Osamělost přespolních běžců

ZKRAJE TÝDNE

Několik dní před výročím 17. listopadu odhlasoval Evropský parlament rezoluci k summitu EU – Rusko, který se brzy odehraje v Lisabonu. Představuji si kolorit takového pléna: drtivá rozlehlost sálu, důstojná dikce vystupujících, diplomatické úsměvy v kuloárech, šustot lakýrek a vědoucnost ve tvářích. Pak se najednou o slovo hlásí jedna česká poslankyně. Bere si slovo a říká: „Odmítám být loutkou a stydím se za všechny, kteří z neznalosti, zbabělosti a hlavně malých ekonomických výhod tuto loutku Rusku dělají. Rusko není partnerem Evropy… Proč mu Evropský parlament dodává takovou váhu? Proč dodává legitimitu režimu KGB?“
Auditorium zpozorní. Drobná poslankyně dodává: „Rusko pokračuje ve vyhazování zmrzačených čečenských těl z ruských helikoptér přímo nad Čečnou. Rusko vězní tisíce odpůrců režimu, pokračuje v ilegálních soudech s politiky jiného Ruska. Pokračuje v ilegálním věznění Chodorkovského. Jak a kdy vyšetří smrt Anny Politkovské?“ Jakýsi poslanec se nakloní k tomu druhému a říká: „Kdo to je? Ta, co teď mluví?“ Kolega se dívá do papírů: „To je ta Češka přeci. Jmenuje se, jmenuje se Jana Hybášková.“
A Jana Hybášková pokračuje: „Rusko nás drží jako rukojmí své energetiky. Ať se podřídí zásadám energetické charty, dovolí dostavět plynovod Nabucco, umožní rovnou soutěž na evropském energetickém trhu, přestane stavět tolik ničivý a škodlivý baltský plynovod a stane se opravdovým partnerem Evropy.“
Poslanci se dívají jeden na druhého: „Co to říká ta česká poslankyně? Copak nezná reálie dnešního světa? Potřebu lukrativního pragmatismu? Racionální diplomacie?“ Někde se objevují významné úsměvy.
Ale česká poslankyně je k nezastavení. Mluví o potřebě radaru v Česku a jeho přispění k bezpečnosti Evropy a nakonec uzavírá: „Tato rezoluce je ukázkou slabosti. My z Česka víme, že chovat se takto vůči Rusku se opravdu nevyplácí. Již z úcty k odkazu českých politických vězňů, všech, kdo se stavěli proti okupaci, tvrdě odmítám tento evropský appeasement.“
Poslankyně balí papíry a odchází z budovy. Z dálky je budova obrovská a osamělost člověka, který řekl něco jiného než ostatní, nesnesitelná.
O pár dní později, 17. listopadu večer, postupují na Václaváku od muzea dolů odpůrci radaru, komunisté, plamenní pacifisté a zmatení studenti, jejichž vnitřní sílu a smysl pro spravedlnost zneužily zbolševizované politické špičky. Kráčejí pomalu, v rytmu bubnů. Náhle proti nim vybíhá muž. Je sám. Navzdory posměchu celé tři minuty mává americkou vlajkou. Předtím tu celou hodinu hrstce naslouchajících vysvětloval, jakou bezpečnostní garanci pro nás spojenectví s USA v rozpolcené Evropě znamená. Vím, jak se jmenuje. Osamělí běžci si zaslouží jméno. Je to písničkář Zbyněk „Ziggy“ Horváth.