Oběti a vítězové?

CIVILIZACE

Curzio Malaparte, velký italský romanopisec, velký bez ohledu na to, že byl příznivcem Mussoliniho i ctitelem Mao Cetunga, se pokusil odhalit tragedii války: v moderní době už se prý ve válkách neumírá proto, že si člověk chce zachránit duši, ale proto, že si chce zachránit kůži. Kůže se jmenuje ten slavný Malaparteho román, napsaný před půl stoletím, jeden z nejlepších válečných románů vůbec. Ve válce nejde o ideály a duchovní hodnoty, ale o materiální existenci, která je v centru zájmu moderního člověka, říká tvůrce apokalyptických obrazů válečné Itálie.
Muž, který prošel obě světové války, měl trojí pravdu:
Odlišuje moderní dobu od dob předcházejících, jako by chtěl bránit bojovníky lvích srdcí, spanilé krále Artuše a Panny orleánské proti nařčení z materiálních pohnutek; jako by nechal opatrně zaznít obdiv ke všem, kteří umírali pro záchranu duše. Třeba si Malaparte, ten bloud, tajně přál, po všech prožitých svinstvech války, aby se uprostřed militantního kupčení ještě občas zaskvěli muži v rytířských přilbicích s bílým peřím. Možná, že jeho tajné přání bylo otcem myšlenky: toliko válka za svobodu svatá jest.
Malaparteho pravda druhá, platonská: Války vznikají pro hmotné statky. Český ekvivalent, haškovský, je ještě o něco pregnantnější: „Pamatujou bábo, že každý císař a král pamatuje jen na svou kapsu, a proto vede válku.“ Válečné násilí patří do kategorie instrumentální agrese, tedy agrese vyvinuté za účelem zisku.
A konečně Malaparteho pravda třetí: Kdo ve válce nezabije, je zabit. Těžko si na tuto základní pravdu všech válek, co svět světem stojí, znovu nevzpomenout po vzplanutí požáru ve středomořské Gaze. Krev, nářek, trosky, rakety, tanky, feldvéblové, vztek a lítost, letadla, hlad, rakety, granáty, uprchlíci – pořád stejné rekvizity. Kdyby onen ďábelský Talián, popisující Amíky vstupující do Itálie, žil dnes, napsal by o Gaze román Kůže na druhou. Dvěma národům jde o přežití, oba zabíjejí, protože staré pravidlo platí. Už nikdo nezkoumá, kdo začal, kdo je v právu, už nejde o duši Palestinců ani o duši Židů. Z celých národů se kvůli přežití stávají zabijáci.
Někdy na přelomu let 2001 a 2002, za americké ofenzívy, jsem v blízkosti slavného průsmyku Solang natočil dokumentární film Afghánistán -země mé krve. Jeho hrdinou je někdejší voják Amáda Šáha Masúda. Ruská bomba mu vyrazila oči. Bloudí sem tam, z kišlaku do kišlaku, z údolí do údolí … Drží se za rameno svého desetiletého syna. Vzpomínky na válku nedají slepému muži klid spočinutí. On mi tenkrát řekl: Museli jsme je zabíjet, abychom přežili. Neřekl, museli jsme je zabíjet pro Alláha, pro vlast, pro pravdu… Řekl právě jen: Zabíjeli jsme, abychom přežili.
Kdyby zažil Malaparte války v Afghánistánu, možná by ke svým třem pravdám přidal ještě čtvrtou: Oběťmi jsou ti, kteří jsou zabiti, i ti, kteří zabíjejí. Karabiniér, kterého zastřelil americký seržant, je obětí, obětí je ale i střílející seržant. Slepý voják pod Solangem je obětí, ale obětí je i Ivan, který granát odpálil. Ozbrojenec Hamásu, kterého zabila izraelská bomba, je obětí, ale obětí je i židovský pilot. Válka nehledí, křiví duše, padni komu padni. Je iracionálním následkem chamtivosti a pýchy. Kdo je do ní vtažen, si zaslouží modlitbu, jeden zádušní, jiný milosrdnou. Nikdo nebude schopen násilí do Gazy přicházející ani z Gazy odcházející zastavit, dokud Židé i Palestinci nepochopí, že není v jejich silách, aby se ze spirály zla sami vymanili. Že pomoc musí přijít zvenčí. Od Boha, nebo od těch, kdo neuctívají vítězství, ale spravedlnost. Pro Evropu se tu naskýtá šance.