Odvážný cestovatel

POZNAMENÁVÁME

Koncem října nám v Právu pan senátor Štětina sdělil některé informace, které jsme dosud neznali. Týkaly se jeho pendlování z Československa do Sovětského svazu. Prohlásil nám dokonce, že do tehdejšího SSSR, tedy v sedmdesátých či osmdesátých letech, jezdíval klidně na občanku a všechno bylo OK. Pídil jsem se po tom, skutečně bylo možné se tak volně ‘zemí zla’ pohybovat? Jezdíval jsem tam také. Často dokonce na pozvání některého sdělovacího prostředku. Nepamatuji, že by stačila k návštěvě kterékoli části země občanská legitimace. Pokud ano, pak si zřejmě pana Štětinu museli na hranicích vyzvednout příslušníci sovětských zvláštních služeb – to pak snad průkaz ani nepotřeboval. Když jsme potom přijeli do Moskvy, musel s naším pasem hostitel zajít na příslušný úřad, tam mu dali razítko, že smí tam a tam, a bylo hotovo. Musím přiznat, že tuto praxi jsme kritizovali stejně jako většina našich hostitelů, ale nepomohli jsme si. Některá místa, jež jsme chtěli navštívit, a patřilo sem i povodí významných sibiřských řek, nám jaksi, protože tam byly významné vojenské základny, byla zapovězena. Pan Štětina měl štěstí, anebo to štěstí nebylo? Pamatuji se, jak jednou jsem projevil už v Praze zájem podívat se k Jeniseji, můj hostitel, APN, to přislíbila, ale v Moskvě mi šéf příslušného úseku – a znal mě z Prahy – s omluvou sdělil, že tam ne, že pojedu do Kemerovské oblasti, což je také na Sibiři, a abych pochopil, že právě na místa mého přání cizince, byť spřátelené, nepouštějí. Je to oblast, o níž rozhoduje armáda a NKVD, dodal. Spokojil jsem se s touto odpovědí, i když mi nebyla právě milá.
Pan Štětina, ten příkladný bojovník proti marxismu, se v dobách té ‘nejtemnější totality’ dostával tedy – dokonce prý na občanku – tam, kam prověřený redaktor stranického tisku nesměl. Proč asi? Že by pro své vodácko-horolezecké schopnosti? A že jsem před listopadem o novém Messnerovi v českém vydání skoro nic neslyšel? Jen to, že napsal o Sibiři zajímavou knihu. Anikdo neprotestoval, že by tam byl ilegálně. Nebo ono vydání bylo součástí boje proti režimu a všemocný Federální úřad pro tisk a informace či jiná instituce podobného ražení se také tajně podílela na svržení sovětského vedení? A senátor Štětina byl v první řadě bojovníků? To mne skutečně ani nenapadlo, mělo mě to však napadnout. Zvláštní služby rozehrály koncem osmdesátých let své zajímavé hry. Možná při nich pan Štětina asistoval. Jak jinak si vysvětlit jeho tvrzení, že se mohl tak jednoduše plácat v Jeniseji a dalších sibiřských řekách, že o tom mohl dokonce psát knihy? Když se například chtěl dostat na Horní Jenisej, musel použít fintu číslo jedna, přihlásit se s kamarády na zájezd CKM a v Moskvě ze zájezdu utéci a klidně se přesunout daleko na Sibiř. A představte si, že ho nikdo nehledal! Nikdo do Prahy neodeslal zprávu, že jeden či více lidí se kamsi ztratilo ze zájezdu. A aby se vůbec mohl promenovat na Jeniseji, musel letadlem přeletět kus Sovětského svazu a dokonce se ani nevrátit se zmíněným zájezdem, protože by to těžko časově stihl, a pak, možná zase na ‘občanku’ musel přijít na Vnukovo a sednout do letadla ČSA a klidně se vrátit domů. A ani tady se ho nikdo na nic neptal.
Pan Štětina je kádr. Jenže všechno se mu asi věřit nesmí. Nejen to, co tvrdí o svých zájezdech do Sovětského svazu, ale ani to, co říká o Marxovi. Četl totiž zřejmě jen nějaké encyklopedické heslo, jinak by netvrdil takové nesmysly, jaké jsme si mohli přečíst v Právu z 25. října.