O bronzových sochách

Malostranské pohledy Jaromíra Štětiny

Koncem minulého týdne jsem navštívil Arménii jako pozorovatel při tamějších parlamentních volbách. Shodou okolností se konaly právě v době, kdy si země bývalého Sovětského svazu připomínaly 62. výročí konce války. Až za Kavkaz přinášela média ozvuky vášní, hořkost urážek, rozjitřené pýchy a naprostého neporozumění spojených s odstraněním bronzové sochy sovětského vojáka z centra hlavního města Estonska Tallinnu. Nenajdete ruské noviny, ani ty, které vycházejí v Jerevanu, které by nehovořily o „urážce památky padlého sovětského vojína“, kterého se měli Estonci, kdysi násilně okupovaní Rudou armádou, dopustit.

Připomeňme si fakta uveřejněná Jurijem Smirnovem, historikem, který se zabývá v Rusku hledáním bezejmenných padlých. Dosud není v Rusku pochováno, nebo jsou jejich hroby ztraceny, 4 až 4,5 milionu sovětských vojáků. Při osvobození území od Němců byla prováděna masová sanitární opatření. Stovky tisíc těl ležící na polích a v lesích shrnovali do kráterů a zasypávali. Vojenské známky a dokumenty mrtvých pak převáželi do vojenských komitétů v pytlích od mouky, ve vědrech a v taškách. Převážná většina těchto dokladů pak byla cílevědomě ničena: rodina vojáka padlého na frontě dostávala od státu měsíční odškodné 5 rublů, rodina vojáka, který „zmizel beze stopy“, nedostávala nic. Na každém neznámém vojínovi ušetřil stát ročně 60 rublů. Není to mnoho, ale koncem války bylo v Rusku 5 až 9 milionů nezvěstných.

Nikdo z nich netoužil po bronzovém pomníku. Naprostá většina z nich nevěděla, že jsou soukolím války odsouzeni stát se oběťmi největšího dějinného konfliktu mezi dvěma totalitními kolosy: nacistickým a komunistickým. Stát je potřeboval jako kanonenfutr, Stalin na jejich hekatombách držel bolševickou moc, právě tak jako Hitler svoji moc nacistickou. Ti, kteří zemřeli ve jménu ideologie na půlce Evropy, od Francie přes Smolensk až po Tallinn, nechtějí bombastické sochy s velkými svaly. Potřebují vzpomínku na svoje tiché hrdinství, předsmrtelnou bolest a posmrtnou opuštěnost.

Stát je potřeboval jako kanonenfutr, Stalin na jejich hekatombách držel bolševickou moc, právě tak jako Hitler svoji moc nacistickou. Ti, kteří zemřeli ve jménu ideologie na půlce Evropy, nechtějí bombastické sochy s velkými svaly. Chtějí vzpomínku…

další informace najdete na www.jaromirstetina.cz

***

Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce.

Foto popis|