Pohádka o hoře střelného prachu

Před dávnými a dávnými časy, za panování rozverného krále Václava z Havlů, se brojilo proti zbraním všeho druhu. Zavírali na petlici zbrojařské závody; nejenom na Pováží. Tenkrát se zvláště v lítém boji vyznamenal nevoják, chrabrý Michal z Kocábů, zpěvák s výběrem nejenom pražským. Uchopiv se maršálské hole, s touto holí a s písní vyháněl tisíceré po zuby ozbrojené pluky – vojáčky i oficíry z Milovic, z letiště Hradčany, od Bezdězu, od Strečna a ze Sliače, ze Šumperka i z Jeseníku a Olomouce. Hnal je úprkem hlavně po železnici i ve vzduchu, ty pokleslé a zatoulané voje v líbezné zemi, když do ní přišly odkudsi z Volhy a od Donu, Jeniseje a Amuru. Po některých ruských řekách tehdy dávno putoval a sjížděl je i nyní proslulý kníže Jaromír ze Štětinů.
Aniž stačily rozpolcené pluky vykřiknout „Na shledanou, přátelé!“, hnali je čeští maršálové se svými ověnčenými vojenskými poradci úprkem tam, odkud v roce 1968 přišly po cestách, necestách i ze vzduchu.
Tenkrát, po jejich vyhnání, umístil udatný maršál Michal z Kocáb tabulky v cizí řeči bratra slovanského: „ Min nět!“ (Odminováno). A tehdy začal i nevědomky formovat roty lapků, které drancovaly rozsáhlé prostory někdejších vojenských milovických, brdských, domovských prostorů i dalších četných cvičišť.
Po silnicích a ve vagonech odvážely české (nikoliv sovětské) tlupy gangsterů a očividných zlodějů armatury, stavební materiál, vytrhávaly ze zdí telefonní a energetické ústředny a radiátory, trhaly barevné kovy, zmocňovaly se volně zející vojenské techniky a skladového materiálu. Na trzích prodávaly vojenské součásti, stejnokroje, chlebníky, stanové dílce a co vše ještě.
Tehdy za krále Václava se i v adventním čase zimy 1989 a nadcházejícího jara, kdy se v kuponové privatizaci na minutu zhaslo a později i dál kradlo, tetelil ve vzduchu zločin. K mání byly i do vazelíny a do oleje uložené a konzervované i modernizované tanky, kanony, ženijní stroje, malá letadla, vojenské nákladní automobily Tatrovky i ty kdysi nepřekonatelné V3esky, obrněné střední kolové transportéry, zvané SKOT.
Sám jsem u toho všeho tehdy byl svědkem s redakčním fotografem Světa v obrazech Lukášem Volkem a pohyboval se tam. Leccos i posléze s nesmírným zaujetím fotografovala a knihy fotografií na toto téma vydávala moje novinářská kolegyně Dana Kyndrová. Nebyla sama.
Netušil jsem, že se po ještě mnoha dalších letech k tomuto pohádkově kouzelnému tématu vrátí i můj další redakční kolega Josef Ondrouch. Povahou romantik a hledač pokladů v hoře i v sudech plných střelného prachu. Právě v těchto dnech vychází jeho zcela ojedinělá kniha v elektronickém nakladatelství www.bezvydavatele.cz pod titulem „Josef Ondrouch: Výbuch vrbětické sopky“. Na rozdíl od papírových knih, kterými je český knihkupecký trh zavalen, uvádí editor, že Ondrouchova kniha obsahuje 48 405 slov za cenu pro čtenáře vskutku lidovou, nikoliv baťovskou.
Je otevřenou branou k pohádce o hoře střelného prachu, kterou si můžeme v klidu velkoměst nahlas číst u Šípkových stolků Václava Havla doma i za hranicemi vlasti. Na příběhu českých a amerických zbrojařů podává autor očitá svědectví o obchodu se zbraněmi probíhajícím v přísném utajení, až tak, že po roce výbuchů munice ve Vrběticích o tom nevíme vlastně zhola nic. Se šetřením se začne až v roce 2016. Autor si na rozdíl od těch, kdož si v této oblasti namastili kapsy a žoky peněz a zvýšili si průměrnou měsíční mzdu, odnesl z této pohádky jenom pouta a zkušenost z přeletu policejním vrtulníkem do vyšetřovací vazby. Pár metrů vzdálené od znojemské rotundy. Pro novináře zkušenost k nezaplacení; Egonu Ervínu Kischovi na rozdíl od Josefa Ondroucha stačila ve své době k poznání návštěva hřbitova. Aby mohl napsat dobrou reportáž.
Neboť jak hřbitovy, tak i vězení jsou pramenem velkého poznání.
Na vyrovnání se s následky výbuchů ve Vrběticích se již vydalo 200 milionů korun českých; ne ovšem z kapes těch viníků výbuchů s následkem smrti obětí i postižených občanů obcí. A další miliony se z bank a kampeliček ještě zcela určitě následně vysypou. Zřejmě na zahlazení „nebezpečí (které) zde hrozí proto, že bych chtěl manipulovat s důkazy a zahladit je“. Tak se věcně a pragmaticky vyjádřil armádní generál Petr Pavel při návštěvě vojáků ve Vrběticích na Štědrý večer roku 2014. Nasazení vojáci inkriminované místo nyní opouštějí, policisté ale zůstávají v roce 2016 i nadále.
Kniha Josefa Ondroucha napsaná na základě osobních prožitků autora dává nahlédnout do praxe obchodníků se smrtícím zbožím, která posud zůstává zahalena v této oblasti nejdramatičtějších konfliktů a válek. Jak skončil americký příběh u soudu a jak se vytrácí ten český, použitelný snad jen k obstrukční likvidaci jednání Parlamentu České republiky Miroslavem Kalouskem, o tom v dramatických příbězích pojednává zatím jenom jeden z velkých výbuchů.
Mohl by zazvonit i v této pohádce o hoře střelného prachu zvonec; jenže kdoví? Většina střelmistrů je na svobodě a je velmi blízko roznětce, která ve dne i v noci hrozí novými výbuchy. I oblast zkoumání vrbětického vznícení pohozené munice pomocí zapálené šňůry zůstane v utajení až do úplného zapomnění nejméně dalších pět let.
Není nebezpečno v takové zemi jenom dýchat, natožpak třeba jen tak spokojeně a bez starostí žít?