O třídění společnosti

(epištola)

Jaký je původ onoho tak zlověstného slova – strašáka majetných – společenská třída? Etymologický slovník jazyka českého Václava Machka i Český etymologický slovník Jiřího Rejzka vysvětlují, že termín třída se užívá ve smyslu: společenská vrstva, druh, kategorie, školní ročník, učebna a široká ulice. Střída – staroslovansky čreda – znamenalo původně stádo (ovcí), po střídě znamenalo po řadě. V staročeštině existovalo slovo třieda, řada, řád, střídání. Ostatní evropské národy užívají termíny odvozené od latinského classis -známe školní klasifikaci, podle číselných stupnic znalostí. Bez třídění se neobejde žádná teoretická ani praktická činnost člověka. Někdo rád pije, vědci jsou zase celí šťastní, když mohou klasifikovat, něco roztřídit, vytřídit, zařadit. Třída v logice je souhrn designátů výrokové funkce. Existují systematické třídy minerálů, třídy bibliografické. Dokonalou klasifikaci představuje v chemii Mendělejevova soustava prvků. Systematické třídění do botaniky a zoologie zavedl Carl von Linné (1707-1778), švédský lékař; systém po mnoha změnách už dožívá. Třídění podle zevních fenotypických znaků je v současnosti doplňované a nahrazované tříděním podle genetické podobnosti, takže mnohé zařazení podle starého systému vzalo za své. Základním pojmem byl druh (ne soudruh), druhy se spojují v rody, rody v řády a ty v třídy; třída je pak souhrnem řádů se shodným uspořádáním pohlavního ústrojí.
Zamysleme se, do jaké třídy patří senátoři předkládající zákon o zákazu propagace komunismu. Senátor Martin Mejstřík, označovaný pro své plamenné projevy jako český Marcus Tulius Cicero (106-43 př.n.l.), patří spolu s pravozeleným Jaromírem Štětinoupodle shora zmiňovaného třídění mezi obratlovce. Oba jsou teplokrevní až horkokrevní; zkušený rentgenolog, jakým je MUDr. Přemysl Sobotka, by bezpečně poznal, že poslední obratle nemají tito senátoři srostlé v rádlovitý pygostyl, že jim tam chybí i rýdovací péra, takže se nejedná v žádném případě o II. třídu – o ptáky, podobnost s modrým ptákem je výhradně názorová. Podle způsobu rozmnožování se u nich jedná nesporně o savce – Mammalia, jako živorodí se ocitají v podtřídě Theria, v nadřádu Placentalia – Eutheria; musí být nadšeni, že nejsou vačnatci. Za těhotenství tvořili fetoplacentární jednotku, po porodu až do smrti dýchají atmosférický vzduch, o jehož čistotu usiluje strana senátora Štětiny,
který po likvidaci komunistické ideologie se chce po zbytek života věnovat antientropickým opatřením proti přehřívání zeměkoule. Škoda, že placenty senátorů nebyly po způsobu egyptském uchovávány v nějaké nádobě – jako Ka, mohly by po staletích posloužit ke klonování dalších takových vynikajících osobností. Jako nehetnatci (s dokonalou manikúrou) jsou oba v řádu Primates, mezi savci patří tedy k těm nejpřednějším, navíc jsou v podřádu Simiae, opice, antropoidea – lidoopi, takže jsou dokonce vyššími primáty. Pevně jsou zakotveni v čeledi hominidae, kde předci i z příbuzných rodů žel už jako druhy vyhynuli, patrně pravěká Strana zelených byla tehdy rovněž zaneprázdněna jinými neodkladným úkoly. Nakonec je každý z nich zařazen v rodu homo sapiens – člověk moudrý, takže jim z tohoto zoologického pohledu nelze upřít obrovskou inteligenci. Proto když jsem slyšel, že návrh musel sepsat přímo nějaký b.., okamžitě jsem se autorů zastal; prostě v době, kdy to sepisovali, nevyužili všech možností, jaký mozek primátů skýtá. My primáti si musíme vzájemně pomáhat, chápat se, vždyť „v jednotě je síla“. Nabádá nás k tomu i Anarchist Prince Petr Alexejevič Kropotkin (18421921), který se v zoologii zabýval právě přednostmi vnitrodruhové spolupráce – mutual aid. Společenství -sociogenesu pokládá za nejlepší zbraň při darwinistickém struggle for life.
Člověk jako většina primátů je tvor společenský. Lidé jsou ve vzájemných kontaktech, aby jako druh nevymřeli, tělesně se milují, u primátů je příslovečná opičí láska matek k mláďatům, spolupracují, někdy si vydatně pomáhají, mohou žít vedle sebe i lhostejně -paralelně, mohou se tolerovat, mohou být nesnášenliví až nepřátelští, kdy se z tvorů mění v společenské netvory.
Při klasifikaci lidí záleží na tom, jaká kritéria si vybereme. Uměl bych si představit třídění, které by naší pravici nepobuřovalo; společnost by se dělila na: sparťany a slávisty, na vegetariány a masožravé, na makrobiotiky – dlouho životné a tachybiotiky- rychlo životné, kuřáky a nekuřáky, spáče a nespavce, plavce a neplavce, na píšící progresivním pravopisem a na konzervativce. Žijeme bohužel v proklatém průsečíku společensko ekonomické formace a tak vzniká klasifikace i podle marxistických kritérií.
Čtenáři se omlouvám, ale dříve než se porozhlédneme po současných společenských poměrech, uděláme nepatrnou odbočku historickou. Horce těžko se tak podle Hegela dostaneme přes historické k současnému, od fenoménů k podstatě. Veškerá činnost lidí je vesměs zaměřena k budoucnosti, což má historický přístup usnadnit. Miloš Zeman ve své knize na vlastních omylech ukazuje, že stanovit prognózu není žádná sranda.
Lidé měli vždy potřebu se sdružovat, ale i odlišovat, podle původu, povolání, vytvářeli kasty, ve světě antickém vznikl např. protiklad mezi prací duševní a fyzickou, lidé vzdělaní opovrhovali řemeslníky, živící se prací svých rukou – apocheirobiotos, nestýkali se pochopitelně s lůzou – ochlos, vulgus (od toho vulgární řeč), otrok – servus byl považován za instrumentum vocale – mluvící nástroj. Rab znamená rusky otrok, práce je rabota. Ve starém Římě se lidé vzájemně lišili, oddělovali a zařazovali podle majetku, faktické moci, podle stupně svobody např. na jezdce, patricie, plebejce, na svobodné, propuštěnce a otroky. Svatý Pavel, jako svobodný římský občan, se domníval, že lidé se o takové pozemské věci nemají příliš starat. Ať každý zemře v tom stavu, do jakého se narodil. Služebníky nabádal: „Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista“ (Efezským 6,3). Pokřtění Afričané se tím řídili až do roku 1862, kdy bylo otroctví v Americe zrušeno.
Názory odlišné měl Spartacus (informace pro předkladatele – nejedná se o zakladatele Československé Celostátní Spartakiády!), který vyvolal v letech 74-71 př.n.l. povstání otroků. Ve středověku až do novověku vznikaly rozmanité třídy a sociální konflikty mezi nimi, připomeneme husity a selskou válku v Německu. Nesčetná poddanská povstání dopadala vesměs „jako sedláci u Chlumce“ nad Cidlinou, kde to připomíná pěkný pomník Jakuba Obrovského.
Na začátku francouzské revoluce existovaly dva privilegované stavy – aristokracie a duchovenstvo, nejpočetnější byl třetí stav – měšťané. Ti poslední uskutečnili revoluci, svrhli aristokracii, zmocnili se vlády -později se od nich odštěpil městský proletariát. Marx oceňuje obrovskou pokrokovou roli, kterou tehdejší buržoazie sehrála. V době vzniku kapitalismu jako hlavní třídy vystupovaly buržoazie a proletariát.
MUDr. Přemysl Sobotka by si mohl, jen tak pro zajímavost, zalistovat v Engelsově spisu O postavení dělnické třídy v Anglii, který byl sepsán r. 1845, tedy před Komunistickým manifestem z r. 1848. Je to sociologická studie, sestavená podle zpráv jeho dávných kolegů – lékařů, dokládající, že v pracovních, bytových, stravovacích podmínkách, v oblékání, morálce, vzdělávání byla situace průmyslového proletariátu víc než politováníhodná. Jako vzdělaný lékař a humanista těžko bude moci označit tento spis za nepravdivý a zločinný, přičemž tvoří sociologickou základnu učení o komunismu. Podle Marxe a Engelse tato ponížená, zbídačelá společenská třída pochopitelně nemá na rozdíl od aristokratů a buržoazie sebemenší zájem, aby jako taková trvale existovala. Kdyby třídy byly jen záležitostí ideologie, pak by se zrušily jako když se vypne rádio. Třídy antagonistické – protikladné jsou bohužel realitou nikoliv duchovní, nýbrž materiální. Marx a Engels měli zato, že existence protikladných tříd není pro rozvoj společnosti nezbytná. V jejich pojetí společenská třída je dána vztahem k vlastnictví výrobních prostředků. Závěr byl prostý – se zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků budou stávající protikladné třídy likvidovány a nastoupí beztřídní, nejprve socialistická a později komunistická společnost. Beztřídní společnost Marx chápe jako vymizení antagonistických tříd. V minulém režimu jsme zažili, jak po likvidaci buržoazie a statkářů se vynořila velmi nesympatická vrstva, která při dogmatickém pojetí marxismu hrála roli mocensko byrokratické třídy. „Trochu se to Marxovi zkomplikovalo“, ale kdo umí udělat prognózu na dvě staletí dopředu? Mohl tušit v r. 1895 Conrad Roentgen, že vznikne zobrazování pomocí magnetická rezonance? Společenské třídy prodělaly od dob Karla Marxe velké změny, někdejší Engelsovo rozdělení není už v Evropě zcela výstižné, což kritici správně konstatují. Zapomínají dodat, že za kapitalismu po historických přesunech vzniklá nová třídní seskupení se znovu a znovu dostávají s jinými skupinami do protikladných konfliktů. Šídlo v pytli neutajíš! Třídní složení společnosti se v průběhu dějin mění jak kvantitativně – počty, jakými jsou třídy ve společnosti zastoupené, tak kvalitativně – způsoby, jak vzájemně na sebe působí, jakou pozici zaujímají v oblasti ekonomické, mocensko politické a v oblasti nadstavby. Diferenciace – rozdíly třídní a postoje politických stran, které tyto třídní skupiny zastupují, se vyjevují neustále ve sporech: o výši nájemného, o výši mzdy, o době odchodu do důchodu, o připlácení zdravotní péče, o podmínkách propouštění ze zaměstnání, o výši rodinných příplatků, o školném, o rovné dani, o právech zaměstnavatele a zaměstnanců, o bezpečnost práce, o střetech zájmů atd. Občané v Anglii se obvykle dělí na nižší, střední a nejvyšší třídy, reportér z Indie mluvil o privilegovaných třídách, podle toho se dělají nejrůznější sociologické rozbory.
Pokračování na str. 3

Vnuk se mě zeptal: „A jak je to teď dědo u nás?“ Odpověděl jsem: „Chlapče, lze se třídit podle povolání, jestli jde o zaměstnavatele či zaměstnance, podle služebního zařazení, výše platu, podle kategorie bytu, počtu místností, vybavení bytu, podle množství volného času, realizované rekreace, podle péče, kterou může jedinec vynakládat na blaho a vzdělávání svých potomků, podle typu a stáří automobilu, podle oblékání, podle kvantity a kvality stravy. Prozíraví majetní lidé usilují, aby hranici mezi sebou a jinými vedli i v oblasti vzdělanosti. Vznikají nejrůznější kombinace, ale ve společnosti se nejedná o neřešitelný postmodernistický chaos. Provedeme li v určitém společenském souboru clustrovou – trsovou analýzu, nalezneme jedince, kteří se budou sobě v sledovaných položkách maximálně podobat a ti vytvoří trs, oproti nim v jiném trsu budou shromážděni jedinci, kteří jim budou maximálně nepodobní, mezi nimi mohou být clustry přechodné. Tak lze vytvořit představu o společenské základně pravice a levice. Někteří teoretici mají tendenci vnímat třídu jen ve spojení s třídním konfliktem, se střetem, ale to pokulhává. Střet nelze analyzovat, aniž bychom předem věděli, jaké systémy se utkávají, antagonistický konflikt je jen jednou z možností.
Kdybychom do sledovaných ukazatelů zahrnuli navíc majitele luxusních vil a aut, hráče golfu, stabilní pojídače kaviáru a raků, účastníky dražeb uměleckých předmětů, sběratele antických starožitností, pravidelné navštěvovatele ruletových heren, barů, dámy s briliantovými náhrdelníky, odívané a navoněné výhradně od Diora, občany udržující a platící si své stálé osobní advokáty, šoféry, bodyguardy, vydělili bychom pravděpodobně ještě skupinu horních deseti tisíc.“ (Pisatel ale neví, kolik tisíc jich vlastně je).
Vnuk pokračoval: „A kam patříme, dědo, my?“ Když jsem mu to sdělil, zesmutněl, ale brzo se v televizi dozvěděl, že k tomu, aby se vyšvihnul mezi milionáře, stačí mít trochu štěstí, válet se po pohovkách, popíjet šampus, pobíhat a rytmicky se svíjet mezi polosvlečenými slečnami , plácat sebou v bazénu a tak získat sympatie hlasujících diváků. Svatá ty prostoto! Wie kann man so blöd sein?, povzdechl by si Bertolt Brecht (1898-1956).
Jak je to tedy u nás? Likvidací velké části průmyslové a zemědělské výroby se u nás početně oslabila skupina dělnických povolání, stejně tak rolnictva. V republice pracují imigranti zejména z Ukrajiny, kteří jsou jako labilní levná pracovní síla vystaveni vykořisťování zaměstnavatelů, útlaku mafiánských skupin, jsou mnohdy prakticky bezprávní, bez odborů, bez volebního práva a namnoze i bez povolení k pobytu. Početná je zcela nesourodá skupina střední, zahrnující malé podnikatele, řemeslníky „s íčem“, technickou, ekonomickou inteligenci, lékaře a státní zaměstnance. V ní se nachází velká část přistěhovalců asijských.
Vynechám skupiny mafiánské, početně marginální, které ovlivňují černou ekonomiku, lumpenproletariát, prostituci, herny, zastavárny, stejně jako v ostatních vyspělých kapitalistických společnostech.
Vznikla nepříliš početná, ale o to mocnější skupina velkopodnikatelů, bankéřů, makléřů, specialistů na zákonem nepostižitelné finanční manipulace. Společnost našich ušlechtilých liberálů je udivena, že nemravné spekulativní počínání „podnikatelů“ není za kapitalismu počínáním trestním, což by bylo Marxovi k smíchu, ten to dávno věděl a sepsal. Ještě jsem se nesetkal s občanem, který by byl přesvědčen, že naši polistopadoví zbohatlíci přišli k majetku poctivým způsobem, můj přítel z ODS je však přesvědčen, že spekulací bylo poskrovnu, že „poctivejch dříčů“ byla mezi milionáři převážná většina, žel bankovní tajemství nedovolí do těchto poctivých podnikatelských mechanismů nahlédnout.
Ušlechtilost českých sponzorů je ve světě stejně proslulá jako české pivo. Jsem nadšen, že díky sponzorům časomíry se v televizi dozvím, kolik je hodin, od jiných sponzorů, jak dopadl fotbal, jsem jim vděčný, že zaplatili vymalování radnice a nakoupili pro sirotky kopací míče. Neumím popsat, jak mě uchvacuje, když vidím ty oduševnělé, nezištné tváře obdarovávat naše královny a místokrálovny krásy, nejrychlejší přeplavávače kanálu La Manche a účastníky Vyvolených. Přiznejme si, je to výkvět národa – je to naše skutečná duchovní aristokracie. Jejich dokonale padnoucí saka, košile perfektně obemykající vymydlené krky, kravaty kvality vesměs prezidentské, při energické chůzi upoutají nás dokonale vyčištěné, lesknoucí se boty… Jsou všichni vždy jak ze škatulky a nakonec přijde to nejlepší, je to raut – kulturní žranice… Kdo z nás by netoužil býti takovým sponzorem? Nedůvěra veřejnosti se netýká restituentů, kteří jen málokdy rozfrncají znovunabyté majetky svých předků, naopak převážně obratnými inovačními investicemi zděděné hodnoty chvályhodně zvelebují a rozšiřují, někteří až v Asii.
O třídách jsme mluvili podle znaků, které mají nějakou objektivní hodnotu. Mimoto existují u lidí subjektivní důvody, kterými se sami zařazují k některé třídě a příslušné politické straně. Střední vrstvy se chtějí podobat majetným elitám; nemají-li jejich peníze, chtějí s nimi sdílet alespoň jejich názory, ideologii, mají potřebu dostat se do samé blízkosti bohatých, per vaginam i rektoskopií – německy Mastdarmturistik. Pravicové strany taková spojení usnadňují. Pravicový politik není jen hříčkou v rukou bohatých, jeho výhodou jsou informace, kterými jim může za odměnu pomáhat, popřípadě je varovat, udržovat v šachu i hrozit, svůj vliv rozšiřuje nepotismem a obsazováním vlivných strategických ekonomických pozic. Mocní informacemi bývají mocní vůbec, zařizují kariéry, při nabídce a poptávce peníze nesmrdí.
Mezi milionáři nepanují poměry idylické. České obdivované milionářské „hovňousky“ by skuteční milionáři v USA nepustili ani k plotům svých rezidencí. Zámožní se dělí na mnoho tříd, vzniká mezi nimi konkurenční tlak, nepřátelství, je to rovněž vnitrodruhový třídní boj. V minulosti tak vznikaly pro rozpory různých skupin mezinárodního kapitálu i imperialistické války o znovurozdělení světa, nyní se válčí jen za svobodu a demokracii, nepatrně se snad uplatňuje zájem o naftové zdroje a jiné suroviny, ale rozhodují zmíněné velké ideje.
Konflikty třídní se v politice vnitřní převážně vyjevují v činností pravice a levice, ale společnost se štěpí i podle jiných protikladů, konfliktem může být národnost, rasová příslušnost, antisemitismus = socialismus pro blbce, patrně je pomluvou pravice, že takové rozmíšky organizuje, aby oslabila levici. Je výhodou země s převahou ateistů, že jí jsou naprosto nepochopitelné provokativní pochody protestantů v Severním Irsku i bigotní intolerance katolického Polska, kde se konal soud pro údajnou urážku již zemřelého papeže. Naši občané nejsou snášenliví -tolerantní, většinou je nám to úplně jedno, tato lhostejnost je pro katolickou hierarchii nejhorší
dějinnou prohrou. Injekce polskými duchovními asi nepomohou.
Hierarchie rozhodně není lhostejná ve sporech majetkových, někdy je to pes na seně, o kulturní majetky se nedovede postarat a přesto usiluje o jejich vlastnictví.
Nebylo nikdy v zájmu majetných – otrokářů, feudální šlechty, aristokracie, uhlobaronů, církve vzdávat se svých privilegií, své moci, zisků ve prospěch nemajetných, bezprávných, nebo omezeně svobodných. Vzpomeňme na hanobení našeho císaře Josefa II. zemskou šlechtou, když r. 1781 zrušil nevolnictví a zavedl toleranční patent.
Od vítězství Konstantina Velikého r. 312 se zejména katolická církev spojovala tradičně po staletí s majetnými, mocnými a svým vlivem se snažila nabádat poddané k poslušnosti, k toleranci – snášení feudálního bezpráví, roboty, za kapitalismu doprovázela své ovečky na jatka imperialistických válek a organizovala válečné půjčky. Chudým a utlačovaným slibovala církev nápravu při posledním soudu. Na to nechtěli čekat ani hluboce věřící husité, v 19. století Marx s Engelsem nemínili rovněž nápravu sociálních nespravedlností odkládat na tak neurčitou dobu.
„Když Evropou zavál vítr revoluční, když revoluce filosofická, literární a politická otřásla zpuchřelými krovy sociálního a politického stavení, když v americké části Anglie (Amerika byla Anglií!) zřízena republika, když ve Francii prohlášena práva člověka a občana a hlavy královské rodiny padly pod gilotinou, když v Německu povstali duchovní obrové, jako Lessing, Goethe, Schiller, Kant, Herder aj., když ujařmený sedlák na kontinentě začal lámat okovy a hrozivýma rukama se vzepjal nejen proti svým zotročitelům, nýbrž proti samému nebi – tu uhodila hodina také pro nás“. Uvedená citace nepochází z dílny marxistické, napsal ji T. G. Masaryk ve spisku Můj poměr k literatuře. Podle podané předlohy zákona by bylo možno autora popotahovat za schvalování revoluce a nabádání k revolučním činům.