Otevřený dopis politického vězně Jiřího Kubíka ke Grebeníčkově projevu během projednávání Zákona o 3. odboji v PS

Zákon o 3.odboji projednán. Po 20 letech znovu studený pot. Nemohu mlčet…

A proto veřejně žaluji…

Přátelé dosledoval jsem před chvílí on line přenos z parlamentu, který právě projednal Zákon o protikomunistickém odboji a poslal jej ještě …doplnit do ústavněprávního výboru.

Hlavní slovo však měl komunista Miroslav Grebeníček a jeho kolegové, kteří v nenávistném projevu, přesně kopie z února 1948, rehabilitovali celý komunismus, odsoudili dnešní kapitalismus (někde trochu právem, ale toto jejich politiku neospravedlňuje) a hlavně odsoudili nás politické vězně.

Tedy politické vězně jako já a mí kamarádi trpící léta na galejích v pracovních lágrech za své politické názory k socialismu a někteří z nás za ideologický, diverzní, špionážní a sabotážní odboj a odpor k zabránění studené války a šíleného vojenského zbrojení pomatených starců z ÚV KSČ v jejich přípravě jaderného útoku na demokratickou západní Evropu. Tedy nás vězně opakovaně a důrazně označili za nejsprostší teroristy a prachobyčejné vrahy nezasloužící sebemenší uznání veterána anebo odškodnění. Zasloužící pouze odsouzení.

I další komunisté stejnou obžalobu politických vězňů a stejnou demagogii o tehdy údajně právním nikoli zločineckém státu ve svých proslovech opakovali. Než zpanikařil předseda klubu KSČM a všechna další projevy zastavil.

Bylo to strašné. Pochopil jsem, že se u nich ani za dvacet jedna let nic nezměnilo a že nebýt revoluce anebo vyhrát dnes komunisti volby, tak jsem dnes jako vládní stranou označený sprostý terorista a prachobyčejný vrah za své požadavky na mé politické rehabilitování zákonem o veteránech visel na provazu s utaženou smyčkou kolem krku a to na stromě před mými okny, na který se právě teď s naprostou hrůzou dívám.

Rychle jsem na wikipedii a jiných webech vyhledal metodu popravování na šibenici, abych naplno pochopil, čemu jsme my přeživší z opozice vlastně unikli, a zjistil, že komunisté u popravy nepoužívali civilizovanější rychlou metodu (dlouhé lano, prudké trhnutí, smrt zlomeným vazem – páteří a míchy v krku za pár sekund), ale záměrně krátké lano. To znamená barbarskou a středověkou, pomalou metodu škrcení a dušení s pozorováním vlastního těla v marném boji a s pozorováním rozestavěných diváků, kterým nemohu v obrovském psychickém šoku a bez kyslíku v plicích říct o hyenismu sadistů ani jedno jediné slovo…

Tedy krátké lano, místo trhnutí jenom prudké utažení a zhoupnutí člověka, následuje strašlivá bolest, trýznivé dušení škrceného člověka, který sebou resp. jeho tělo samo divoce škube, aniž by chtěl, protože chtěl zemřít statečně, přitom v pudu sebezáchovy se houpe čím dál tím více do stran a mrská se skoro tragikomicky jako ryba na písku, z pusy mu prská bílá pěna, z uší mu někdy vyrazí krev, oči se zabarví do ruda a vyboulí z lebky ven jako rudé tenisáky, z močovodu se samovolně řine po nohách a botách tři metry na zem veškerá moč v těle, z konečníku v tom hrůzném stresu a děsu vypouští křečovité tělo samovolně do kalhot anebo na zem všechny výkaly ze střev (proto se později začaly obě nohavice nahoře v pase i dole nad kotníky svazovat pevnými šňůrkami, aby kalhoty plné výkalů odsouzenci nespadli ze šibenice až na zem, aby lejna nebožáka neznečistila rudou zemi Klementa Gottwalda a jeho soudruhů a následovníků, ale aby pak putovala i s odsouzencem v jeho oblečení do papírové rakve a rovnou do pece na železný rošt a na oheň, kde byl vězeň spálen s odpuštěním ve vlastních sračkách vyrobených komunistickým ideologickým postupem), tedy tento vězeň visící ve vzduchu několik metrů nad zemí na provaze stále žije dlouhých patnáct až dvacet minut, stále nezemřel a doslova v šíleném stavu nechápavě zírá nekonečnou první minutu, nekonečnou druhou minutu, nekonečnou třetí minutu, nekonečnou čtvrtou minutu, nekonečnou pátou minutu, nekonečnou šestou minutu, nekonečnou sedmou minutu, nekonečnou osmou minutu, nekonečnou devátou minutu, nekonečnou desátou minutu, nekonečnou jedenáctou minutu, nekonečnou dvanáctou minutu, nekonečnou třináctou minutu, nekonečnou čtrnáctou minutu, nekonečnou patnáctou minutu a nekonečnou další minutu na celou komunistickou popravčí komisi, co mu to vlastně provedli…

Nechápajíc, proč mu toto neřekli předem, proč ho na to neupozornili, proč tento trest neměl v rozsudku, proč mu kromě trestu smrti vyneseného sice politickým soudem, ale budiž, sice podle trestního zákona totality, ale budiž, připravili ještě dva stranické tresty nezákonné – nelegální, nehumánní – nelidské, vlastně ještě strašnější než onen trest ztráty života v jednom okamžiku normálním oběšením člověka na laně svázaného do dlouhé a mýdlem namazané smyčky…

A to soukromé komunistické tresty – jednak nejstrašnějšího sadistického mučení po nekonečně dlouhé minuty před krvelačným obecenstvem divadla a za druhé nejstrašnější lidské potupy a ponížení v posledních dvaceti minutách života nebohého a zoufalého odsouzence na smrt před spokojenými a ukojenými držiteli jediné ideologické pravdy. A to pravdy KSČ…

Protokoly a svědectví ukazují, že takto trýznivě a potupně umírala před v klidu se dívající komisí bachařů, prokurátorů, soudců, doktorů a tajné policie KSČ nevinná a mladá žena Milada Horáková a po ní podobně i dalších dvě stě nevinných lidí s odlišným politickým názorem, než měla KSČ a než má dnes v parlamentu beztrestně Miroslav Grebeníček a spol.

Při uvědomění této strašné hrůzy, které jsem unikl, se mi stáhl žaludek, krk i srdce, vyrazily mi nepřirozené chlapské slzy jako hrachy a roztřásl jsem se hrůzou po celém těle. Rozbušilo se mi po projevu schvalovatele teroru a politických vražd Grebeníčka srdce a pokoušel se o mne infarkt. Takový děsivý pocit jsem zažil naposledy v minkovických komunistických kobkách Vondrušky, Burdy, Šimka, Jakeše, Husáka a Štrougala před dvaceti sedmi lety, kde nikdy nebylo jisté, zda z nich ještě vyjdu živý nebo chcípnu ukopán, vyhladověn a udřen na galejích sklárny, udřen až na samé lidské dno nebo spáchám v každodenním a každonočním a každotýdenním a každoměsíčním a každoročním strachu z příštích trestů a z příštích projevů teroru sebevraždu. Což jsem nakonec podřezáním žil zkusil. Nevyšlo to, takže dnes mohu promluvit, svědčit za ty mrtvé a proto veřejně žaluji…

Utrpení těch, co prošli rukama KSČ, StB, VKR, SNV a pankráckého nebo brněnského kata až do smyčky na šibenici v koutě nádvoří, kde pak většinou po zvolání Boha anebo svobody našemu národu dlouze umírali v bolestech a ponížení, nás všechny zavazuje k povinnosti až do naší smrti volat všechny spolupachatele před spravedlnost. A před nové a dokonalejší zákony k jejich odhalení a potrestání. Nemáme li žít vedle nepotrestaného barbarství lidských hyen a rudých primitivů, nemáme jinou možnost, než tento úkol za ty všechny mrtvé a umučené splnit. Už nikdy totiž nechci zažít tak děsivé pocity jako dnes a tehdy v jizerských katakombách… Necítím se tu dobře a mám už zase strach…

J.Kubík,úplně obyčejný zastánce svobody, demokracie a lidských práv.

V Praze 11.února 2011Zobrazit více