Otřesné svědectví kurdského lékaře

V červenci loňského roku pražský Městský soud po třinácti letech očistil tohoto kurdského lékaře v plném rozsahu. Zase nějaký mafián, který měl dlouhé prsty a dobré konexe – řeknete si. Jenže opak je pravdou, bohužel. Bohužel pro českou policii a justici. Případ Yekty Uzunoglu pro ně totiž představuje pořádně horkou bramboru, o které se raději nemluví.
V první fázi dávali od „zločinného“ lékaře mnozí ruce pryč, ale po dvanácti letech nekončícího procesu (během něhož postupně padla všechna obvinění a zůstal jen boj o očistu jména) vystoupila na jeho obranu řada osobností. Petici a řetězovou protestní hladovku za kurdského lékaře drželi např. Václav Havel, František Janouch, Svatopluk Karásek, Jan Rejžek, Jaromír Štětina a řada dalších. V doprovodném dopise k hladovce píše František Janouch: „Kdokoliv trochu moudrý se seznámí s dokumenty zveřejněnými o policejním a soudním případu Uzunoglu, bez potíží nahlédne vykonstruovanost a neudržitelnost obžaloby, neschopnost a možná i obavy zakončit tuto obludnost, která již dávno překročila rozměr známé Dreyfusovy aféry z konce 19. století. Kauza Uzunoglu je přitom pravděpodobně pouze špičkou ledovce. Česká justice nese zřejmě odpovědnost za velké množství podobných případů.“
Závažnost jeho slov více ozřejmuje knížka, která vyšla v nakladatelství Akropolis pod stručným názvem Výpověď. Je to knižní rozhovor Petra Žantovského přímo s Yektou Uzunoglu. Je to čtení napínavé, ale zároveň šokující až depresivní. Dává nám nahlédnout do neutěšeného stavu české policie, vězeňství i justice – a někdy máme dojem, že listopad 1989 teprve přijde. Přízrak minulého režimu se ale právě v těchto institucích dodnes nejlépe zahnízdil a skrývá se pod nejrůznější podobou – od bachařské šikany, skrytého rasismu přes vykonstruovaná obvinění až po zastrašování typu „když se k tomuto nepřiznáte, bude to ještě horší“. V žilách Yekty Uzunoglu však koluje nepoddajná kurdská krev, která ho vlastně zachránila. Jen díky tomu, že svůj zprvu osamělý boj nevzdal a mezi prvními získal na svou stranu paradoxně spoluvězně (ti za něj psali stížnosti všem možným institucím, aniž to vězeňská cenzura tušila), může nyní doktor Uzunoglu vydat svědectví.
PŘELOŽIL BIBLI I ČAPKA
Yekta Uzunoglu líčí svoje vzpomínky od dětství, popisuje své rozhodnutí pro lékařské povolání, odchod z Turecka do Evropy, svá studia v Praze na Karlově univerzitě, aktivity spojené s otázkou kurdského národa (jako překladatel a spoluautor kurdské gramatiky přeložil do kurdštiny Bibli i Karla Čapka), ale i svou účast v organizaci Lékaři bez hranic, s níž působil jako lékař ve válečných konfliktech v Íránu a Iráku.
Po pádu komunismu přichází opět do Československa a začíná podnikat (ale i pořádat ekonomické semináře a publikovat). A to se mu stává osudným, neboť zde už měly milionové podnikatelské „písečky“ rozděleny určité monopolní politicko-ekonomické skupiny, které nepotřebovaly konkurenci – a už vůbec ne v podobě hbitého, tvrdohlavého a nesmlouvavého Kurda. A tak po pár varováních následuje příběh jako z amerického thrilleru, v němž nechybí zakuklení ozbrojenci, psychické týrání, manipulace s důkazy a patrně i pokusy o vraždu. Nebýt těch důvěryhodných jmen, která se za kurdského lékaře nakonec postavila, člověk by řekl, že je to dobře napsaný scénář pro napínavý film, avšak že u nás se dnes něco takového přece nemůže stát. Ale může. Je to věru smutný příběh.
Petr Žantovský – Yekta Uzunoglu: Výpověď (Akropolis 2008)