí byla okolo 40 stupňů. Ale lidé, kteří odlévali, pracovali ještě ve vyšších teplotách. My jsme teplotu na pracovišti nikdy neměřili. Je ale pravda, že lidé s vysokým tlakem kvůli horku občas omdlévali.« Přes extrémní pracovní podmínky jej nemoci netrápily. »Za celou dobu, kdy jsem v železárnách pracoval, jsem dohromady promarodil asi jeden rok, a to včetně čtyř měsíců po úrazu.«

Práci, kterou dříve dělalo pět lidí, musí nyní zvládnout jen dva

Nejobtížnější byla práce na peci asi na začátku 60. let. Vroce 1966 byly železárny vybaveny sázecími stroji na přidávání přísad do pecí. Každý stroj »obhospodařoval« dvě pece. Na každé peci do té doby pracovalo pět pracovníků. »Jeden z nich se pak stal obsluhou tohoto stroje, takže na každé peci vlastně pracovalo čtyři a půl člověka.« V roce 2000, kdy Mudra odcházel do důchodu, vykonávalo tu samou práci jen dva a půl člověka (jedna obsluha stroje pro dvě pece). »Jestliže ale někdo onemocní nebo je na dovolené, je pak na peci jen jeden. Myslím, že takový pracovník nemůže odvádět stoprocentní práci, protože to zkrátka není v lidských silách.« Dříve bylo velkou motivací pro práci v železárnách mimořádně příznivé finanční ohodnocení a dřívější odchod do důchodu. O obě výhody oceláři přišli. »Nyní si stejné peníze vydělají, přitom za mnohem lepších pracovních podmínek, ve firmě Borges nedaleko Rokycan,« konstatuje Mudra s tím, že lepší platy mají v železárnách už jen špičkoví taviči.

Dělám vše tak, abych se za to nemusel stydět

Od roku 2000 je v penzi, ruce do klína ale nesložil. »Rád pracuji se dřevem. Například obložení v kuchyni jsem si dělal sám, stejně tak dřevěný zahradní altán, sestře jsem vyrobil nábytkovou stěnu,« říká a dodává, že se nestyděl na svém výrobku podepsat. Rád totiž dělá práci kvalitně tak, aby se za ni nemusel stydět.

Po roce 1989: Nejprve posměch, pak – máte pravdu

Přes náročnost svého povolání zvládnul ještě práci pro společnost. »Do KSČ jsem vstoupil v roce 1972. Jednak proto, že oba rodiče byli ve straně, jednak proto, že jsem v dělnickém prostředí vyrůstal. Také jsem chtěl dělat něco pro lidi,« vysvětluje pohnutky, které jej k tomu vedly. Na začátku 80. let se stal členem Západočeského krajského výboru KSČ v Plzni. »Ale stále jsem chodil do práce. Pokud to šlo, práci pro stranu jsem se věnoval ve svém volném čase. Když jsem dceři dával moji škodovku, měla najeto 110 tisíc km. Z toho tak 40 tisíc km jsem najezdil pro společnost a při organizování pionýrských táborů. Všechno za své peníze, cesťáky mi nikdo neproplácel. « Jak jako dlouholetý člen strany prožíval rok 1989 a události s ním spojené? »Když jsem viděl první projevy Václava Havla, myslel jsem si, že těmi nesouvislými větami nemůže zbláznit národ,« říká a zároveň přiznává, že v tomto odhadu se spletl. »Na předvolební schůzi Občanského fóra v Hrádku jeho zástupci slibovali, co vše udělají pro lidi, co komunisti neudělali. Já jsem vystoupil a řekl – ale kde máte dělníka? Nepřijde on o práci? Tehdy jsem sklidil posměšný aplaus. Ale za krátkou dobu se v železárnách v Hrádku začalo propouštět. Část lidí mi pak řekla – měl jste pravdu«

Někteří kandidáti lákají na nesplnitelné sliby

Letos Jan Mudra kandiduje do Senátu ve volebním obvodě č. 8 – Rokycany. »Od senátorůŠtětiny a Mejstříka přišel návrh na zákaz KSČM. Brzo může přijít i návrh na zákaz odborů. Přitom dělníci jsou už teď novodobí otroci. Chtěl bych také vnést do našich zákonů selský rozum,« vysvětluje důvody, které jej vedly k přijetí kandidatury. V této souvislosti dodává: »Může mne vždy vytočit, když je opomíjený dělník. Ten je hlavní, který vytváří národní důchod. To je stará pravda, která se nedá oddiskutovat.« Horní parlamentní komora je ale u veřejnosti velmi málo populární, což se projevuje extrémně nízkou volební účastí při volbě senátorů. »Lidé si musí uvědomit, že Senát je daný zákonem,« vysvětluje, proč by lidé senátní volby neměli podceňovat. Jak dále říká, někteří kandidáti na senátora slibují nové cesty, nové cyklostezky. »Ale vždyť na to nejsou peníze. Asfaltové cesty se u nás opravují jen provizorně směsí asfaltu s pískem,« poukazuje na nesplnitelnost takových slibů.
Jan Mudra kandiduje do Senátu pod -heslem »Život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.«