Nepokojná Afrika v českých pokojích

1700 „českých dětí“ ohrožených výbuchem násilí v Guineji přineslo nečekanou otázku: máme na to jim pomoci?

Zpráva o hrozící občanské válce v Guineji nevypadá zrovna na mediální trhák. Jenže ouha, hned dva tisíce Čechů se kvůli výbuchu násilí v té neznámé, vzdálené zemi náhle ocitly v pasti. Oni tam totiž na dálku adoptovali děti a teď se o ně bojí. Co když právě toho „jejich“ chlapce či holčičku někdo zabije nebo znásilní? V tuzemsku hodně oblíbená adoptivní charita přinesla na hlavy „rodičů“ nečekané obavy a hlavně rébus, jak svým svěřencům pomoci.

Společník v rámečku

„Tohle je Mamadou. Je mu dvanáct,“ říká fotograf Vojtěch (37) nad snímkem rozesmátého chlapce s velikýma černýma očima. „Tady je ve školní uniformě,“ ukazuje v předposledním patře jednoho z paneláků pražského bohnického sídliště další fotku Vojtěchova manželka Jana. Chlapce se rozhodli adoptovat před dvěma lety pod dojmem zpráv o vražedné vlně tsunami v Indonésii. Poslali několik dárcovských esemesek a přemýšleli, jak a komu by ještě mohli pomoci. Na internetu našli stránky Humanistického hnutí, podle obrázku si vybrali Mamadoua a každoročně přispívají pěti tisíci korunami na jeho vzdělání. Přestože manželé chlapce nikdy neviděli naživo, stal se členem jejich domácnosti. Znají jeho vysvědčení, dopisují si s ním, Mamadou jim posílá své obrázky a snímky z občasných návštěv humanistů v Guineji zase dokumentují, jak dítě roste. „Na Vánoce s námi seděl u stolu – na fotce v rámečku,“ říká Jana. Je v osmém měsíci a o příštích svátcích už se u stolu sejdou ve čtyřech.
Poté co v Guineji vypukly nepokoje, dostali Vojtěch s Janou stejně jako všichni ostatní adoptivní rodiče od Humanistického hnutí výzvu, aby se zasadili o pomoc. „Jenže jak? Jet za ním? Letenka stojí kolem pětadvaceti tisíc, které teď nemáme, a hlavně vůbec netušíme, jak bychom mu tam byli platní. Odvážet ho od rodičů a sourozenců je nesmysl, přepravit celou rodinu k nám je nereálné. Cítíme, že bychom něco dělat měli, ale co? Ta bezmoc je hrozná,“ říká Vojtěch.
Tyhle pocity s ním dnes může sdílet každý člověk, který se přidal k fenoménu moderní charity jménem adopce na dálku. Počet dětí, které z Česka dostávají pravidelnou finanční podporu umožňující jim chodit do školy, odhadují zprostředkovatelské organizace na desetitisíce; mezi „rodiči“ jsou jak jednotlivci a páry, tak i celé školy a třídy: žáci se prostě složí na podporu jednoho afrického vrstevníka. A nejde jen o peníze. Po letech dopisování, sdílených snů a citových investic cítí skoro každý za svého vzdáleného svěřence odpovědnost.

Nestřílejte na prezidenta

Když Michaela Švarcová loni navštívila Keňu a viděla tam vyhladovělé děti v milionovém slumu jíst mezi odpadky a výkaly hlínu, její životní cíl pomáhat druhým nabyl na intenzitě. Coby čerstvá členka Humanistického hnutí se teď angažuje v případu malých „guinejských Čechů“. „Vyzvali jsme všechny rodiče, kteří adoptovali děti v Guineji, aby pomohli, jak umí,“ říká křehká modrooká blondýnka, studentka posledního ročníku anglického gymnázia. „My samozřejmě nechceme, aby tam někdo jel a třeba někoho zastřelil nebo svrhnul prezidenta. Důležité je, aby se veřejnost dozvěděla o tom, že se tam střílí.“
Ve snaze upozornit lidi na nepokoje v Guineji demonstrovalo nedávno dvacet členů Humanistického hnutí v centru Prahy. Humanisté taky oslovili dopisem všechny české politiky v parlamentu a ve vládě s výzvou, aby se zasadili o diplomatické ukončení konfliktu. Jenže na to podle ministra zahraničí Karla Schwarzenberga nemáme nástroje. „Jsme malá středoevropská země a musíme si uvědomit, kde končí naše možnosti. Já jako ministr nemohu udělat nic a všichni můžeme doufat, že příští zprávy budou příznivější,“ říká Karel Schwarzenberg. „Chápu morální zodpovědnost, již cítí adoptivní rodiče. Jenže ona ta adopce nese jen ten název, po právní stránce se o adopci nejedná. Bráno z druhé strany – opět musím říci, že nemáme žádné nástroje, jak ty děti ochránit.“
Kromě českých politiků oslovili humanisté také Evropský parlament a OSN s výzvou, aby politici nutili guinejskou vládu dodržovat lidská práva do té doby, než bude v zemi vytvořena opravdová demokracie. „Ještě nás napadlo požádat Evropskou unii, aby pozastavila dotace Guineji z rozvojového fondu, dokud tato země neukončí výjimečný stav a neobnoví demokratický řád,“ říká humanistka Lucie Chocholatá. „A teď doufáme, že někoho napadne ještě něco dalšího.“

Společný kód

„Na to, jak ukončit nepokoje v Guineji, teď hned recept nemám,“ říká senátor JaromírŠtětina, který má dlouholeté zkušenosti z krizových oblastí po celém světě. „Adopce na dálku jsou skvělé a rozhodně musí pokračovat, ale podle mě nastal čas k tomu, abychom začali využívat možnosti pomáhat dvoukolejně,“ říká senátor. První kolejí míní bezprostřední humanitární pomoc ad hoc, jako v případě vlny tsunami v Indonésii. (Tehdy se Češi projevili jako jeden z nejštědřejších a nejsolidárnějších národů na světě.) „A pak je pomoc rozvojová a v ní vidím budoucnost planety. Bohaté státy by pravidelně věnovaly – některé už tak činí – určité procento ze svého hrubého domácího produktu nikoli na vyléčení hladomoru nebo na stavbu nouzových přístřešků, ale na investice do škol, silnic, infrastruktury,“ říká JaromírŠtětina.
Stejně to vidí i ministr zahraničí Schwarzenberg. Akutní pomoc podle něj nejlépe zvládají nevládní organizace. Ale na trvalejší řešení už je podle něj potřeba zapojení politiků. „Pokud voliči začnou tlačit na své poslance, aby prosadili vyšší příspěvek z HDP na rozvojovou pomoc, rozhodně nastoupí správnou cestu,“ říká ministr.
„Na stránkách www.rozvojovka.cz jsme rozpoutali informační kampaň, protože bez spolupráce veřejnosti se žádná pomoc neobejde,“ říká šéf organizace Člověk v tísni Šimon Pánek. Současný český rozvojový příspěvek činí 0,11 % HDP, do roku 2009 bychom měli přispívat o dvě setiny více a za dalších šest let by naše podpora měla narůst na třetinu procenta. Doporučovaná částka, kterou by vyspělé země měly věnovat na pomoc rozvojovému světu, se podle OSN pohybuje kolem 0,7 % HDP ročně.
Q