Nechtějme po praseti, aby mělo paměť slona

Nikdy bych to nepoužil, kdyby mě kvůli mému nesouhlasnému názoru automaticky nezařadili do prokumunistického tábora“, řekl v pátek na ČT1 senátor Volný na vysvětlenou, proč v rozpravě k zákonu o zákazu komunistických symbolů připomenul svému kolegovi Mejstříkovi svazáckou a Štětinovi komunistickou minulost. A já se ptám, proč jim to nepřipomínat?

Proč se proboha má bývalý politický vězeň téměř omlouvat za něco, co sami navrhovatele zákona nebyli schopni vnímat – přinejmenším! – jako neetický problém své aktivity. Kdo je zde ten neslušný? Bývalý politický vězeň, který věcně argumentoval právní nedostatky zákona nebo bývali aparátčíci, kteří stejně jako jejich soudruzi v minulosti uplatňují formu nátlaku nálepkováním, ostrakizováním odpůrců a demagogickým napadáním. Má se snad cítit provinile politický vězeň, který celým svým životem jasně deklaroval na které straně stojí, nebo polepšený komouš a svazácký aktivista? Proč jim nepřipomenout, že jejich metody jsou i dnes zcela srovnatelné s metodami uskupení, jejichž ideologii svým členstvím podporovali. Proč to nepřipomenout i všem těm bývalým vlastníkům rudých knížek, estébákům, či jejich přisluhovačům, kteří v některém ze svých aktivistických období odhodili stranický kabát a dnes o to více s nejvyšší naléhavostí vznášejí různé morální apely, často stejnými metodami i argumenty. Proč například nepřipomenout starostovi Trokavce, že byl komunistou a schvaloval vstup okupačních vojsk, tak aby bylo zřejmé, že jeho aktivity proti radaru mají základ v odvěkém antiamerikanismu a ne v obavách o bezpečí občanů. Co je to za falešnou morálku? Copak je neslušné nahlas říct, že někdo prostě a jednoduše už jednou selhal a nemůže znovu a znovu apelovat na morálku společnosti vždy když přehodí dres? Vím, že je téměř nemožné chtít po praseti, aby mělo paměť slona, ale my bychom ji rozhodně mít měli.

Vím, že je potřeba nějakým způsobem vyrovnat se z minulostí, ale rozhodně to vyrovnání nespatřuji v návrhu zákona o zákazu propagace komunismu a jejich symbolů. Možná se takto se svým selháním vyrovnají pánové Štětina a Mejstřík, nikoli však společnost jako celek a již vůbec žádný efekt nemůže mít pro zákon pro politické vězně minulého režimu, kteří v mnoha případech žijí z minimálních důchodů a jsou společensky opomíjení. Jejich sociální situací tento symbolický návrh neřeší, nehledě na skutečnost, že závažnost problematiky je aktivismem dvou bývalých prokomunistických aktérů spíše devalvovaná.

Jak se tedy máme vyrovnat se svou minulostí a jak docílit toho, aby lidé stále dokola nepodléhali těmto nebezpečným ideologiím? Křivdy, jichž se společnost dopustila na svých občanech a za něž nikdy nemusela zaplatit, nikdy nebudou jako křivdy vnímány. Bolest a utrpení druhých lehce zapomeneme, pokud nám to ovšem každý měsíc nepřipomene nějaká konkrétní částka na výplatní pásce. Chtějí-li se pánové Mejstřík a Štětina se svou spornou minulostí opravdu postavit do čela nějaké protikomunistické aktivity tak, aby jejich aktivita měla punc věrohodnosti, ať napíšou návrh zákona, kterým stanoví všem komunistům, bývalým i současným, odvádět třeba pět procent příjmů ve prospěch politických vězňů. Takovou aktivitu neupírám nikomu, dokonce ani bývalým komunistům, pokud se skutečně chtějí s minulostí vyrovnat.

Jana Dědečková