Návrh zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu

Vážený pane předsedo, dámo a páni místopředsedové, vážené dámy, vážení pánové. Máme možnost splatit jeden veliký dluh. Máme možnost splatit dluh statečným ženám a mužům, kteří bojovali ve válce s komunismem. Ve válce, kterou totalitní režim vedl proti vlastním občanům. Ve válce, v níž odbojáři nemohli počítat s podporou žádné vlády, žádné armády, ani se žádnou Ženevskou dohodou. Ano, válka s komunismem byla vleklá, oficiálně nevyhlášená a neměla legální oporu. Měla však legitimitu.

Legitimitu, kterou dává každé svobodné lidské bytosti Charta základních práv a svobod v případě, kdy veškerá legální moc je v rukou tyranů, kdy vláda, zákonodárný sbor, soudy, policie, armáda, úřady nejen lidská práva nebrání, ale samy je aktivně porušují. Pak je každý svobodný občan oprávněn povstat proti oné legální, avšak nelegitimní moci, a bojovat třeba i se zbraní v ruce.

Bojovníci ve válce s komunismem nemohli, tak jako legionáři a odbojáři v 1. a 2. světové válce, počítat s účinnou podporou velmocí. Nedočkali se okamžiku, ve který mnozí z nich přinejmenším v 50. letech doufali. V okamžiku, kdy země svobodného světa v otevřené konfrontaci zničí komunistickou totalitu stejně jako předtím byla zničena totalita fašistická. To však nečiní boj oněch statečných mužů a žen s komunistickým režimem o nic méně hodný ocenění. Ocenění, které je konečně zrovnoprávní s příslušníky 1. a 2. odboje. Toto ocenění protikomunistickým odbojářům zatím stále ještě dlužíme. Jak jsem řekl, máme konečně možnost tento dvacetiletý dluh smazat. A chci jasně říct, že zákon oproti komunistickému odboji není postaven na úzce ideologických základech. Vždyť do boje s komunismem se zapojili lidé nejrůznějších skupin, nejrůznějších názorů ��“ liberálové, konzervativci, křesťanští i sociální demokraté, představitelé církví, laici i lidé bez vyznání, bohatí i chudí, intelektuálové, podnikatelé, dělníci, sedláci.

Toto není ideologický, ale široce občanský zákon. Naopak odpor vůči němu je veden z ostře ideologických extrémně levicových pozic. Stejně jako jsem to nedělal v Poslanecké sněmovně, nemíním ani zde přesvědčovat o podpoře pro tento zákon komunistické senátory. Pokládal bych to za pokryteckou snahu, protože samozřejmě rozumím tomu, proč pro ně musí být nepřijatelný. Avšak velice mi záleží na hlasech senátorů zvolených za Českou stranu sociálně demokratickou. A především k vám se chci teď obrátit.

Jsem přesvědčen, že sociální demokraté nemají jediný důvod hlasovat proti zákonu, který kromě jiných oceňuje i jejich bojovníky s komunismem. Podporou tomuto zákonu, dámy a pánové, senátoři, senátorky ČSSD, můžete znovu potvrdit, že sociální demokrat nerovná se Zdeněk Fierlinger, ale Bohumil Laušman. Můžete znovu potvrdit, že nenavazujete na stalinisty, ale na jejich stranické odpůrce ��“ na Václava Majera, Václava Holuba, Viléma Bernarda, Rudolfa Bechyně, Vojtěcha Dundra, Ivana Bohrera, Alfréda Maixnera, Vojtu Beneše ��“ a mohl bych pokračovat dlouho. Koneckonců sociální demokracie byla ve své většině nekomunistická. A za to ji také stihl kolektivní trest.

Inu, dámy a pánové z ČSSD, jste následovníci bojovníků proti komunismu. Věřím, že spolu můžeme nalézt společnou řeč. Věřím, že pokud podpoříte tento zákon, který oceňuje protikomunistické bojovníky, a to daleko více morálně než hmotně, nebude to zapomenuto. Nebude vám zapomenuto toto současnou generací ani generací našich dětí a vnuků. Nezapomenou vám to ani vaši předchůdci, kteří trpěli v bolševických lágrech. Jsem přesvědčen, že zákon o 3. odboji má být standardní součástí svobodné společnosti. Jsem přesvědčen, že ocenění bojovníků proti komunistické totalitě je naším mravním závazkem a povinností. Jsem přesvědčen, že zákon, který zde předkládám, je dobrý a potřebný. A že je pro jeho přijetí nejvyšší čas.

Může se případně stát, že bude ještě nějakou dobu pozdržen, ale nemůže být zastaven. V dnešní době má totiž protikomunistický odboj nejen legitimitu, ale i dostatečnou legální podporu. My tento dluh statečným ženám a mužům, bojovníkům s komunistickou totalitou, splatíme v každém případě. Děkuji za pozornost i za vaše hlasy pro tento zákon.

V poměrně rozsáhlé rozpravě v Poslanecké sněmovně zazněl jasný názor, že v české společnosti chybí ocenění nositelů odboje proti komunistickému režimu. Zazněly však i projevy nesouhlasné či opatrné. Opakováno bylo rovněž zpochybnění srovnávání 1. či 2. odboje s 3. odbojem.

Poslanecká sněmovna vzala za základ projednávání komplexní pozměňovací návrh ústavně-právního výboru. Pozměňovací návrh zjednodušil původní úpravu, formálně neodděluje účastníka odboje od účastníka odporu, ale zná pouze jedinou kategorii ��“ účastníka odboje a odporu. Daný pozměňovací návrh však především zavádí ocenění účastníků, a to jednorázový peněžitý příspěvek a záruku průměrného důchodového standardu pro účastníky odboje a odporu, zatímco v původním návrhu bylo víceméně pouze morální ocenění.

Sněmovna schválila rovněž pozměňovací návrh, podaný individuálně ve 2. čtení, kterým se vytváří speciální odvolávací orgán ��“ etická komise ��“ k opravám rozhodnutí ministerstva obrany. Sněmovna odmítla všechny pozměňující návrhy směřující ke zmírnění či zesílení překážek pro uznání odboje a odporu proti komunismu.

Poslanecká sněmovna návrh zákona schválila na své 19. schůzi dne 15. června 2011, kdy se v konečném hlasování ze 175 přítomných poslanců vyslovilo pro 132 a 33 poslanců bylo proti přijetí. O složitosti problematiky nikdo nepochybuje. Dějiny nejsou černobílé, osudy jednotlivců, často velmi komplikované, a při posuzování role, kterou hrál ten či onen, je nutné se vyvarovat veškeré paušalizace.

Jediné, co nám zbývá, je doufat, že ti, kdo budou rozhodovat o zásluhách žadatelů o uznání statutu bojovníka s komunismem, nebudou ideologicky zaslepeni a zachovají si objektivní postoj.

Složitost problematiky vede k tomu, že jsem se nejdříve upřímně domníval, že je nutné návrh zákona ve formě, ve které k nám přichází ze sněmovny, ještě zjemnit a vybavit nástroji proti ideologickému zneužití. Dnes si myslím, že to vůbec není hlavní. Hlavní je postupovat rychle. Čas je neúprosný a mnozí z těch, kdo odvážně čelili totalitní zběsilosti, mezi námi už brzy nebudou. Podmínky, v nichž žijí, jsou často zcela nedůstojné.

Náš výbor na své 10. schůzi konané dne 19. července 2011 doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Jaroslava Palase a pověřuje předsedu výboru pana Jozefa Regece, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu. Děkuji.

Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj ústavně-právního výboru. Ano. Vystoupí pan senátor Jiří Dientsbier, prosím.

K pozměňovacím návrhům, které schválil ústavně-právní výbor, se podrobně vrátím v případné podrobné rozpravě.

Teď mi dovolte pár slov obecně k navrhovanému zákonu.

Je zcela nepochybné, že si naše morální ocenění, a zřejmě nejenom morální ocenění, zaslouží všichni, kteří se zachovali statečně, kdykoliv museli čelit nesvobodě, totalitě nebo autoritářství. V tomto smyslu lze samozřejmě na navrhovaném zákonu ocenit to, že jde ještě nad rámec morálního ocenění, a to zejména v jedné části, a to se týká srovnání výše navrhovaných důchodů alespoň na průměrnou úroveň, protože těm, kteří se zachovali v minulosti statečně, bylo často zabráněno, aby vystudovali to, na co měli talent a schopnosti, a aby následně samozřejmě vykonávali povolání, pro která měli předpoklady. A to se samozřejmě odrazilo i na jejich nízkých příjmech a následně i nízko stanovených důchodech, a je nepochybně morálně v pořádku a spravedlivé, abychom tuto nespravedlnost řešili.

Složitější na navrhovaném zákonu je to, že vždycky je problematické, pokud jakýkoliv zákon hodnotí historii. Hodnocení historie by mělo být vyhrazeno vědcům, badatelům, vědeckým institucím, vysokým školám a nepochybně se o historii má vést i veřejná debata. Nikdy by však historie neměla být hodnocena zákony, to nikdy nevede k ničemu dobrému.

Nelze se samozřejmě do jisté míry v tomto případě hodnocení historie vyhnout, protože musíme stanovit určitá kritéria, podle kterých přiznáme těm, kteří se statečně zachovali, příslušný statut. Tato kritéria by však nikdy neměla přesahovat tu míru nezbytnou právě pro určení, kdo si naše ocenění a i výhody, které zákon upravuje, zaslouží a kdo nikoliv, a neměla by být přehnaně ideologická. To bohužel tento zákon zcela nesplňuje. Prolíná se to celým zákonem od preambule a dále.

Z toho vyplývá i jedna ze změn, které byly v ústavně-právním výboru přijaty. Nepochybně ne všichni, kteří by měli být oceněni podle navrhovaného zákona, byli obětí teroru. Teror v té definici samozřejmě velmi zužuje okruh lidí, protože ne každý, kdo byl postižen v době nesvobody, tak to bylo v důsledku teroru. Historie je samozřejmě mnohem barvitější, není černobílá, byla různá období v té tzv. době nesvobody a za teror se dají nepochybně označit jenom určité akty, které se v té době odehrály. A myslím si, že ocenění si zaslouží každý, kdo se zachoval v té době statečně a nejenom ten, kdo byl obětí teroru.

Nebudu se teď vůbec pouštět do debaty, jestli se dá hovořit o třetím odboji nebo nikoliv. Podstatné je řešení osobních statečných činů těch, kteří by měli nebo neměli být oceněni. Odboj jako takový mně nepřijde úplně případný. Myslím si, že ta činnost není zcela srovnatelná s prvním a druhým odbojem. Ale to, co mně vadí především, je, že se vyzdvihuje ozbrojená forma odboje, a to v pozitivní definici účastníků odboje a odporu proti komunistickému režimu. Myslím si, že ozbrojený odboj zcela jistě nebyl dominantní součástí odporu proti totalitě, a dokonce i nenásilné formy často vyžadují větší statečnost než forma ozbrojená. To znamená, že si myslím, že bychom se měli nějak vypořádat s tím, aby k tomuto neodůvodněnému preferování ozbrojené formy nedošlo.

Další problematická věc v zákoně, která opět souvisí se zplošťováním historie, je negativní definice účastníků odboje a odporu, tedy výčet kategorií, skupin lidí, kteří jsou automaticky vyloučeni z toho, aby jim byl přiznán statut účastníka odboje a odporu, byť samozřejmě je to relativizováno, některými ustanoveními lze to prolomit.

Myslím si, že bychom měli vyjít z obecné definice, že vyloučen by měl být každý, kdo jakýmkoliv závažným způsobem vystupoval proti svobodě, demokracii a ochraně lidských práv a základních svobod. A takto obecně formulovaná definice, ať už osobní účast, nárok na přiznání statutu bude posuzovat ministerstvo nebo jiný orgán, umožní tato obecná definice, aby jak ty dobré, tak ty špatné skutky každého žadatele byly posouzeny v celé jejich šíři. A nepochybně i ten, kdo bude rozhodovat, přihlédne ke všem kategoriím, které jsou v zákoně v negativní definici uváděny i dnes, a přihlédne možná i k některým dalším, nejenom k těmto. A na druhou stranu na uvedené kategorie nebude nahlíženo plošně.

Nejsem si jistý, jestli například, když vylučuje absolventy nebo studenty vysokých škol vojenského typu, jestli někdo, kdo ve svém mládí studoval třeba informační technologie na vojenské škole, automaticky má být považován za někoho, kdo si nezaslouží naše uznání, byť třeba pak se mnohokrát zachoval statečně v odporu proti nesvobodě v jakékoliv její formě.

Další věc, která je podle mého názoru sporná, a to právě vzhledem k poměrně velké ideologické vypjatosti diskuze o této věci, je ta skutečnost, že o uznání statutu mají rozhodovat úředníci ministerstva obrany. Nechci předem zpochybňovat jejich kompetenci a nestrannost. Ale myslím si, že pokud budou rozhodovat úředníci, tak se zcela přirozeně budou dostávat pod poměrně silný politický tlak, aby uznali nebo naopak neuznali postavení toho konkrétního žadatele.

V této souvislosti si myslím, že by bylo vhodné, aby Etická komise, která byla do zákona doplněna v Poslanecké sněmovně, nebyla pouze odvolací komisí, ale aby byla tím orgánem, který bude rozhodovat v první instanci a zároveň jednoinstančně, protože tím se odstraní, aspoň do jisté míry, politický tlak, který může být přítomen.

Etická komise, doplněná do návrhu zákona navíc v Poslanecké sněmovně, je legislativně poměrně nedotažená, kromě toho, že není upraveno její postavení ve struktuře státní správy. Jaksi mlčky, automaticky se předpokládá, že bude zřízena při ministerstvu obrany, ale v zákoně to nikde uvedeno není.

A navíc je tam problém i s jejím postavením jako odvolací komise, protože v jakémkoliv správním řízení, a řízení o přiznání statutu účastníka odboje a odporu je správním řízením, odvolat se může ve správním řízení pouze účastník tohoto řízení. A z toho vyplývá, že tato Etická komise může posuzovat odvolání pouze v těch případech, kdy žádost účastníka bude ministerskými úředníky zamítnuta. V tom případě se účastník může odvolat. Není tady ale možnost přezkoumat rozhodnutí úředníků v těch případech, kdy z morálně sporných hledisek uznají někoho za účastníka odboje a odporu. V tom případě tady totiž není nikdo, kdo by se mohl odvolat tak, aby tato Etická komise mohla podobné případy posoudit. Zmínit bych samozřejmě mohl ten nejkřiklavější, když je otázka, jestli vůbec požádají a jestli by jim tento statut byl přiznán. A to je případ bratrů Mašínů a jejich skupiny.

Vzpomněl jsem si teď ještě na další věc, která s tím souvisí a která je v § 4 odst. 4. Tam jsou vyloučeni z uznání statutu účastníka odboje a odporu ti, kteří byli vedeni při svém jednání zavrženíhodnou pohnutkou, dopustili se zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv.

Myslím si, že je zcela přirozené, že takovým osobám by nemělo být přiznáno jak morální ocenění, tak ty výhody, které vyplývají z předloženého zákona. To je zcela v pořádku, nebýt za tímto textem dovětek ��“ a tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout. Bývá to označováno právě za mašínovskou klauzuli. A myslím si, že jestli někdo zvlášť zavrženíhodným jednáním směřujícím k popření individuálních základních lidských práv, pokud se takového jednání dopustil, považuji za zcela přirozené, že takovému člověku by morální ani jiné ocenění přiznáno být nemělo.

Poslední problematika, která je podle mého názoru trošku sporná, je úprava soudních rehabilitací, protože už podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci bylo možné přezkoumat trestní rozsudky tam, kde tresty byly uloženy za řekněme politickou činnost nebo měly nějaký represivní charakter a ve svobodných poměrech by takové tresty nepřicházely v úvahu.

Bylo tady druhé kolo soudních rehabilitací podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu. Tam ten přezkum byl velmi široký. A mám určité pochybnosti, bude-li třetí kolo přezkumu, když potřetí soudy budou přezkoumávat tu samou věc podle velmi podobných kritérií, jestli rozhodnou jinak než rozhodly v minulosti. Ale zaznamenal jsem, že je tady poměrně silná poptávka, aby tato možnost zde byla.

A ještě bych se vyjádřil k rychlosti, která je samozřejmě nezbytná, protože řada těch lidí, kteří by si naše ocenění zasloužili, nebo ocenění celé společnosti i ocenění tímto zákonem, je skutečně v pokročilém věku a je potřeba konat poměrně rychle. Myslím si, že pokud my tady upravíme návrh zákona v tom duchu, v jakém jsem mluvil, a vrátíme zákon Poslanecké sněmovně, tak zdržení je v řádu týdnů a domnívám se, že nejpozději koncem měsíce srpna by tento zákon mohl být schválen.

Ale je tady podstatně větší hrozba, která může prodloužit rozhodování o uznání statutu nebo vydání certifikátů pro účastníky odboje a odporu proti komunistickému režimu, a to je, že se mluví o počtu žádostí, že budou minimálně v tisících, dokonce ta nejkrajnější čísla mluví až o počtu 50 000 žádostí. Na to bude samozřejmě muset být vytvořen na ministerstvu obrany poměrně velký aparát. Vím, že se ministerstvo už připravuje. Předpoklad je, že tuto agendu bude vyřizovat přinejmenším třicet lidí a samozřejmě i další zaměstnanci v navazujících institucích, jako třeba archivů, bezpečnostních složek nebo v ÚSTR, a vyřizování žádostí v tomto množství může být samozřejmě poměrně zdlouhavé. Čili tady vidím mnohem větší riziko z hlediska rychlosti než v samotné proceduře projednávání, která doopravdy je otázkou týdnů a nikoliv měsíců.

Jak jsem říkal, v podrobné rozpravě bych se vrátil podrobně k některým pozměňovacím návrhům. Děkuji.

Teď totiž dostáváme z velké části zapravdu. Návrh se nám vrací v podobě, která je od první verze na řadě míst k nepoznání. Je to verze přijatelná.

Základní problém ovšem zůstává. Mají zákonodárci závazně rozsuzovat dějiny, známkovat je a hodnotit jejich aktéry? To vše s rizikem, že po nějakých příštích volbách je budou rozsuzovat jiní a tedy jinak? Má si zákon troufnout na to oddělit odboj a odpor s jistotou zkušeného chirurga? A mají mít státní úředníci patent na přidělování osvědčení jedněm a na palec dolů druhým?

Tento návrh je však už přijatelnější, a to z následujících důvodů: Nedává státním úředníkům poslední nezpochybnitelné právo přidělovat úctu. Zřizuje Etickou komisi.

Mimochodem, kdyby ti úředníci byli chráněni před námi politiky služebním zákonem, nebylo by to za jistých podmínek zcela nemožné. Ale služební zákon u nás platí, leč není už od roku 2002 účinný. To je ostuda, která znovu a znovu padá na naše hlavy. Jsme v Evropě už dlouho výjimkou.

Dále návrh zákona už rozumně rezignuje na bohorovnou ctižádost odlišit odpor od odboje. Návrh zákona o cosi citlivěji řeší případy, které by někdo označil za případy napravených zbloudilých či dokonce napravených hříšníků, kteří se pak dali na správnou cestu, na odboj či odpor. Takových případů, příběhů je ovšem v životě této země mnoho.

Dnes jsou tu před námi písmena a)až i)paragrafu 4 o překážkách přiznání, které si troufají tyto nečernobílé příběhy rozseknout. A tak se bude na ministerstvu obrany a v jednom státním ústavu a možná i v Etické komisi zvažovat, zda když někdo ukončil své členství ve Svazu československo-sovětského přátelství 25. srpna 1968, zda to stačí nebo nestačí k tomu, aby mu mohl být při jiných zásluhách přiznán statut účastníka odboje a odporu.

Zkrátka ��“ zda je 25. srpen ono krátce po 21. srpnu, jak se praví v zákoně, nebo zda krátce je jen 22. srpna, nejpozději 23. srpna, ale 25. je už pozdě. Jak vidíme, absurdity zůstávají.

Návrh zákona by bylo možné vylepšit připravenými pozměňovacími návrhy zejména u právě citovaného paragrafu 4 by to velmi přispělo. Což místo zmíněné neopravitelné kazuistiky A ��“ I by nestačila v pozměňovacím návrhu navrhovaná formule, kterou ještě jednou ocituji: zda účastníka odboje a odporu proti komunismu se nepovažuje občan, který se v době nesvobody dobrovolně, vědomě a aktivně významným způsobem podílel na potlačování svobody, demokracie a základních práv a svobod. Jistě, že by tato formule stačila a předešlo by se nekonečným často malicherným sporům.

Také etická komise by podle mého názoru mohla mít větší pravomoc, to je nebýt jen odvolací instancí.

Návrh zákona však neuděluje jen možnost přidělovat osvědčení a odznaky, ale napravuje nespravedlnosti pokud jde o nízké důchody těch, kteří pro své postoje a činy nemohli zastávat místa, na která by jinak právem aspirovali. Měli podle toho nízké platy a na to dosud doplácení. Tady je náš problém. Tento návrh i s jeho neopravitelnými problémy lze vylepšit. Pozměňovací návrhy ústavně-právního výboru jsou podle mého názoru vesměs přijatelné, znamenají ale další odklady účinnosti zákona.

Volba etické komise, jejíž pravomoci by se výrazně zvětšily, by vznikala možná měsíce. Mezitím někteří lidé hodní úcty budou nadále pobírat trapně nízké důchody, pokud se toho dožijí. To je dilema, před kterým dnes stojíme.

Jsem proto spolu se svými kolegy z klubu senátorů KDU-ČSL připraven podpořit návrh, který přišel po naší kritice ze sněmovny. Podpořili bychom i některé připravené pozměňovací návrhy, kdyby se v rozpravě ukazovalo, že převažuje vůle ještě dále sněmovní verzi vylepšit. Děkuji za pozornost.

Dále jsem chtěl říci, že jsem včera odjel do Jizerských hor, kde jsem v Železném Brodě navštívil pana Radomila Raju. Je jedním z železnobrodských skautů  –  roverů, kteří v červenci 1949 přežil nájezd 500 příslušníků SNB na ukrývající se rovery v Jizerských horách. Tenkrát začali zatýkat skauty a jizerští roveři se skryli na Vlašském hřebenu, což je nedaleko Jizerky a tam došlo ke zvláštní příhodě, kterou připomínám právě proto, že jsme mluvili na toto téma s kolegou Dienstbierem včera. Je to mašínovské téma. Rovery skrývající se v lese náhodou objevil koňák, který tam stahoval dříví. Roverům slíbil, že je nepráskne. Hned druhý den je samozřejmě práskl SNB a stálo to dva lidské životy. Stálo to také sedm zraněných. Pan Raja mi včera ukazoval díru v rameni a ještě dvě kulky do nohy. Mimo mrtvé a zraněné to stálo potom mnohaletá vězení asi 10 příslušníků této skupiny. Mluvím o tom proto, a nazývám to mašínovským tématem, že se stále objevuje argument, že Mašíni zabili nevinného člověka. Myslím si, že se nemůžeme dívat na činy odbojových skupin prizmatem mírového pohledu. Válka je jedno z největších svinstev, které člověk vymyslel a patří k nim i válka občanská. V každé válce platí dvě železná pravidla. První pravidlo zní: Když nezabiješ, budeš zabit. To se stalo těm dvěma zastřeleným jizerským roverům na Vlašském hřebenu. Druhé pravidlo války je, že ten, kro zabije, je stejnou obětí války jako ten, kdo je zabit.

Osobně jsem znal pana Paunera a několikrát jsem se setkal s panem Mašínem. Myslím si, že Mašíni vědí, že jsou obětí války, která jim byla vyhlášena. Válku nelze posuzovat mírovým pohledem. Mějme to, prosím na paměti. Děkuji za pozornost.

V základu je naše původní senátní verzi bližší, v některých aspektech se liší. Jsou tam jistě momenty, kterých se trochu obávám, podobně jako konfederace politických vězňů mám trochu problém s finančním příspěvkem. Statečné ženy a muži, kteří bojovali proti nesvobodě si je jistě zaslouží a v některých případech jak předřečníkem zmiňovaný, se nám zdá až směšně nízký. Zakládá to ale větší pravděpodobnost, že se najdou chytráci, kteří budou chtít zákon zneužít. Chápu ale motivy poslanců. Je skutečně nedůstojné, když lidé, kteří se za naši zemi prali, žijí v mizerných podmínkách a někteří důstojníci státní bezpečnosti pobírají vysoké důchody.

Mohla bych jmenovat i další změny, u nichž je těžké říci, zda jsou k lepšímu. Jednu velkou přidanou hodnotu poslaneckého návrhu ale vidím. Byl přijat 132 hlasy poslanců, tedy více než ústavní většinou. Bez výjimky proti byli jen komunisté, u nichž je to pochopitelné. Počet poslanců, kteří hlasovali pro, je u takového zákona velmi důležitý. Těžko si dovedu představit, že by mohla být napsána ještě jiná verze, která by byla tak široce podpořena. Proto tento návrh podpořím a prosím vás o totéž. Dnes už to není rozhodování o tom, zda a jak lépe, ale zda vůbec chceme nebo nechceme ocenit ty, kteří se postavili totalitě a bezpráví, zda chceme nebo nechceme ocenit protikomunistický odboj. Děkuji.

Podruhé zákon opustil Senát a přešel do PS v říjnu 2010, ale už v prosinci téhož roku, tedy po změně složení Senátu, Senát stáhl zákon zpět. Došlo ke zpětvzetí. Rozpoutalo se peklíčko, kdy byl oranžovorudý Senát a spílání kryptokomunistů. I zde přítomný pan poslanec v tom směru byl poměrně slyšet.

K minulé normě. Vzhledem k tomu, že jsem se účastnil diskuse, opakuji to, co jsem tenkrát řekl, že zákon nebyl ani tak legislativní zmetek, jako legislativní potrat. Jak obsahově, tak legislativně a právně naprosto žalostná norma. Také z toho důvodu byl odmítnut historiky. Dopisy mám schované, byly jich stovky od odborných pracovníků ústavů, vysokoškolských profesorů, ale odmítli ho i sami disidenti, účastníci odboje. Chyby tam byly zjevné, bylo jich spousta, některé byly až směšné. Takový pokus o kvantifikaci odbojové činnosti, že kdo se vzpíral určitou dobu, nebo byl určitou dobu kriminalizován, sáhl jen na to, že byl jen odporář, a když se vzpíral o něco déle, byl odbojář. Byly to směšné normy.

Také rozhodující slovo, které měl Ústav pro studium totalitního režimu jako instituce neustále zmítaná vnitřními rozpory a nepožívající zvláštní odborné pověsti, v tom měla význam. Také morální oceňující norma bez jakékoliv kompenzace materiální i sociální byla špatná, bylo to poklepání na rameno.

Když si odmyslím rétoriku pravicových zákonodárců, jsou mnozí v podstatě rádi, že tato příšerná norma je smetena ze stolu, že dnes už nepatří na světlo světa.

Resuscitace tohoto zákona, jak ji provedla skupina poslanců nebyla tak příliš zdařilá. Byla řada připomínek i z vlády, ale komplexní pozměňovací návrh ústavně-právního výboru ve sněmovně ty chyby do značné míry napravil. Především zrušená byla ta úsměvná kvantifikace, upozaděn byl Ústav pro studium totalitních režimů a především se tam objevily sociální a materiální kompenzace pro ty oběti. Zůstaly chyby, ty byly tady celkem přehledně i kolegou Dienstbierem i panem místopředsedou Pithartem popsány, takže je vezmu jenom zhruba a komplexně. Problémy jsou s těmi osobami vyloučenými z tohoto procesu. Stále zcela nezmizela obava, aby zvlášť zavrženíhodné nepromlčitelné činy nebyly klauzulkou, nestaly se promlčitelnými, nedej bože adorování hodnými. Také úředník ministerstva obrany jako morální arbitr, který stanovuje, který čin byl obzvláště statečný a který postoj byl zejména chvályhodný, mi přijde trošku nepřípadné. Ta etická komise je institut správný, nicméně jak její složení, její působení, její ukotvení v tom systému, její definování je velmi nejasné. A nemohu konec konců ani zapomenout na to, co tady říkal pan místopředseda Pithart, a to co říkal můj nezapomenutelný přítel nedávno zesnulý kolega Jiří Dienstbier starší, samozřejmě, o tom, že přijímat zákony minulosti je velice ošidné. Z toho všeho plyne pro mě jeden závěr, že ten zákon je mizerný. Nicméně já celý svůj aktivní život jsem prožil převážnou většinu v komunistickém režimu. Měl jsem svoji práci a měl jsem ji rád. A měl jsem svoji rodinu a měl jsem ji rád. A i když jsem potíže s tím režimem měl, nebylo mi dovoleno dosáhnout na kandidaturu věd, nikdy jsem nesměl vycestovat, atd., přesto jsem v sobě nenašel odvahu vystoupit energicky, rozhodně vystoupit proti režimu.

A proto o to víc si cením těch lidí a skláním se před jejich odvahou, protože jsem to nedokázal. Snad se i trochu stydím. Takže i přes to, že zákon je takový, tak pro něj zvednu ruku také proto, že ti lidé, kterých se to týká, už toho prožili podstatně víc, než toho ještě na tomto světě prožijí. Děkuji vám za pozornost.

Takový postup pak může mít spíš negativní dopad i pro potenciální hrdiny. Nejenom z toho časového hlediska, s ohledem na jejich stáří, ale často dochází i k různým názorům na jejich čin nejen mezi různými politickými stranami, ale i uvnitř jednotlivých stran. Příkladem mohou být bratři Mašínové nebo skupina kolem nich.

Jinak si myslím, že jde spíš o boj v ideologické rovině. Tady se omlouvám předkladateli, že s ním nesouhlasím. Každý režim by se měl snažit být lepší než ten, který on sám odsuzuje. Což jistě občané víc ocení. Konečně svůj názor vyjádří například ve volbách.

Možná by stálo za to říci, jak se definuje komunismus. Proti čemu se vlastně bojovalo, jestli to spíš nebyl boj proti konkrétnímu režimu, proti zneužití a zneužívání moci. Protože komunismus u nás nikdy nebyl. Určitě ne jako společenské zřízení. Takže boj byl spíše veden proti totalitním praktikám moci. Takže pro ilustraci definice – komunismus je beztřídní společenské zřízení s jednotným všelidovým vlastnictvím výrobních prostředků, s úplnou společenskou rovností všech členů společnosti, ve kterém zároveň s všestranným rozvojem jednotlivců porostou i výrobní síly. A to na základě neustále se rozvíjející vědy a techniky, a ve kterém budou plně zabezpečeny materiální a kulturní potřeby všech lidí, takže se uskuteční zásada „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Komunismus bude vysoce organizovaná společnost svobodných pracovníků, v níž plně zakotví společenská samospráva, práce ve prospěch společnosti se stane pro všechny životní potřebou, uvědomělou nutností a každý bude uplatňovat své schopnosti tak, aby přinášel společnosti co největší užitek a současně se sám rozvíjel jako všestranná osobnost.

Takže komunismus určitě u nás nebyl a taková společnost byla a je jistě v současné době nereálná. Jako vize určitě není a priori špatná a pro lidi po válce, tak jak tady o tom bylo také hovořeno, že to je asi nejhorší období života lidí, válka, to byla určitá naděje, nebo ta vize se jim asi líbila. Podle mě tedy není důvod na takovou nějakou vzdálenou budoucnost rezignovat, i když chápu, že někomu se může zdát společnost bez elit utopií.

Já jsem přesvědčen, že si lidé mohou vládnout sami. Možná k tomu budou donuceni dalším vývojem, nevím, například když bude nedostatek pitné vody, i když z dnešního pojetí společnosti spíš dojde k nějakým vojenským akcím, aby si někdo pro sebe zabezpečil vodu přednostně. Takto zatím je morálka u nás vedena.

Pokud potenciální hrdinové bojovali za to, co tu máme dnes, tak by se jim splnil sen, mohou být ve své podstatě spokojeni. Je to pro ně určitá forma odměny.

Já jsem přesvědčen, že kapitalismus, stejně jako v minulém období komunismus, je jako pojem zneužíván a zneužit v současné době úplně podobným způsobem.

Jinak si myslím totéž, co někteří předřečníci, že za minulých dvacet let bylo dost času na to, vyznamenat hrdiny. Myslím si, že lidi umějí poukázat na to, kdo je hrdina a kdo se zasadí o společnost. Takže například pan prezident oceňoval hodněkrát, hodně lidí navrhuje Senát, nevidím důvod, proč bychom to měli dělat takovýmto ��“ ještě komplikovaným zákonem.

Možná jsem poslední, omlouvám se, ale někdy se čeká dlouho na ocenění a dneska to byl zrovna příklad, kdy jsme vlastně svým způsobem oceňovali Anežku Českou, a to také trvalo poměrně dlouho. Děkuji.

Já to nechci dále komentovat, protože mě osobně v podstatě tento projev malinko urazil, protože si myslím, že si občané ani Evropy a hlavně všech postkomunistických zemí, sovětského bloku nezaslouží vůbec tuto možnost, protože jsme si to prožili.

Malinko bych opravil pana místopředsedu Pitharta, Senát nikdy neodmítl senátní iniciativu, která vznikla tady. Senát ji stáhl z projednávání z Poslanecké sněmovny. To je jenom proto, abychom historicky nezapomněli některé věci.

Uznání třetího odboje, to je symbolika tohoto zákona. Myslím si, že k tomu bychom se také měli postavit, že lidé ��“ a ne od roku 1968 až 1989, ale od roku 1948 až 1989 ��“ v Československu bojovali ať tou nebo onou formou proti realizaci vzácné myšlenky, jak nám přednesl kolega, tzn. proti komunismu a proti jeho metodám. Takže nezapomínejme, že historie nezačala invazí okupačních vojsk v roce 1968, ale začala v roce 1948 a tam myslím, že byli skutečně ti političtí vězni nejvíce postiženi, protože tam byly popravy, tam také docházelo k dlouholetým vězněním.

Buďme při projednávání tohoto zákona rozumní a opravdu se věnujme tématu, které se nazývá uznání třetího odboje, možnost stát se účastníkem tohoto odboje, a to tento zákon ve znění, jak přišel z PS, dává. Děkuji.

Navíc v návrhu ÚPV se počítá také s tím, že komise bude moci využít právě administrativní podpory ministerstva obrany, to znamená řadu přípravných kroků budou stejně provádět úředníci, protože ta agenda, jak už jsem tady zmiňoval, podle počtu odhadovaného na tisíce, možná až na desetitisíce případů bude poměrně veliká. Čili etická komise ��“ jejím úkolem by bylo, ať už bude odvolací orgán nebo prvoinstanční orgán, posoudit, zda jsou splněny podmínky. To jenom, aby tady nedocházelo k nepochopení toho, jaký bude postup rozhodování etické komise, jaké zázemí bude mít vytvořeno. Také jsou podstatné legislativní souvislosti, protože teď to není dotaženo, teď ta komise není nikde ukotvena. Ona se pohybuje ve vzduchoprázdnu.

Mohl bych jmenovat a jejich příběhy mě dost formovaly. Tito lidé si zaslouží morální ocenění. To morální ocenění v tomto zákoně je důležitější než to drobné finanční. A těch osob už je strašně, strašně málo. Moc prosím, abychom toto také vzali na vědomí. Děkuji.

Chtěl jsem se vyjádřit v tuto chvíli, protože tam jeden drobný problém vidím. Ale jako základní vidím, a to podstatné vidím to, že mezi oběma komorami ��“ aspoň z těch vystoupení ��“ panuje základní shoda na tom přístupu k tomuto zákonu. Připomínky, které vznesl proti sněmovní verzi tohoto zákona ústavně-právní výbor Senátu, jsou, musím říci, ve velké většině stylistické, čímž vůbec nemyslím technické, nebo technicky stylistické. Ta věcná změna tam je, co se týče způsobu vydávání osvědčení pro účastníky odboje. K tomuto chci říci jediné. Rozumím snaze zajistit co nejobjektivnější rozhodování. Bohužel podle mého názoru tento pozměňovací návrh má jednu podstatnou vadu, a to nemluvím o technických problémech, které nepochybně nastanou. Sám pan senátor mluvil o desítkách úředníků, kteří se na to chystají.

K té otázce komise, tak ten problém bude samozřejmě velmi podobný, ale o tom nemluvím. Mluvím o tom, že ruší ten pozměňovací návrh podle mého názoru v první rozhodující instanci a zbavuje tak odbojáře jediné možnosti odvolání proti případnému zamítavému posudku. Právě k tomuto účelu měla sloužit etická komise, a pokud z ní učiníme prvoinstanční místo rozhodování, a explicitně v pozměňovacím návrhu říkáme, že proti jejímu rozhodnutí není odvolání, tak myslím, že připravujeme žadatele o možnost proti výsledku ��“ proti rozhodnutí se odvolat, což si myslím, že není spravedlivé. Proto samozřejmě bych vás rád požádal, jakkoli budu respektovat jakékoli rozhodnutí Senátu, bych vás požádal o podporu tohoto zákona ve verzi, kterou sem přinesla Poslanecká sněmovna. Děkuji pěkně.

To znamená ��“ není tady žádné nebezpečí z prodlení, pokud ten zákon v lepší podobě s pozměňovacími návrhy vrátíme Poslanecké sněmovně, protože tak jako tak nenabude účinnosti dříve než 17. listopadu.

Takže ještě jednou, byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 70 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 36. O tomto návrhu dávám hlasovat. Zahajuji hlasování.

Kdo jste pro, zvedněte ruce a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo jste proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruce.

Hlasování skončilo – (Potlesk.) – přijetím návrhu. Registrováno bylo 71 senátorek a senátorů, kvorum bylo tedy 36. Pro byly 44 hlasy, proti 4.

Tím projednávání tohoto bodu našeho programu skončilo.