O dvou prorocích

ZKRAJE TÝDNE JAROMÍRA ŠTĚTINY

Následující příběhy už jsem mnohokrát vyprávěl. Omlouvám se těm, kteří je už slyšeli, ale myslím si, že je potřeba je opakovat neustále:
Koncem roku 1999 mne skrýval jeden můj čečenský přítel před ruskou federální armádou ve svém panelákovém bytě v jedné vesnici jižně od Grozného. Bylo to ve dnech kolem Vánoc. Na Štědrý den se ke mně přitočil a zeptal se: „Nemáte vy křesťani z Česka dnes nějaký významný svátek?“
„Ano,“ řekl jsem, „jeden z nejvýznamnějších. Říkáme mu Štědrý den.“
„A co vy křesťané na tenhle svůj svátek jíte?“ zeptal se můj kamarád.
„Rybu,“ řekl jsem.
Asi hodinu nato můj hostitel zmizel a vrátil se až večer. V kuchyni na stole přede mne položil balíček zabalený v novinách. Rozbalil jsem ho a přede mnou ležel na kusu papíru – zavináč.
Příběh má dvě pointy. První: můj přítel odešel koupit štědrovečerního herynka do vedlejší vesnice Dubajurt. Ta byla od naší vsi oddělena ruskou frontovou linií. Můj hostitel se jí musel proplížit dvakrát: směrem tam a se zavináčem směrem zpět. Druhá pointa: přítel se jmenuje Isa. Dostal jsem tenkrát štědrovečerní večeři od samotného Ježíše. Isa je v koránu jméno Ježíšovo.
Kdykoliv jsem se dostal v muslimských zemích do diskuse o Ježíšovi, jasně jsem vycítil, jaké úctě, zřejmě odpovídající prostoru, jaký mu věnuje Mohamed v koránu, se prorok Ježíš těší. Úcta k Ježíšovi se mi zdá být tím nejzákladnějším prvkem, na němž je třeba porozumění mezi islámem a křesťanstvím stavět. Ježíš, neboli Isa, ctěný muslimy i křesťany všech konfesí, je oním svorníkem, který sbližuje obě bratrská abrahámovská náboženství. I v běžném soužití muslima a křesťana, v každodenním životě se tato blízkost může překvapivě projevit.
Dříve nebo později se každý křesťan žijící v muslimských zemích setká s šahádou, základním vyznáním víry každého muslima: Lailah il allah, Muhammad rasul Allah, což obvykle překládáme do češtiny: Není boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok.
V Afghánistánu se mne šahádu snažil naučit jeden můj kábulský přítel. Nezpěčoval jsem se, přestože jsem základní muslimské zaklínadlo znal už dávno před tím. Opakoval jsem obě poloviny zázračné věty a čekal jsem na přítelovu reakci. Byla obvyklá: „Řekl jsi tu větu upřímně? Myslíš si upřímně, že není boha kromě Boha? Myslíš si upřímně, že Mohamed je jeho prorok?“
„Ano, myslím si upřímně, že není boha kromě Boha, a myslím si upřímně, že Mohamed je jeho prorok,“ řekl jsem.
Tvář přítele se rozzářila a řekl: „Pak ses tedy stal muslimem. Kdo řekne šahádu ze srdce, se stává muslimem automaticky.“ I já jsem se usmál a řekl jsem: „Stojím si za svou upřímností, ale mýlíš se, příteli, muslimem jsem se nestal.“
Pak jsem mu dlouze vysvětloval, jak bolestně se moderní křesťanská teologie snaží vypořádat s proroctvím Mohameda a s jasně cítěnou ekumenickou potřebou. Vysvětloval jsem svému muslimskému kamarádovi, jak silně cítím vážný imperativ dnešního světa: Bez náboženského smíru nebude ve světě mír. A také jsem mu říkal, že rovnost kultur je předpokladem udržitelnosti života na naší planetě. A protože náboženství stále určují základní rysy civilizací, je třeba usilovat o jejich smiřování a blízkost, což je první předpoklad, aby nebyla zneužívána, aby jimi nebyly přikrývány partikulární zájmy jedinců, vlád či organizovaných skupin.
V této adventní době mi zní v uších muslimské Ve jménu Boha, milosrdného a slitovného i křesťanské Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Krásné a pokojné Vánoce.

Foto popis|

O autorovi| JAROMÍR ŠTĚTINA, Autor je senátorem Parlamentu ČR