Nebe, peklo, ráj – Svoboda

POZNAMENÁVÁME

…aneb od Kalouskovy veřejné potupy přes účelové »povstání« regionů až po Svobodovu čest a osobní sebereflexi Koncem minulého týdne se postaral o nebývalý rozruch na českém politickém poli »racionální antikomunista, přemýšlející politik a čestný muž« Miroslav Kalousek, který nečekaně zaskočil drtivou část české veřejnosti svým náhlým obratem v povolebních politických hrátkách – řečeno slovy »předních« pravicových komentátorů, publicistů, »nezávislých« politologů (v tomto případě, bohužel, těch samozvaných) a panaŠtětiny (u tohoto druhu mi není příliš jasné, kam ho zařadit) »zapletl se s komunisty«!
Můžeme se dohadovat, co Miroslava Kalouska k tomuto riskantnímu úkroku vedlo, zda to byla obyčejná touha po moci – tedy »lidská přirozenost« – (svůdná, neskutečně dráždivá představa podílu na moci v podobě dosud nevídaného počtu ministerských křesel, z nichž jedno by si konečně po letech usilovného snažení -podrážením nohou koaličním partnerům, přitakáváním opozičním »soupeřům« -sám »osedlal«), nebo zda byly jeho kroky »namířeny proti snahám komunistů dostat se k moci« (Štětinova verze), anebo zda – zcela prostě – neovládl svou sympatii k levicovému programu svých komunistických »kolegů«.
Ať již našel, či nenašel expředseda lidovců s komunisty »ideovou spřízněnost«, jisté je, že Kalousek je natolik zkušený (léty strávenými v české politice vycvičený) politik, že by si nedovolil jenom sám o své vůli, bez předchozích konzultací s předsednictvem strany (tedy se svými nejbližšími, bohužel, nikoli nejvěrnějšími, spolupracovníky), sáhnout k takovému kroku. A jak se postupně také potvrzuje, Kalouskovi »nezlomili vaz« komunisté, ale jeho neprozřetelnost ve vztahu ke stranickým kolegům. Loajalita se v KDU-ČSL nenosí, toho si přece musel být jeden z předních hráčů české politické scény posledních let vědom.
Někteří z členů předsednictva si dnes okatě »sypou popel na hlavu«. Přitom si veřejnou potupou Kalouska a následnou »sebereflexí« pouze připravují půdu pro svou podzimní kandidaturu na vedoucí funkci ve straně. A tak se najednou jeví jedna »politická sebevražda« jako »politický atentát«. A pak že »zrádců je nedostatek«, pane Svobodo!
Jak se říká: »Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.« Avšak melou opravdu pomalu a jistě »boží mlýny«, nebo Cyril Svoboda?!