JAROMÍR ŠTĚTINA POSLANEC EP ZVOLENÝ ZA TOP 09 S PODPOROU STAROSTŮ
Snad by tyto akce poblázněných mladých lidí ani nestály za další zmínku, kdyby v týdeníku Respekt (36/06) nevyšel článek Jana Kovalíka Lidičky a dětičky v zajetí Dobra, v němž se jeho autor věnuje organizátorovi zmíněných protestů, Janu Tamášovi, a jeho hnutí, takzvaně humanistickému.
Hlavní smysl této organizace spočívá údajně v charitativní činnosti, zejména ve shromažďování finančních darů určených na studium afrických sirotků a dětí z nejchudších rodin. Jak ale autor upozorňuje, charita byla Janu Tamášovi málo, a proto se tento mladý muž začal angažovat i politicky v Humanistické straně, v jejímž čele zanedlouho stanul.
Možná je tato stranička některými body svého programu přitažlivá pro značnou část naší společnosti, ale vzhledem k tomu, že víceméně opisuje z volebních programů KSČM a ČSSD (bezplatné školství a zdravotnictví, dostupné bydlení pro všechny, vystoupení z NATO), po zásluze ve volbách propadla. Autor zmíněného článku se však táže, zda rodiče, podporující na dálku „své“ sirotky, zároveň nepřispívají na pořádání akcí jako byly ony „antirakeťácké“ pochody a zda tedy neplatí ze svých peněženek humanisty a další bolševické spolky. Pan Tamáš sice tvrdí, že charita a politická činnost jsou od sebe odděleny, přesvědčivé důkazy ovšem nepředkládá…
Po přečtení závěru celého článku si člověk udělá poměrně jasný obraz o cílech a smýšlení šéfa i členů organizace, jež si z důvodů jí dobře známých dala do názvu slovo humanismus:
Legenda zdejší humanitární pomoci, senátor za zelené Jaromír Štětina chtěl na mítinku seznámit účastníky se svým názorem, že srovnávat nacistickou a sovětskou okupaci naší země s umístěním americké protiraketové základny – jak to dělají právě humanisti – je přímé falšování historických faktů. Pořadatelé z Humanistické strany mu ale vystoupení nepovolili. „A co jiného byste čekal, vždyť on chtěl mluvit proti tomu, kvůli čemu byla demonstrace svolaná. My jinak dáme demokraticky prostor každému, kdo půjde naším směrem,“ říká Tami. A jaký je to směr? Podle humanistů by Česko mělo „zůstat nezávislé, vystoupit z NATO a vzdát se jakéhokoli zbrojení“. Podrobnosti nad tuto všeobecnou deklaraci se – alespoň v určitých otázkách – moc nedají zjistit. „Nic není černobílé. A já tu dobu nemám do detailů zmapovanou, abych ji mohl soudit,“ odpovídá například předseda Tamáš na otázku, co si myslí o snaze svých partnerů z komunistického svazu vrátit zemi ozbrojeným bojem do totalitních poměrů.
V řadě jiných otázek má ale Tami jasno. „Zahraniční politika administrativy prezidenta Bushe je tak agresivní a rozpínavá, že na sebe už přivolala útoky z jedenáctého září – a základna v Česku by byla jen dalším šířením Bushova vlivu,“ říká. Pro řeči o obranném charakteru základny, stejně jako o možném nebezpečí ze strany Íránu, který se snaží sestrojit atomovou bombu, má Tami jen shovívavý úsměv. „Írán se snaží řešit problém s energií,“ vysvětluje. „Proč by si nemohli postavit atomovou elektrárnu?“ Těžko říct, ale proč tedy do své elektrárny nepustí inspektory z Agentury pro atomovou energii a hrozí vymazáním Izraele z mapy světa? „Íránský prezident se necítí v dobré situaci, protože se k němu Američané chovají neadekvátně,“ odpovídá. „A co se týče vymazání Izraele, to neřekl. Byla to chyba překladu. Někdo to schválně přeložil takhle.“ A co tedy prezident Ahmadínežád řekl? „To už si teď nevzpomenu, ale můžete si to najít na internetu.“
Bohužel, či spíše bohudík, neměl asi pan Tamáš z týdeníku Respekt radost ani o týden později, kdy redakce zařadila do vydání i dopis Zdeňka Vojtíška, který stojí za to ocitovat celý:
Jak je to s kořeny hnutí
Děkuji panu Kovalíkovi za článek Lidičky a dětičky v sevření Dobra o Humanistickém hnutí (Repekt 36/06). Jenom lituji, že neobsahoval aspoň několik informací o jeho kořenech. Dovolím si krátce doplnit to, co je – myslím – pro pochopení souvislostí docela důležité. Počátek hnutí spadá do roku 1969, kdy levicově zaměřený argentinský spisovatel Silo (vlastním jménem Mario Luis Rodriguez Cobos, *1938) pronesl v Mendoze zásadní řeč, nazvanou „Uzdravení z utrpení“. Řeč se stala základním doktrinálním textem utajené aktivistické organizace nazývané Komunita nebo také Vnitřní náboženství (známy jsou ale i jiné názvy). V jejím čele Silo pravděpodobně až dosud stojí. Hierarchie Komunity, její obřady a náboženská symbolika na povrchu připomínají svobodné zednářství, ale rétorika je samozřejmě radikálně levicová. Patrně pro získání vlivu na veřejnost vytváří komunita různé otevřenější společnosti – nejvýznamnější z nich je právě i u nás známé Humanistické hnutí.
Je tedy trochu paradoxní, když při volbě způsobu adopce na dálku lidé dají přednost tomuto hnutí před Katolickou charitou, protože ho považují za nezatížené náboženskou agendou – opak je ale pravda.
Silova kniha Dopisy přátelům: o současné krizi společnosti a jednotlivce vyšla i česky (Trado Image, 1994) a je k dispozici např. v Národní knihovně.
Ve světlke Silových názorů a argumentů je i politická činnost Humanistického hnutí docela pochopitelná a předvídatelná.
Nuže, nyní je podstata hnutí tzv. humanistů mnohem jasnější, stejně jako jejich cíle, a tak nezbývá než položit otázku: Jestliže jsou demonstrace extremistů z (takzvaně) pravé části politického spektra zakazovány a nad jejich shromážděními pravidelně bdí policejní těžkooděnci, nebylo by na čase, aby naše ozbrojené složky začaly věnovat patřičnou pozornost i akcím ultralevicových extremistů, tedy panu Tamášovi, jeho tzv. humanistům, mladým komunistům, “ demokratickým“ socialistům a dalším společenstvím lidí, jimž jsou myšlenky demokracie zčásti, většinou však úplně cizí a kteří by nejraději pod rudým praporem přetvořili naši republiku v oázu pacifismu?