Něco o megalomanii

POZNAMENÁVÁME

Ač vody našich řek opadávají, stále ještě zatopují tisíce domů a možná týden i více se lidé budou brouzdat vodou a bahnem ve svých domcích a chatách. Teprve potom se budou sčítat všechny škody, a ty budou skutečně nemalé. Nebýt však přehrad na řece Vltavě, nevím, nevím. Při předchozích povodních zklamal jen lidský faktor, komunikace mezi šéfy, ale nikoli přehrady. Letos mnohé právě ony zachránily. Je jen škoda, že minulý, ten zlý a megalomanský režim nedokázal postavit nějaké přehrady či přehrádky také na Lužnici a Nežárce, a že něco podobného nestojí na Dyji, i když si myslím, že ani s Novomlýnskými nádržemi se letos nehospodařilo nejlépe, a že při větší předvídavosti a iniciativě zdejších šéfů i tady nemusely povodně ohrožovat tak velké území.
Musím v té souvislosti připomenout i slovenské vodní dílo Gabčíkovo. Byl jsem zde několikrát při jeho stavbě. Tehdy, jak známo, jsme ještě byli Československo a stavba se budovala z federálních peněz. Nebýt onoho Gabčíkova, byl by dnes zatopen zřejmě celý Žitný ostrov. Pamatuji, jak po převratu jistí politici kritizovali i tuto stavbu jako megalomanské dílo. Škoda, že dnes již nejsou slyšet. Škoda, že jim to někdo nepřipomene.
Vzpomínám v této souvislosti i pana Havla. Co věta po listopadovém převratu, to útok na minulý režim a zvláště slovo megalomanie z jeho úst zaznívalo neustále společně s oním typickým »ehm, ehm«. Myslím však, že každý už dnes pochopil, jak hluboce se pan Havel mýlil. Že z jeho úst nezaznívalo pravdivé hodnocení, ale ukřivděnost, a zvláště pak pokus stát se velkým, a snad i největším na této planetě. Zatím to nevychází, ač se snaží, jak může, zviditelnit i na mezinárodní scéně. Je divadelník, k lecčemus potřebuje kulisy a roští. Tedy to lidské, které tleská. Ti netleskající tu nejsou vítáni a zřejmě by bylo třeba je zrušit. I proto antikomunistický návrh pánů Mejstříka a Štětiny.
Jsme však u onoho jeho slova megalomanie. Myslím, že přehrady dnes mezi ně nikdo nepočítá. Možná, že on ano, nejsem si totiž jist, zda je schopen pochopit něco dalšího než své osobní já. Ale v tom zřejmě není sám. Je víc takových.
Pokud jde o onu megalomanii, napadají mě jiné souvislosti. Co takhle za většinou peníze nás všech pořádané diskusní víkendy, na něž, aby mu zatleskali, zve pan Havel leckteré bývalé zahraniční politiky – není snad toto megalomanie? Je tu i pokus dostat se na první místo světového dění. Zvolil k tomu jakoby humanismus. Dal facku velké Číně, když domů pozval jako jeden z nejprvnějších dalajlamu, a vlastně tím způsobil, že v určitý čas leckterá hospodářská jednání s ČLR uvízla na mrtvém bodě. Postavil se dříve než ostatní za bombardování Srbska, útok na Irák, atd., do čela boje proti castrovské Kubě a běloruskému Lukašenkovi, apod. Není v tom opravdu žádná touha po světovém primátu, megalomanii? Nebo snaha získat co nejvíce doktorských titulů na významných zahraničních univerzitách? Zlí jazykové tvrdí, že si o ceny pro sebe sám, nebo lidé kolem něho, říká. Jde prý o jakousi nepsanou soutěž s polským »odborářským králem« Walesou, který ho dokonce předběhl majitelstvím Nobelovy ceny. Není to také megalomanii? Megalomanie jednoho muže nebo pro jednoho muže? Ty přehrady, které dnes stojí na Vltavě, Dunaji a Váhu (byl chvíli přece i prezident Slovenska) sloužily a slouží všem. Necítíte ten rozdíl?
A tak dovolte, abych i jménem všech, kteří nebyli zatopeni díky právě jmenovaným přehradám, poděkoval plánovačům a stavitelům těchto staveb, »megalomanii«, která bude sloužit lidem na rozdíl od té, která slouží jen jednomu.