Nekrolog na zločince

ZKRAJE TÝDNE JAROMÍRA ŠTĚTINY

Vzápětí poté, co byl zabit nejhledanější čečenský terorista Šamil Basajev, jsem dostal e-mail tohoto znění: Vážený pane Štětino, před několika hodinami zabily ruské síly Vašeho přítele Basajeva. Proč a jak jste se s touto kreaturou přátelil a hlavně ji obhajoval, je Vaše věc, vyzývám Vás však k jednomu: nepodlehněte pokušení vyjadřovat se v televizi svým typickým stylem, kterak za všechno mohou zlí Rusové, zatímco hodný Basajev „jen“ reagoval na ruský teror. Máte-li alespoň zbytek soudnosti, věnujte příteli Basajevovi tichou vzpomínku, ale nic víc. Dopis byl řádně podepsán, takže jsem na něj reagoval a odpověděl. Jsem na podobné reakce zvyklý: v posledních měsících účelové pomluvy na tuto notečku vypouštějí především komunistická a neonacistická média jako pomstu za to, když jim občas šlápnu na kuří oko.
Takže znovu: Šamila Basajeva jsem znal zhruba osm let, protože jsem jako novinář měl v devadesátých letech v Rusku v referátu právě čečenskou válku. Udělal jsem s ním za tu dobu řadu rozhovorů, právě tak jako se spoustou jiných, ruských i čečenských, aktérů této špinavé války. Basajev nikdy nepatřil mezi ty čečenské politiky a velitele, kteří byli mými přáteli. Měl jsem však ojedinělou novinářskou šanci v průběhu let pozorovat, jak ho válka postupně mění, jak mu vypíjí mozek a srdce, až se z něj nakonec stala ona kreatura uváděná autorem výše psaného e-mailu, která se neštítila vzít si jako rukojmí děti. Basajev byl zločinec a nic na té skutečnosti nemění fakt, že beslanské děti při zpackaném zásahu rozstřílela ruská armáda. Tolik k problému přátelení se. Dále pak obhajování Basajeva: I tady se autor mýlí, nikdy jsem Basajevův ohavný beslanský skutek neobhajoval. Neexistuje ani slovo, které jsem napsal či vyslovil, které by bylo adorací nebo relativizací čečenského terorismu.
Nikdy jsem ani nemohl vyslovit tezi, že za všechno mohou zlí Rusové. Je to příliš primitivní formulace a navíc odporuje mému rusofilství, k němuž se hrdě hlásím. Říkám tedy znovu (i když mám po letech pocit, jako bych hrách na stěnu házel): čečenský teror je reakcí na teror armády Ruské federace, na teror jednotek Ministerstva vnitra Ruské federace a na teror Federální služby bezpečnosti Ruské federace. Čečenský teror je výsledkem státního teroru Ruské federace. Obě formy teroru jsou stejně odsouzeníhodné a měly by být, jak podle ruských zákonů, tak podle mezinárodního práva, postihovány stejně. Stejným zločincem, jakým je Basajev, je bývalý ministr obrany generál Gračov. Smrt beslanských dětí je stejně děsivá jako smrt čtyřiceti tisíc dětí čečenských, zabitých ruskými vojáky.
Každá válka má svůj železný mechanismus, ničí nejen životy, ale i duše. Nechává za sebou tisíce obětí s porouchanou psychikou a zlomeným charakterem. Mezi oběti patří i její viníci. Stejnou obětí je i Basajev, i Gračov. Právě tak jako Gračov není Rusko, není Basajev Čečenskem. Basajev nebyl nikdy tím, kdo rozhodoval o průběhu války. Byl pouze vinou teroru lépe vidět. Jména statečných Čečenců, kteří už deset let bojují proti neuvěřitelné přesile, nezná takřka nikdo. Málokdo dnes, v situaci, kdy Rusko udělalo z Čečenska hlubokou černou informační díru, dokáže vidět pravdivý obraz konfliktu: čečenská rezistence je už dnes epopejí statečnosti a vytrvalosti malého národa.