Noc

Noc

z knihy Život v epicentru (Praha 2003)

autor: Jaromír Štětina a Dagmar Volencová

NOC

 

Stíny

 

Motto:

Někteří ukazovali na Leonarda a říkali:

„Vyžeňte toho dědka, ať nemaluje takový ohavnosti.“

(Z povídky Tajemství prezidentovy smrti)

 

 

Čím je pro vás noc? Zapomněním, odpočinkem…

 

Noc je chvíle před novým ránem, na něj se těším už večer. Správnej chlap se pozná podle toho, že se těší na ráno. A víte, kolik lidí se na ráno netěší? To bych nechtěl, aby se mi stalo.

 

Nebudíte se někdy, třeba úzkostí?

 

Každý člověk asi má v noci úzkosti, to je běžná věc. To prostě přejde. Člověk si musí neustále říkat, že nesmí být zapšklý, a čím je člověk starší, má k tomu větší sklon, stává se z něj mrzout, dědek, který posypává dětem klouzačku. Člověk musí vyhledávat radost, každý den mít nějakou. Jistě, někdy úzkost ochromuje, já vím. Já mám to štěstí, že deprese nemám. Jsem prostě šťastný člověk, protože nepovažuju úzkosti za něco neobyčejného, co by mělo člověka lámat. Když mě nějaký sen probudí, řeším to jednoduše. Uvařím si kafe nebo si dám pivo a zase zalezu na kutě.

 

Jen málokdo se ocitl v tolika extrémních situacích a mohl prožít intenzivně tak širokou škálu lidských pocitů. Je vůbec možné takovou zkušenost s někým sdílet?

 

Jistěže něco takového, jako je osamělost přespolního běžce, existuje, ale já si na to nestěžuji, poněvadž si ty stavy přivozuji sám. Mě k tomu nikdo nenutí. Možná je v tom podvědomá touha po kráse toho osamění. Být sám s tím světem, který vás obklopuje. Já myslím, že daleko horší je vyhnanství, které člověk prožívá, aniž by někam jel – stavy každodenního, celoživotního utrpení, když je třeba sám, ztratí své blízké, když ženu opustí muž, starého člověka opustí děti… To jsou nejhorší vyhnanství. Sdílet je to nejtěžší. Úplné sdílení není dáno nikomu na světě, ale stojí za to se o ně pořád pokoušet.

 

Která noc byla ve vašem životě nejhorší?

 

Noc v tureckém vězení, když řekli, že mě ráno zastřelí. To jsem se bál asi nejvíc. Když se člověk bojí smrti, je to skoro, jako by člověk umřel, že jo? Ten rozdíl už je malinký.

Když nás tehdy s Danou Mazalovou sebrali v hotýlku v Malatyi, nasadili nám želízka, posadili do antonu a odvezli do hor do vyšetřovací vazby. Objekt měl čtyři strážní věže, v noci strážní pískali na píšťalku a já slyšel pískání z různých čtyř směrů. Cely měly místo dveří jen mříže, byly jen po jedné straně chodby, a já koukal přes mříž na zeď. Dana měla celu zpočátku hned vedle, a poněvadž jsme měli strach a nevěděli vůbec, o co běží, společně jsme zpívali. Zpěv pomáhá. Bachaře to rozčilovalo, tak Danu šoupli na opačný konec chodby. Uplynuly tři dny a nic se nedělo, jen čas od času po chodbě vodili vězně z cel na záchod. Když chtěl člověk na záchod, zakřičel a od brány přišel vojáček se samopalem, odemkl mříže, odvedl ho, počkal, až se člověk vyčural, a dovedl ho zase zpátky. Ale někteří vězňové, které vodili kolem mojí cely, měli na hlavě kápi z celty, takže neviděli, a ruce měli spoutané ve šněrovací kazajce. Nevím, jak čurali, jestli je rozvázali… Ptal jsem se, proč mají kápi – prý to jsou odsouzenci na smrt, kurdští partyzáni.

Pak začaly výslechy, trvaly řadu dní, každý den. A my jsme pořád nevěděli, o co jde. Vyslýchali nás dva, oba mluvili perfektně anglicky, protože byli vyškolení ve Spojených státech. Jeden se jmenoval Hasan, to byl ten hodný, tomu druhému jsme říkali „fotbalista“, a ten byl zlý, jak to tak bývá. Že začne výslech, jsme už pak poznávali podle toho, že vojáci nanosili dříví do krajní místnosti a zatopili. Už byl začátek podzimu. A to už jsem se začal bát. Bál jsem se od prvního výslechu. Posadili mě tehdy na židli vedle kamínek, pouta jsem neměl.

Hasan začal výslech: „Věříš v Boha?“

Já: „Věřím.“

On: „Opravdu věříš v Boha?“

Já: „Opravdu.“

On: „Tak si sedni blíž ke kamnům.“ Kousek jsem poponesl židli.

On: „Ještě blíž… ještě!“

A zase: „Věříš v Boha?“

Já: „Věřím.“

A už jsem ji měl, až jsem skoro spadl ze židle. A pak začali pracovat, vyslýchat, načechrali si mě trošku… My jsme měli v pase spoustu ruských razítek, když jsme jezdili na Sibiř, a to byla přitěžující okolnost: „Kdo vás sem poslal, styky, koho znáte?“ Byl jsem hrozně rád, že nic nevím, poněvadž bych to zcela určitě řekl. V takové situaci něco tajit, to musí být člověk jó pašák! Z nás neměli co dostat a museli vědět, že jejich „případ“ je postavený na vodě. Už jsme seděli asi osmý den, kolem nás pořád vodili ty vězně v kápích. Večer přišel Hasan a řekl, že bylo vyhlášené stanné právo, že my jsme byli odsouzeni k smrti a ráno nás zastřelí. Bylo mně to divný. Říkal jsem si, že Turecko je přece civilizovaný stát a že by člověka zastřelili, aniž by ten soud vůbec viděl?

 

Nepočítal jste s žádnou nadějí, že se to třeba nějak vyřeší? Nějaký zázrak?

 

Ne, já jsem tomu věřil a chystal jsem se ke zdi. Celou noc jsem chodil po cele, sedm kroků tam, sedm zpátky. Já neměl ani sílu zavolat vojáky, aby mě odvedli na záchod – s Danou jsme už pár dní drželi protestní hladovku – tak jsem se vyčural do odpadkovýho koše. Bál jsem se ochrnujícím strachem, málem jsem umřel, ale možná – já nevím – možná to nebyl strach ze smrti, ale z pocitu marnosti, že umřu zbytečně. Nevím, jak bych tam ráno šel. Já jsem neměl prakticky žádné myšlenky. Jen jsem si říkal, že by to mělo být rychlý, že se nesmím moc rozhlížet a jít hned k tomu sloupu, ke zdi, kde se to mělo odehrát. Abych to měl brzo za sebou, abych neudělal něco nedůstojného. Tu noc jsem zešedivěl. Ráno nás nepopravili, samozřejmě, to patřilo ke hře.

Odvezli nás k soudci a ten nás odsoudil. Pořád jsme nevěděli za co, ani na kolik. Dostali jsme od něj papírek, to byl rozsudek. Byl psaný turecky, až spoluvězeň mi to přečetl. „Ty seš na tom dobře,“ říkal, „máš jenom šest let.“ Tak jsem byl rád, že mám jen šest let. A pověsil jsem si ten papírek v celuloidovým pouzdýrku na krk jako ostatní vězňové. Všichni si to pouzdýrko pečlivě ochraňovali, poněvadž na něm bylo datum propuštění. Kdyby ho člověk ztratil, nemůže říct, že dneska uplynulo těch 15 let.

Vloni jsem jel z Kavkazu přes Turecko a zajel jsem do Malatye. Nemohl jsem tu basu najít a přisuzoval jsem to tomu, že jsem ji znal vlastně jen zevnitř. Zašel jsem na policejní stanici a řekl, že hledám džezaeví. „Proč hledáte vězení?“ ptali se. „Já jsem tam seděl.“ „Proč?“ „Nevím.“ Já dodnes pořádně nevím.

 

Jako zlý sen. Když jste mluvil v souvislosti s Indem o strachu ze smrti, zmínil jste se současně o odchodu z obleženého Grozného. Jak se přihodí, že se člověk ocitne v obleženém městě?

 

Na podzim 1999 čečenská guerilla vypráskala ruskou armádu z Grozného. Začátkem prosince vyhlásilo ruské velení ultimátum – obyvatelé měli město do 11. prosince do 24.00 opustit. Pro civilisty měl být vytvořen ústupový koridor směrem na sever, přes čtvrť Staropromyslovskaja, ozbrojenci měli složit zbraně s tím, že kdo se vzdá dobrovolně, zaručí mu bezpečnost. Co se mělo dít po jedenáctém prosinci, to byla velká neznámá. Slyšeli jsme různé spekulace, vojenští pozorovatelé uvažovali, že by federální armáda mohla použít proti městu chemické zbraně, mluvilo se dokonce o taktických atomových zbraních. Museli jsme tomu přijít na kloub a zjistit, co ultimátum vlastně znamená.

 

Byl jste tehdy s Petrou Procházkovou?

 

Chtěli jsme jít samozřejmě oba, vypravili jsme se do sousedního Ingušska, tam už stovky novinářů větřily, ale nikdo nevěděl, jak se do Grozného dostat. Petře se nakonec podařil husarský kousek. Rozebrali jsme kameru na díly, čečenské ženy je schovaly pod sukněmi a Petra v převlečení za Čečenku prošla přes ruské čekpointy až do Samašek, západně od Grozného. Ve vesnici kameru složila a natočila vypálené a vybombardované domy, školu, babky, kterým zůstaly jen bačkory, taky koně, kterému ruští vojáci polili hřbet benzinem a zapálili. Záběry jsme sestřihli později do filmu a právě tyhle vzbudily největší odezvu. Překvapilo mě to. Mrtví a spálení lidé na plátně či obrazovce zdaleka nevzbudí tolik emocí jako trpící kůň.

 

Rozdělili jste se tedy. Jakou cestu jste zvolil vy?

 

Jediná možnost byla cesta z jihu, z Gruzie, přes Tbilisi a Šatili, což je horská vesnice na hranicích s Čečenskem. Na pohraniční stanici – maskovací sítí pokryté dřevěné boudě s palandami asi pro deset mužů a s kamny na dřevo – jsem se setkal se dvěma kolegy, čečenskými novináři. Museli jsme počkat na noc, přes den ruské helikoptéry a stíhačky střílely na všechno, co se na silnicích šustlo. Bombardéry zapálily lesy napalmem, když se v noci Čečenci modlili na kamenech uprostřed řeky, za jejich zády oranžově a rudě zářil horský hřeben. Vypadalo to, jako by nějaký obrovitý vulkán chrlil lávu, která se rozlila po horských úbočích.

O půlnoci jsme vyrazili, znova jsem uslyšel zvláštní chorál, který Čečenci zpívají, když nastupují do boje. Začne předzpěvák, sbor mu odpovídá. Jde z toho mráz po zádech… Jeli jsme bez světel, nikdy jsem nepochopil, jak se dokáže šofér udržet na silnici, když vůbec nic nevidí. K ránu jsme projeli spícím Itum-kale a mířili dál na sever. Jeli jsme dvě noci, den jsme přespali ve vsi, pozorovali jsme škvírou ve střeše, jak nad horami lítají stíhačky a čas od času do lesů a údolí vypouštějí rakety. V domě mého kamaráda Isy – před válkou byl inženýrem v nějaké fabrice – už byla shromážděna skupinka novinářů: Andrej Babickij, reportér rozhlasové stanice Svobodná Evropa, Miguel, Španěl, kameraman agentury Associated Press, Lorain, fotograf agentury Magnum, a Michel, reportér Paris Match. Všichni jsme měli namířeno do Grozného.

 

Skupinka novinářů a zřejmě i partyzáni?

 

Tady nás zařadili do partyzánské jednotky, která měla posílit obránce Grozného a přinést jim munici. Vyrazili jsme po setmění, řízným husím pochodem. Partyzánů bylo asi sto, mezi nimi několik žen. Čečenci nesli jen kalašnikovy a muchy – lehký granátomet na jedno použití, něco jako pancrfaust, ale lehčí. Jen vpředu a na konci kolony byl těžký kulomet a protitankový granátomet. Každý z partyzánů nesl batoh s granáty, nábojovými pásy a patronami. Vpředu šel velitel a rozvědka, povely se předávaly šeptem dozadu od muže k muži. První noc byla dokonalá mlha, napínal jsem uši, abych při chůzi na polní cestě, potmě, slyšel dech muže před sebou nebo šustot jeho kalhot. Každou půlhodinu dal velitel pokyn zalehnout a rozvědka se dala do práce. Měli dobré ruské vojenské mapy a malinké lampičky, v jejich světle je mapa z bezprostřední blízkosti čitelná, ale světlo samo je vidět sotva na dva metry. Pochopitelně platil všeobecný zákaz kouření. S Babickým jsme natažení v blátě, tašku s kamerou pod hlavou, kouřili potají, s bundou přehozenou přes hlavu…

Občas rozvědka nahlásila minové pole a přišel pokyn od velitele držet se přesně stop člověka před sebou. V jednom místě jsme museli prolézt rozbitým obrněným transportérem, jeden za druhým jsme se vsoukali dovnitř. Šlápl jsem na něco měkkého, nahmatal uniformu… Mrtvá těla pod nohama uhýbala, prolezl jsem po čtyřech na druhou stranu a vypadl z transportéru.

Skoro celý příští den jsme prospali v jakési vesnici na statku, dostali jsme chleba a čaj. S Babickým jsme vyzkoušeli satelitní telefon, ale jen krátce, co kdyby nás zaměřili. Vyšli jsme až o půl třetí, nebe se trochu vyčistilo, a když probleskl měsíc, bylo až moc světla. Došli jsme k hlavní linii obklíčení města. Viděl jsem obrysy hliněných valů, ostnaté dráty a zátarasy. Od velitele ke mně došel povel, že máme zvětšit rozestupy na tři metry, poněvadž kdyby po nás začali střílet, budou menší ztráty. Procházeli jsme kolem ruských pevnůstek ve vzdálenosti sotva padesát metrů, museli nás vidět. Ale jich bylo pět šest a nás sto. Tak se raději tvářili, že spí, a Čečenci se smáli. Já jsem viděl střílny a říkal si: „Proboha, teď už přece musí začít střílet!“ Nezačali. To bylo strašný vypětí, nesmělo se ani kýchnout. Rusové vystřelovali světlice – padají hrozně pomalu a všecko se rozsvítí. Člověk neví, odkud na něj míří kulomet, musí sebou v tu chvíli hned plácnout na zem. Tenhle tělocvik – k zemi, vztyk – trval asi dvě hodiny. Za rozednění jsme stoupali do hor dlouhým úvozem, ráno a večer bývá nejlepší světlo pro fotografování a natáčení, jenomže Miguelovi jeho BETACAM ohlásil vlhko a odmítl fungovat. Zuřil. Já měl digitální kameru a ta fungovala. Prošli jsme vybombardovanými, pustými vesnicemi a zase stoupali otevřenou loukou do kopců. Nerostl tu ani keříček, nebyl tu žádný výmol, nic, kam by se dalo schovat. Kdyby přiletěla helikoptéra, všechny by nás postřílela jako koroptve. Tohle šplhání bylo skoro jako výstup na osmitisícovku. Dva kroky a odpočinek a zase dva kroky a odpočinek.

 

A jaký byl první dojem z Grozného?

 

Nad rafineriemi jsem viděl obrovský oblak dýmu, bomby zřejmě zapálily tanky s ropou. Město bylo mnohem víc rozbité, než když jsem tu byl naposledy, a vypadalo liduprázdně. Nikdy bych nevěřil, že v něm zůstalo tolik lidí. Čtyřicet tisíc lidí – zalezlí i s dětmi ve sklepích jako troglodyti. Ruská letadla na město sypala jednu bombu za druhou, každodenně a systematicky.

Vešli jsme do velkého cihlového domu, ve sklepě byla jen kamna a palandy, úžasné vynálezy. Bylo jedenáctého prosince odpoledne, stihli jsme to. Co se mělo dít dál, nikdo nevěděl. Čečenci mluvili stále o možnosti velkého plynového útoku. V teple jsem polomrtvý padl na palandu, ještě jsem slyšel výbuch rakety, palanda se trochu zatřásla…

Ráno mě kdosi dost drsně probudil, otevřel jsem oči a uviděl fousatý obličej Aslanbeka Abdulhadžijeva. Objali jsme se. S ním pro mě přišel i Apti Bisultanov, čečenský básník, jinak také ministr kultury Čečenské republiky, a odvezli mě do štábu obrany města.

 

Jakým způsobem tehdy ruská armáda informovala o ultimátu obyvatele, když ve městě nefungovala elektřina, televize, nevycházely noviny…

 

Rusové snad shazovali letáky, ale lidi o nich nevěděli, natož o nějakých koridorech! Já sám jsem žádný leták neviděl.

 

Je to sen válečného zpravodaje, ocitnout se za války v generálním štábu?

 

Rozhodně o to novináři usilují, ale že by to byl můj sen? Grozněnský štáb obrany byl ve sklepě věžáku na náměstí Minutka, slavné náměstí, tady se odehrávaly v první válce nejtěžší boje, odsud vyjížděli Čečenci na frontovou linii. Do štábu se sestupovalo po deseti schůdcích. V první místnosti byl sklad, na hácích jsem viděl pověšené hovězí kýty, u zdi několik soudků s nakládanou zeleninou, pytel mouky a bedýnky s potravinami. U protější stěny byly přepravky od piva, jenže v těch odhadem pěti stovkách lahví byl benzin a vyčuhoval z nich knot – Molotovovy koktejly. V dřevěném stojanu asi dvacet narovnaných kalašnikovů, hned vedle hromada zelených bedýnek s municí. Skrz závěs se prošlo do další místnosti, což byla kuchyň, společenská místnost a technické pracoviště současně. V koutě byl počítač, dva satelitní telefony, velká vysílačka a spousta nabíječek k malým vysílačkám. Ve třetí, poslední místnosti byl velký stůl, na stěnách mapy Grozného a okolí v měřítku 1 : 10 000 poskládané a slepené do jednoho obrovitého čtverce od stropu až k podlaze. Pak už jen dvě postele, jedna patřila veliteli obrany města, druhá jeho pobočníkovi.

Přivítal mně Aslanbek Ismailov, jinak Malý Aslanbek, velitel obrany Grozného. Poprvé jsme se setkali v roce 1996, když velel obraně města Argun. Později se stal generálem a jednou se mu podařilo Groznyj dobýt těsně předtím, než generál Lebeď a prezident Maschadov podepsali takzvané Chasavjurtské smlouvy, které ukončily první čečenskou válku. Malý Aslanbek patřil k elitě čečenských ozbrojených sil. Civilně vystupující, strategicky uvažující stavební inženýr, který byl před válkou ředitelem jakési cihelny. Postavou menší, ale o to víc hlučný, vtipný, rád se smál. Zavzpomínali jsme na staré časy, ale hlavně jsem s ním udělal interview.

Odpoledne se ukázal Šamil Basajev, v tak plné polní jsem ho ještě neviděl. Ověšený granáty, za pasem polní lopatku – vypadal, jako by se rozhodl v tu ránu vzít Moskvu útokem. Chtěl jsem vědět, jak to bylo s jeho útokem na Dagestán. V roce 1999 se výpad jeho ozbrojenců za hranice Čečenska stal ruské armádě záminkou k zahájení ofenzivy proti Čečensku. Dokonce ruský tisk přišel se spekulací, že Basajeva nějak „zaháčkovaly“ ruské tajné služby či samotný Kreml, aby ten útok provedl a záminku poskytl. Šamil Basajev mi řekl: „Zaútočil jsem první. Ano. Rusko totiž nikdy žádnou dohodu nedodrží. Však víte, že Churchill řekl: ,Každá smlouva s Ruskem má cenu papíru, na kterém je napsána.‘ Kdyby nebylo Dagestánu, našli by si k protiútoku jinou záminku. Jako velitel jsem dobře věděl, že můžeme útok očekávat každým dnem. Čečna je malinká, na tak malém prostoru se špatně operuje, zejména když přecházíte na partyzánský způsob boje. Není například kam ustupovat. Potřeboval jsem rozšířit týl. Proto jsem vstoupil do Dagestánu.“ Musel jsem připustit, že to má logiku. Basajev není žádný skvostný politik, ale vojevůdce je dobrý. Nezdá se mi, že by se nechal koupit. Na to má s Rusy příliš otevřené účty.

 

Jak vypadá práce novináře v obleženém městě?

 

Především se v něm člověk špatně pohybuje. Stíhačky střílely na každé auto, proto jsme projížděli mezi troskami domů maximální rychlostí, a když jsme zaslechli letadlo, jako diví jsme hledali nejbližší průjezd. Hodně jsme chodili pěšky, jednou jsme s Andrejem přebíhali od baráku k baráku, stíhačka nad námi kroužila, zřejmě si nás vyčíhla, ale než stačila udělat otočku, pokaždé jsme stačili zalézt pod betonovou podezdívku nějakého domku, tam jsme se vždycky chvilku pochechtávali. Pilot nakonec otráveně vypustil raketu do zahrádky sto metrů od nás, rozbila opuštěné králikárny. Smáli jsme se s Andrejem, až jsme se za břicho popadali. Smích přináší úlevu, když máte strach. Jednou, když na náměstí Minutka Čečenci bránili betonovou budovu někdejší školy, Rusové do ní šili z pozic za nedalekým potokem z děl a z tanků. Podařilo se mi při jednom zásahu natočit, jak z oblaku prachu vybíhá Andrej Babickij, celý bílý od omítky, a směje se. Záběry se dostaly do rukou Federální služby bezpečnosti, která je vydávala za důkaz duševní nezpůsobilosti Andreje.

 

Co se dělo po vypršení ultimáta opravdu?

 

V Grozném jsme my, novináři, zůstali deset dní, spali jsme po sklepích a opuštěných domech. Po vypršení ultimáta zahájila ruská armáda ofenzivu, ale Moskva chtěla vzbudit dojem, že je to policejní operace proti kriminálním živlům. My jsme museli dokázat, že boje o Groznyj jsou těžké a počet obětí mezi ruskými vojáky běžné policejní akci neodpovídá. Běhali jsme z jedné přední linie na druhou, ale teprve 21. prosince jsme narazili na těžké poziční boje. Rusové ostřelovali minomety kótu 56 na jižním okraji Grozného. S Andrejem jsme prolezli čečenskými okopy až na vrcholek. Jen na místě, kde jsme se pohybovali, jsem viděl asi čtyřicet mrtvol ruských vojáků. Zahynuli na střelná zranění nebo měli podříznutá hrdla. Většinou to byli ani ne dvacetiletí vojáci základní služby. Týž den jsem natočil v opuštěné fabrice ruský transportér, granát prolítl poklopem dovnitř. Překvapilo mě, že vojáci měli granátem vyražené oči. Přežil jediný voják, záklaďák. Natočil jsem jeho výslech. Kluk byl vyděšený, když jsme se přiřítili v autě, myslel si asi, že ho jedeme zastřelit. Pak jsem si od něj vzal adresu jeho matky. Neměla tušení, že je v Čečně.

Svůj úkol jsme splnili: Pustili jsme do světa zprávu o utajované ruské ofenzivě proti městu Groznyj.

 

Mohli jste tedy pryč. Jak, kudy?

 

Ústup z Grozného bylo to nejdramatičtější a nejtěžší, co jsem vůbec kdy zažil. Když jsme vycházeli z města, přímo na okraji Grozného nás ostřelovali z minometů, to bylo prostě strašný. A Andrej pořád něco točil. Strašně jsem se s ním pohádal. Zařval jsem na něj: „Tak si aspoň přelep to červený světýlko u kamery, vždyť tě musej vidět až z lesa!“ A pak už i Babickij přestal točit – jako blechy jsme skákali, zarývali se do bláta, plazili se. Vždycky se ozvalo dlouhé bzučení, praštili jsme sebou – Čečenci se na nás vrhli a zalehli nás, až mi praskala žebra – zazářilo velké světlo, ozval se výbuch a už na nás padala hlína… Zase jsme vyskočili, chviličku běželi, a zase se ozvalo bzučení. Měli jsme kliku, že Rusové používali granáty, které vybuchují až po dopadu. Kdyby to byly granáty vybuchující dva metry nad zemí, nemělo ani smysl někam skákat nebo se plazit. A pak jsme byli v lese a věděli, že jsme z toho venku. Už nás neviděli.

 

Utíkali jste dva dny, za takových podmínek to musela být i obrovská fyzická zátěž – a přeci jen, nebylo vám třicet…

 

To tedy promiňte, ale v oddíle byli silný a mladý chlapi, kterým zdravotní sestry musely dávat injekci, aby je vůbec udržely při životě, aby vůbec byli schopni dojít. Vůbec nešlo o věk, i když pravděpodobně jsem byl nejstarší. Já jsem se tam nezřítil, injekci mi nedávali. Zůstat pozadu bez rozvědky – to člověk neměl v minových polích šanci. Co se stalo s těmi, kteří upadli a už se nezvedli, nevím. Člověk už prostě nemohl… To se už každý přestává o druhýho starat, tak jsem prostě šel. A ještě mě tlačily boty.

S námi šlo asi dvacetileté, krásné čečenské děvče, chtělo z Grozného pryč. Sama se ke mně po cestě přidala, tak jsme šli spolu. Byla vahabistka. A když jsme šli celou noc, říkala: Děduška, vyjdi za menja za muž, ja těbe budu charošej ženoj. Ona to myslela vážně, abych si ji vzal za ženu, byla taky na pokraji smrti jako já. Když jsme došli do Čiri-jurtu, dlouho jsme čekali, než někdo sehnal náklaďák, a málem jsme zmrzli. Děvče bylo dost chatrně oblečené, rozepnul jsem bundu, ona se ke mně přitiskla zády, držel jsem ji za ňadýrka a ona neřekla ani slovo, přestože to byla vahabistka. Byla prostě na dně, jenom víra v Alláha jí pomohla přežít. Všichni jsme byli na dně.

Od 23. prosince jsme se skrývali v jedné vesnici u kamaráda Isy. Na Štědrý den ráno z ničeho nic Isa říká: „Vy máte dneska ten velkej svátek, co jíte v ten den?“ Řekl jsem, že rybu. Isa se vypařil a vrátil se až večer, obřadně položil na stůj balíček v novinách, rozbalil ho a na stole ležel slaneček. Isa pro něj šel do sousední vsi, tam i zpátky se musel dostat přes ruské pozice. Byl to takový zvláštní Štědrý večer. Isa je v koránu jméno Ježíšovo.

 

Jak se vám podařilo dostat se přes čečenskou hranici?

 

Podnikli jsme s kolegy novináři společný pokus ustoupit přes Itum-kale – přes hlavní hřeben Kavkazu – do Gruzie, jenomže paradesantní ruská jednotka mezitím obsadila cestu a v podstatě Čečensko od Gruzie odřízla. V létě se ještě dá projít pěšinkami přes průsmyky a přes ledovce, ale v zimě je to takřka vyloučené.

Museli jsme se rozdělit, každý hledal svou vlastní ústupovou cestu. Já jsem se probelhal přes ruské posty do Ingušska – v šubě až na paty, opíral jsem se o hůl, třásly se mi ruce i hlas. Co byste chtěla od gruzínského starce? Jak jsem se podle falešných papírů, kterými mě vybavili Čečenci, jmenoval, už nevím. Kameru bych ve svých stařeckých rukách pochopitelně neudržel, nechal jsem ji v Čečensku, natočené pásky pronesly do Nazraně Čečenky pod sukněmi.

 

Říkal jste, že právě v obleženém Grozném jste měl „zpěvný pocit štěstí a svobody“, podobně jako na Indu. Nesouvisí ten pocit s jednoduchostí, o které často mluvíte? Co může být jednoduššího, než že mám hlad, mám strach, přežil jsem…

 

Při vší té hrůze a tíze jsem byl šťastný. Možná proto, že jsem každou minutu mohl vidět nejprostší lidskou přirozenost. Tam se mluvilo jednoduše, bez intelektuálních kliček a bez přetvařování a myšlenkových kudrlinek. Každé slovo vážilo víc než sto pudů. A blízkost smrti nedovolovala, aby člověk neměl radost z obyčejných věcí. Přesto jsem byl svědkem velké odvahy. Obrana Grozného byla velká historická epopej. Kdysi jsem byl oslněn románem Čtyřicet dní Musadagu Franze Werfela. Arméni, křesťané, bránili Mojžíšovu horu proti turecké přesile čtyřicet dní. Groznyj bránili jeho muslimští obránci před nepopsatelnou ruskou přesilou padesát dní. A hlavně, mělo to pro mě hodnotu. Bylo to naplnění novinářského řemesla.

 

Groznyj ruská armáda dobyla. Přežili všichni ti, o kterých jste vyprávěl?

 

Malý Aslanbek se při ústupu z Grozného dostal do minového pole a zahynul asi tři týdny potom, co nám se podařilo z Grozného ustoupit. S ním padlo několik desítek nejlepších čečenských bojovníků. Šamilovi Basajevovi mina při ústupu utrhla chodidlo. Dnes snad žije kdesi v horách na pomezí Čečenska a Gruzie. Velký Aslanbek prošel. Až v roce 2002, když jsem pracoval v Afghánistánu, přišla do Kábulu zpráva, že zahynul v Šali, odkud pocházel. Neznám podrobnosti, ale jsem přesvědčený, že se bránil do poslední chvíle.

V roce 2001, když jsem byl ve východní Africe, telefonoval z Paříže Michel, že zahynul Miguel. V Sierra Leone ho strefili při nějaké přestřelce mezi rebely a vládními vojsky. Zemřel prý se svým BETACAMEM v ruce. Loraine odejel fotografovat do Izraele. Střelili ho do páteře a prý dnes jezdí na invalidním vozíku. Michel měl nakonec větší štěstí. Když se schylovalo k zásahu NATO v Afghánistánu, na podzim roku 2001, pokusil se z Pákistánu projít do afghánského Džalalabádu v ženském převlečení. Zajali ho Talibani a strávil mnoho týdnů ve vězení, aniž věděl, jestli přežije. Apti Bisultanov, ministr kultury, boje a ústup přežil. Nedávno byl prý ve Spojených státech. Dokonce se zastavil v Praze, ale já byl v té době v Afghánistánu. Zajatého ruského vojáčka Čečenci propustili, když vyklízeli Groznyj, dostal se ve zdraví domů. A Andrej Babickij? Ten se pokusil ještě jednou vrátit do Grozného, ale agenti Federální služby bezpečnosti ho zajali a uvěznili ve filtračním táboře. To je velká historie – kauza Babickij – díky tomu, že pracuje pro americkou rozhlasovou stanici, se nakonec odtamtud dostal.

 

Myslíte, že se vám jako novináři a spisovateli daří čtenáři sdělit, co jste prožil?

 

Základní úkol a zároveň problém novináře je sdělování. Cítím velmi silně potřebu sdělovat. Říkat to, co čtenář sám poznat nemůže. Aby se člověk neopakoval, nekecal, nemluvil ve frázích, musí se dostat k jednoduchosti. Kdybych chtěl říci jenom tu nejvnitřnější informaci, nejvnitřnější pravdu, musel bych všechno sloučit do nejjednoduššího hesla, které se psalo po zdech: Válka je vůl. Ale na druhou stranu vím, že je to velice primitivní a že to nestačí, a tak se potácím mezi těmi zjevnými jednoduchými pravdami, které v hlavě mám, a snahou je vysvětlit. Možná že k tomu, aby člověk řekl ty nejprocítěnější pravdy, musí být starý. V Africe jsem pracoval mezi národy opravdu přírodními – Dinkové dodnes ryjou svá políčka kamenem na klacku, neznají železo – a ty to vědí a oceňují úctou a vážností ke starcům. Poněvadž starci mluví, pokud jsou poctiví, už jen v těch nejjednodušších pravdách, jako: Dnes pálí slunce, máme málo vody, bolí mě klouby.

Vždycky je těžké vyjít ze sebe ven. Někdy mám pocit, že se mi sdělovat daří, jindy se mi zdá, že mluvím hebrejsky s náčelníkem vesnice na Čukotce.

 

Vrátil jste se jednou zase z Čečenska, jeli jsme z Ruzyně a nad námi nalétávalo letadlo na přistání. Vy jste se, trochu zaraženě, rozhlídl po těch holých kopečkách, přikrčil se za volantem a řekl jste: „Tady by nebylo kde se schovat.“ Myslíte, že vás extrémní situace nepoznamenávají i jinak, řekněme méně vědomě?

 

Já se nebojím, ale přikrčím se. Vrtulník je strašná zbraň, před kterou se člověk neschová. Zastaví se, zavěsí, v klidu namíří a střílí. A vždycky si vzpomenu, když vrtulník vidím, na Bradburyho povídku 451 stupňů Fahrenheita, jak helikoptéry pronásledují malého človíčka jako vosy. Ten reflex měla zejména Petra. Od té doby, co zabili pár metrů před ní Cynthii Elbaum, americkou novinářku, bojí se každého zavrčení helikoptéry.

 

Tak jinak. Zase jsme jeli kamsi, řídil jste a pořád velice bedlivě sledoval zpětné zrcátko a rozhlížel se, až jste pronesl: „Ten za námi nás sleduje.“

 

No takhle jsem to v Rusku samozřejmě občas měl. Když jsem se vrátil z Grozného, než jsem odjel z Moskvy, tak jsem se otáčel.

 

Ta momentka ale byla z Prahy…

 

Vidíte snad na mně, že jsem blázen? To člověk nemůže sám posoudit. Já jsem si neuvědomoval, až v poslední době, jakoby trošičku zcyničtění, opotřebování nervů, malinký. To asi zůstane.

Ještě tehdy, když jsem se dozvěděl, že mou čečenskou kamarádku Naďu zastřelili, jsem brečel. Manželka si myslela, že jsem se zbláznil. Běhal jsem po baráku a vyl jsem jako vlk. Poprvé jsem pocítil, že se se mnou asi něco stalo.

 

Co vás na válce děsí nejvíc?

 

To, že se lidem stane normálním způsobem života. V Čečensku pro mě nebyli nejstrašnější vojáci s ustřelenýma čelistma nebo provrtanýma břichama, které nosili na náměstí Minutka, ale ruské babky, co prodávaly na ulici coca-colu. Vytáhly ze sklepa bedýnku, na ni vyrovnaly patnáct dvacet plechovek, které potřebovaly prodat, aby si koupily placku. Když zase přiletělo letadlo, pečlivě plechovky srovnaly do bedýnky a utekly s ní do sklepa, tam nejspíš taky nakrmily nebo umyly děti. Zvykly si, už se netřesou strachy, troglodytní život se pro ně stal každodenností, samozřejmostí. Když letadlo odletělo, vytáhly bedýnku, postavily na ni zase ty plechovky. To se dělo týden za týdnem, měsíce tam ty báby seděly před svým spáleným barákem.

Nebo Velký Aslanbek, polní velitel. Probíhaly bojové akce, střílelo se. Když občas palba utichla, vytáhl Aslanbek kolo, nasedl a jezdil mezi paneláky, aby si protáhl kosti. Pozpěvoval si. Když začala bojová akce, uklidil kolo a šel na frontu. Šel vlastně do práce. Válka se pro něj stala normálem.

Vždyť si vzpomeňte, jeden den cesty autem od našich hranic probíhal před několika lety exodus statisíců lidí v Kosovu. Jen několik dní vzrušení a pak se ty obrázky v televizi staly kulisou při večeři. Kolik lidí mělo pocit, že se ho to týká, jeho samotného? Lidi si řeknou, že s tím nemůžou nic dělat. Vzpomeňte si, jak rychle jsme si zvykli na obrněné transportéry u Rádia Svobodná Evropa na Václavském náměstí v Praze. Jenomže pak si stejně rychle zvykneme po čtrnácti dnech vzrušení v televizi a novinách na to, že vybuchne bomba na Můstku, druhá bomba třeba na Malostranském náměstí. Pak si zvykneme třeba na čtyři vybuchnutá auta v Hradci Králové a pořád se nám to bude stávat víc a víc součástí života.

Viděl jsem spoustu fotek z blokády Leningradu v roce 1942. U kraje chodníku ležely mrtvoly a kolem nich procházely nevšímavě pěkně upravené ženy v lodičkách. Co mohly dělat? Zvykly si. Vzbouřit se, jako to udělala Kateřina Horowitzová, to je vždycky ojedinělý čin. Taky z toho vyplývá síla Lustigovy knihy.

Válka v Kosovu byla od nás vzdálená den cesty. Kde je záruka, že takový konflikt jako na Východním Timoru, v Súdánu, v Čečensku nepropukne u nás na Vinohradech nebo na Jižním Městě? Já žádnou nevidím. Záruky jsou jen v tom, že lidi budou přemýšlet. A povinností novináře je říkat, že válka nemůže být modem vivendi, způsobem života.

 

Ale jak už to vypadá, válka je i na počátku 21. století prostředkem k prosazování zájmu států…

 

Ale to už řekl Platon, že všechny války vznikají pro hmotné statky. Sice to vypadá zvnějšku jinak, válka se kryje různými ideologiemi a konfesemi, ale ve skutečnosti je vždycky v pozadí touha po hmotných statcích. A dnes smrdí za každou válkou nafta. Švejk to říká lapidárně: „Pamatujou bábo, že každý císař myslí na svou kapsu.“ Kdyby politici byli státníky s opravdovými vysokými morálními principy, nikdy by nemohlo dojít k tomu, k čemu dochází v Čečensku – k obětování jednoho milionového národa v zájmu „vyšších principů“. Amerika potřebuje spojence v boji proti světovému terorismu, proto Bush mlčky schvaluje Putinovo vraždění v Čečensku. Tím brání zájmy svého státu.

Obávám se, že šéfové států i velmocí jsou velice často ve vleku událostí. Že je neřídí. Konflikt si žije sám, válka se začne autonomně vyvíjet bez vůle těch, kteří ji odstartovali. Už ji nedokáže nikdo zastavit, i kdyby byl americkým nebo ruským prezidentem. Konflikt si žije svým vlastním životem a politiky vláčí za sebou.

Samozřejmě, když je vůdce silný, může zarýt kopyta a říct: „Ne! Dost!“ Jako řekl kdysi Reagan: „Rusko je říše zla“ a uzbrojil ji. To pak nejsou činy politiků, ale velkých historických postav. Já si samozřejmě nemyslím, že prezident Bush a prezident Putin jsou krvežíznivci. Oba mají docela pěkné manželky a rodiny, ale způsobem, jakým spolu jednají, dávají konfliktu – mluvím o Čečensku – naprosto jasně zelenou. Jednají v zájmu svých zemí a v situaci, která je, usoudili, že je pro oba důležité čečenský národ hodit přes palubu. Já si myslím, že mnozí pohlaváři nejhrůznějších režimů byli slušní, vzdělaní, uhlazení lidé. Mám na mysli třeba i nacistické velení hitlerovské říše

Debatoval jsem s Václavem Bělohradským, podle něhož jsou války danost. Byly, jsou a budou. Ale já se tomu bráním. Averzi vůči násilí a válce je třeba vyjadřovat každodenně, a je-li člověk politik, i kvalifikovaně. Například politik takového ranku, jako je náš dnešní prezident, by si měl rozmyslet setkat se s Miloševičem a podávat si s ním ruku, když si i vrabci na střeše štěbetají, že je válečný zločinec. On to udělal. Britská královna by si měla rozmyslet sednout si do kočáru s Putinem, který má na svědomí tisíce lidských životů. Tím, že to udělala, válku vlastně požehnala.

 

Války rozpoutají často diktátoři z některého svého komplexu a tím roztočí kolo násilí. Neříkal jste, že třeba Miloševiče nechtěly holky?

 

Násilí, podle mého soudu, nevzniká z černé duše člověka předurčeného k tomu, aby se násilí dopouštěl a později někoho zabil. Válka je živný roztok pro násilí, dovoluje černým stránkám jeho duše, aby se projevovaly. Přiměje primitivní pudy, které někdo vybíjí tak, že uřízne hlavu zajatci nebo ho umučí nebo ho s gustem podřízne. Lidská duše je slabá a podlehne rozjetému kolotoči násilí, které někdo rozpoutal a přitom třeba sám ani nikoho neuhodil. Olejářské nebo naftařské firmy reprezentují docela uhlazení pánové a předsedové správních rad – hodní otcové, kteří mají rádi svoje děti a píšou legrační psaníčka k Valentýnovi. Já si skutečně myslím, že když byl Miloševič mladý, pravděpodobně svazácký funkcionář, tak mu holky nedaly, a to byl jeden z důvodů, proč má na svědomí tolik lidských životů.

 

A spravedlivé války?

 

Hrůza války je právě v tom, že do sebe vtáhne lidi, kteří mají největší smysl pro spravedlnost a právo. Co naši letci RAF, kteří bombardovali německá města s civilním obyvatelstvem? Ti, kteří bojují ve spravedlivých válkách, by nad sebou měli zoufat. Měli by na sebe být hrdí a zároveň si zoufat.

 

Jako v Matce, kde žena dává sama svému poslednímu synovi do ruky pušku?

 

Čapek byl geniální spisovatel… I básník Apti musel nakonec vzít do ruky zbraň.

 

Kdosi pravil, že velcí mužové se nepoznají podle toho, jak plní úkoly, které si sami dali, ale jak splnili úkoly, před které byli postaveni.

 

Mě vždycky vzrušovalo vyprávění o tom, jak pošle velitel v jakési válce vojáčka, aby přes nějaké strašlivé obtíže někam donesl zalepenou obálku. Dotyčný má prostě úkol ji doručit nějakému jinému veliteli, i kdyby měl procedit krev. On skutečně cedí krev, všechno překoná a obálku doručí – a neví, že v ní byl prázdný papír…

 

Někdy člověk jen tak zavře oči, neusne, před očima mu začnou běhat obrazy. Pořád se vracejí ty stejné. Co vidíte?

 

Vidím hady. Nekonečnýho hada ploužících se lidí v Kukesu, strašný kolony koňů, táhnou vozíky, na nich nacpaný lidi tak, že se nemůžou ani pohnout a sedí tak celý dny. Přijíždějí na kosovsko-albánskou hranici promáčení, promrzlí a tak ztuhlí, že je sundávají jako gypsový sochy. A taky na vozíkách v těch pozicích umírají. To je něco mimo lidský rozum. Absurdní. Na poli kousek od cesty umírají pod igelitem hladoví lidi, třesou se zimou v dešti a sto padesát metrů od nich hospoda plná novinářů – pijou koňak, jedí bifteky a chystají se na to, co a jak budou točit druhý den, aby mohli vyslat do světa zprávy o utrpení člověka v přímém přenosu.

Já jsem se velmi pečlivě díval. Tisíce lidí na silnici a na poli, měli na nohou bačkory. Nestačili si ani obout boty a zavázat tkaničky. Měli vesměs jenom několik málo minut na to, aby odešli. Stali se obětí toho, čemu se v Bosně říká račun – účet. Do vesnice vpadne komando, často polovojenské jednotky, rozstřílí dům nebo část vesnice, pro výstrahu někoho zastřelí nebo podříznou a lidi v hrůze začnou prchat. Takhle se sofistikovaně a plánovitě připravují deportace statisíců, milionů lidí!

Mám před očima zástupy. Lidský hady. Všude na světě jsou stejný, v Karabachu prchají lidi po cestě z Kelbadžáru, v Somálsku jdou vyschlým řečištěm. Úplně stejní hadi jako na fotkách v Muzeu holocaustu ve Washingtonu. Zástupy na rampách, třídění doprava, doleva…

Ty tlustý americký kluci, co se cpou hamburgrem a pijou litry coly a tváří se, že je nic na světě nerozhází, vycházeli z muzea a utírali si oči. Možná se některý v noci vzbudí, protože ve snu uvidí hada.

 

Vás ale nebudí, jestli jsem vám dobře rozuměla?

 

Ne. Jako by si mě války zmuchlaly do takové způsobné, ohlazené kuličky. Zvykl jsem si. To je mizérie, co?

 

Mnohé ty obrázky, odrazy hadů, jsou patrné ve vašich povídkách. Napsal jste knihy různých žánrů, ale zřejmě tím pravým a také nejoblíbenějším literárním útvarem je pro vás povídka.

 

První jsem napsal počátkem devadesátých let do Lidových novin, asi z radosti z kladení slov. Příběh si nemůžete úplně vymyslet, nejde psát o něčem, co jste neviděla, neslyšela, nenačuchala. Vždycky je poznamenán životní zkušeností. Eunuch nepopíše milostnou scénu, kdo neběžel maraton, nedokáže popsat pocity běžce; kdo neletěl letadlem, nemůže napsat drama o tom, jak spadne. Nebudu psát o letu na Mars, když si nebudu moct aspoň osahat ty páčky v raketě. Každá postava i každý příběh, který píšete, se někdy někde odehrál, a já hrdinu nemusím nikde hledat, já po něm sáhnu. A můžu rozhodovat o jeho osudu, nechat ho třeba umřít. To je úžasný, ne? Ale taky děsivý.

 

Spíš než umřít necháváte hrdiny zázračně přežívat. Váš způsob míchání fikce a skutečnosti mně někdy připadá až jako mystifikace. Jako čtenář zřejmě rozpoznám, že například podzemní knihovna v povídce Vykradači hrobů je fikcí, ale když současně uvedete fakt jakéhosi historického zárodku parlamentu, což je pro mě informace nová, beru ji pak jako fikci taky…

 

Záleží na tom snad? Člověk může napsat příběh smíšený. Záleží, čeho chcete napsaným tématem dosáhnout. Když máte na mysli tuhle povídku, mně jde výhradně o naprosto jednoduchou věc. Chci rozbourat všeobecně přijímaný názor, že Čečenci jsou něco jako cikáni škodící Rusku a potažmo celému světu, a je jedno, jaký způsob k tomu zvolím – protože tenhle názor je lež, zatímco to, že Čečenci měli své písemnictví, je pravda. Z textu přece vyplyne, že měli svoji vzdělanost. Když si vymyslím nějakou nekropoli jako v té povídce, jde mi o to, aby čtenář pochopil, aby uvěřil, že Čečenci nejsou primitivní divoký horský kmen. Aby si řekl, že to asi bude docela zajímavý nárůdek a nemusí být všechno tak, jak se o něm píše a smýšlí. To stačí. Vždyť je to běžný postup spousty autorů. Sofie ve Styronově románu je postava vymyšlená, ale Hess, u něhož Styron nechává v koncentráku Sofii sloužit, byla postava víc než skutečná.

Dostal jsem nedávno dopis od nějakého českého kurátora. Psal, že četl povídku o malíři Džocharovi, kterému v povídce Tajemství prezidentovy smrti říkali Leonardo – maloval portréty lidí, a když dotyčný člověk měl svůj portrét u sebe, nemohla ho zabít žádná kulka, byl nezranitelný. A ten pan kurátor se mě ptal, jestli nemám na Leonarda kontakt, že by chtěl v Praze uspořádat výstavu jeho obrazů. Napsal jsem mu, že je vymyšlený.

 

Tak si žbrblal slavný Nasredin: „Sedm set let už to tady mydlím na oslu sem a tam mezi Balkánem a Pešavárem, sedm set let se setkávám s mocnými, bohatými a zpupnými. Celou tu dobu vidím kolem sebe chuďasy bez naděje, zmožené leprou a trachomem a lidským nevděkem. A pořád se nemůžu dobrat odpovědi na to, co mě zajímá… Kdo je na východ od Mešedu, čest světlé památce Alího, nejbídnější, nejchudší, nejvíce trpící, nejpotřebnější, nejzapomenutější a nejhladovější.“ Nasredin ve vaší povídce Dva pytle mouky hledá toho, komu by pytle dal. Komu byste je dal vy?

 

Jel jsem Bamiánem. Nádherná krajina v ledovcových horách středního afghánského Hindúkuše – zelené oázy uprostřed rudofialových hor. V jeskynním labyrintu, kde před stovkami let meditovali buddhističtí mniši, žili ti, co ve válce přišli o všechno. Rodina, kterou našel náš kameraman Paikar, měla několik přikrývek, pár hrnců a osla, kterého jim půjčili příbuzní, aby mohli vozit vodu. Přece jen ještě něco měli – hlad. Staří manželé prolezlí nemocemi a několik malých dětí. „Jednou přišli Talibové a odvedli mi syna,“ řekl muž. „Chtěli, aby vstoupil do jejich armády. Odmítl. Uvázali mu kolem krku ostnatý drát, jeho druhý konec přivázali za auto a vlekli synovo tělo přes vesnici. Našel jsem ho až za tři dny. Neměl jsem peníze ani na to, abych ho mohl slušně pohřbít.“

Jel jsem od Šali do čečenské horské vesnice Aleroj. Vesnice hořela. Ráno dělostřelecká palba zesílila. Dům se třásl, okna měl už dávno zalepená igelitem. Usoudil jsem, že bude lepší vyklidit pole. Plížil jsem se přikrčený podél zdí. Granáty vybuchovaly a lítaly kusy zdí. Ve výklenku vrat se schovávaly dvě ženy, asi desetiletý kluk a děvče tak třináctileté. „Vemte nás s sebou pryč,“ prosily ženy. Běželi jsme, jak to šlo, k silnici na Aleroj. Je lemovaná švestkovou alejí. Najednou strašná rána. Vylítl jsem do vzduchu a vzpamatoval se ve větvích stromu. Otřepal jsem se, nic mi nebylo, jen jsem se praštil do hlavy a narazil si loket. Děvče sedělo na asfaltu, ženské nad ním stály a ječely. S tím desetiletým klukem jsme sundali dívce bundu a svetr. Granát jí takřka utrhl ruku pod ramenem, čistý řez střepinou. Ruka visela jen na několika šlachách, ramenní kost byla čistě přepůlená. Kluk si úplně samozřejmě a mlčky sundal košili, roztrhl ji a tím hadrem jsme dívce ruku přivázali k tělu. Začala omdlévat. Od Novogrozněnska se přiřítil žigulík. Snad se mu podařilo dovézt ji včas do nemocnice v Šali.

Jel jsem k Jakovlangu, na konec světa, do afghánských hor. Věděli jsme, že je tam leprosárium. Žilo tam jen několik pacientů, poněvadž předloni útulek pro malomocné vypálila talibanská banda. Všiml jsem si asi osmnáctiletého kluka. Bázlivý, napřed se schovával, když se zklidnil, udělal takové zvláštní gesto. Švihnul ohnutou pravou rukou ke krku a naznačil – šmik! A zasmál se. To byl jediný zvuk, který vydal. Zadrhl se mu hlas, nemluví od té doby, co mu komando před očima podřezalo mámu a tátu. Když se smál nejvíc, pořád dělal to jedno gesto rukou pod krkem. Smál se. Ale oči – do těch se nedalo koukat.

Jel jsem z Prištiny do Péče a ze Sarajeva do Mostaru a z Kábulu do Džalalabádu a z Dušanbe do Kuljabu…

 

Stala se válka vaším stínem?

 

Ve válce lidi ztrácejí jména, umírají bezejmenní. Různě po světě leží mrtví, které nikdo nezná a taky je nikdo ani poznat nemůže. Copak lidi nemají právo na pohřeb, právo mít alespoň svoje jméno na náhrobku? Natáčel jsem před deseti lety s Milanem Maryškou v Karabachu a v jedné arménské vesnici, kterou za války v Karabachu přepadli Ázerbájdžánci, jsme v ruinách viděli hromádku ohořelých kostiček, patřily prý nějaké babičce. Celých deset let mně vrtalo hlavou, že jsme natočili příběh kohosi, kdo byl jen kostičkama. Okradli jsme vlastně člověka o jméno. Po deseti letech jsem jel do Karabachu znovu, potřeboval jsem zjistit, komu ty kostečky patřily. Možná, že to byl takový můj malý vzdor proti anonymitě války, proti falešnému předpokladu, že je normální, když ve válce přestávají platit zákony, že se nemusí trestat zločin, že se nemusí vystrojit pohřeb, ale člověka můžou hodit do jámy a on se stává součástí mrtvý hmoty, kterou železný kolo války přejíždí jen tak, sem a tam.

Tu ženu jsem našel. Našel jsem její vesnici, jmenovala se Kičan, našel jsem její příbuzné, děti a vnuky. Taky hrob. Viděl jsem její fotografii, i tu, kde je s mužem. Už neumřela anonymně. Aspoň trošičku jsem ze sebe sejmul pocit, že všichni kolem mě jsou, nebo se můžou stát, běžnými, přípustnými oběťmi války a že to je normální, když umírají lidi jako „fajfčičkou“ odškrtnutá účetní položka v milionovém seznamu mrtvých. Babička se jmenovala Nalbadžan Agavni, bylo jí 74 let.

 

Co se s vámi stalo, když jste dal hromádce kostí jméno?

 

Zbavil jsem se jednoho stínu. Tím, že jsem zjistil, jak se babička jmenuje, jsem kolem sebe namaloval jakýsi magický kruh, jaký kolem sebe dělaly ve středověku čarodějnice. Ostatní stíny, které kolem mě v posledních letech krouží, se dovnitř nedostanou. Už jsem jim nedovolil, aby mě požíraly. A zjistil jsem, že alespoň některé stíny jdou odstranit. Tím, že člověk něco udělá. A je úplně jedno, jestli budete rozdávat po světě pytle mouky, nebo zjistíte jméno člověka, jehož kosti jste před deseti lety viděla.