Najdi si svého udavače

Češi se s problémem policejních konfidentů a udavačů vyrovnávali už třikrát. A nikdy se jim to úplně nepovedlo

Za první republiky Čechy udavačská minulost jejich spoluobčanů příliš nezajímala. Trestání konfidentů německých bezpečnostních složek po druhé světové válce zase naráželo na nedostatek důkazů. Také dnešní hon na agenty komunistické StB většinu Čechů moc nevzrušuje.
Připíjím na ruské dámy! Přesně tato slova pronesl František Palacký 4. června 1867 při přípitku na recepci v jednom z moskevských šlechtických klubů. O podobných, zcela bezvýznamných prohlášeních známého českého obrozence se v žádných učebnicích dějepisu nepíše. Koho by také zajímalo, kolik Palacký, buditel národa, vypil při návštěvě Moskvy vodky nebo co povídal spolustolovníkům, když mu alkohol začal stoupat do hlavy?!
Kdo chce skutečně znát i některé pikantní podrobnosti ze života Palackého a dalších českých vlastenců, musí do Vídně. Právě ve vídeňských archivech totiž dodnes leží tisíce stran dokumentů, které si o významných osobnostech české politické scény vedla za dob Rakouska-Uherska tehdejší tajná policie. A jak se k těmto informacím dostala? Stejně jako se k nim dostávala komunistická Státní bezpečnost. Za pomoci českých udavačů a policejních konfidentů, jejichž skutečná identita by dnes mnohé historiky překvapila. „Kdo by si dal tu práci a propátral všechno, co obsahují archivy rakouské tajné policie, možná by mohl přepisovat české dějiny 19. století,“ říká historik, profesor Milan Hlavačka z Historického ústavu Akademie věd ČR.
Policejní dohled nad politickým a společenským děním v tehdejší rakousko-uherské monarchii totiž v mnohém skutečně připomíná praktiky Státní bezpečnosti v dobách socialismu. Z dostupných archivních materiálů jednoznačně vyplývá, že i mezi známými českými vlastenci musely být, a také skutečně byly desítky a stovky policejních konfidentů, kvůli jejichž výpovědím na policii skončili zase další lidé ve vězeňských celách nebo na popravišti a jejich rodiny se dostaly do tíživé sociální situace.
Zásadní rozdíl je podle historiků ovšem ve způsobu, jakým se takzvaná první republika po roce 1918 s těmito konfidenty, stejně jako s kmenovými zaměstnanci tajné policie, vyrovnala. Masarykovo Československo, dnes pro mnohé Čechy vzor morálky a demokracie, totiž bylo překvapivě jak k dřívějším tajným policistům, tak k jejich spolupracovníkům z řad obyvatel mnohem shovívavější než dnešní, postkomunistické Česko. Z toho důvodu dodnes zůstávají mnozí udavači z dob Rakouska-Uherska v anonymitě, ačkoliv by nebyl problém jejich jména vypátrat.

Krycí jméno Věrný

Výše uvedený výrok pronesl Palacký během takzvané poutě Slovanů, kterou v květnu a červnu 1867 hostila Moskva, tehdy centrum carského Ruska. Desítky zástupců slovanských zemí včetně českých rokovaly o budoucnosti slovanské části Evropy. Za českou stranu se zúčastnila delegace sedmadvaceti vlastenců včetně Františka Palackého či dalšího známého buditele Františka Ladislava Riegera. Kdo by očekával, že mezi tak váženými vlastenci bude policejní udavač? Podle zápisů rakouské tajné policie, jejichž originály objevil zcela náhodou ve vídeňském archivu Milan Hlavačka, tam však byl.
„Politické porady v užším kruhu došly zřejmě ke třem závěrům. Rusko je otevřeno kolonistům z Čech a Moravy, ruské knihy budou do Rakouska přepravovány přes budyšínské Smolerovo knihkupectví a jazykem slovanské vědy se stane ruština,“ píše do policejního protokolu tajný konfident s krycím jménem Věrný. Podle profesora Hlavačky to byl člen české výpravy. Rakouská policie v záznamech hovoří dokonce o třech konfidentech, z nichž jedním byl prokazatelně brněnský obchodník se zemědělskými produkty a navenek jeden z nejhorlivějších českých vlastenců František Prúdek. Ale i dva další konfidenti, včetně citovaného Věrného, patřili k významným představitelům českého národního hnutí. Díky nim měla rakouská policie přehled nejen o projevech českých účastníků slovanské pouti, ale také o tom, s kým a jak trávili volný čas, do jakých restaurací a na jaké bankety chodili, kolik toho vypili a snědli. Konfidenti, jejichž jména zůstávají záhadou, informovali také o politických postojích jednotlivých účastníků výpravy a jejich významu pro ruské hostitele. „Starosta Hradiska u Kroměříže Antonín Koutský se netajil přesvědčením, že by v Rusku nechtěl žít ani po smrti a pochvaloval si pouze ruskou vodku,“ napsal třeba policejní informátor.
Ovšem jediným známým konfidentem na Slovanské pouti, jehož činnost byla popsána už za první republiky, byl zmíněný František Prúdek. Tento aktivní účastník revoluční hnutí z roku 1848 a jeden z nejhorlivějších agitátorů pro české národní zájmy mezi venkovským obyvatelstvem Moravy, jako „udavač“ dobrovolně přihlásil policii, která ho pak jako důležitý zdroj poslala do Moskvy na vlastní náklady. Policisté si ale stěžovali, že tento placený konfident nedodává z Ruska žádné zprávy. Udávali tak paradoxně především lidé, jejichž totožnost zůstává neznámá. „Kdyby se ale někdo touto otázkou skutečně důkladně zabýval, určitě by se k jejich jménům ve vídeňských policejních archivech nakonec dostal,“ tvrdí Milan Hlavačka. Jenže samostatné Československo jako by po roce 1918 – na rozdíl od současného Česka – nechtělo tuto tajemnou schránku vůbec otevírat. A to se zdaleka netýká jen slovanské pouti v Moskvě.
Když po první světové válce zmizela z českých náměstí rakouská orlice a vznikla první Československá republika, mohlo teoreticky začít podobné vyrovnávání s minulostí, o jaké se Češi pokoušejí dnes v souvislosti s dobou komunismu. Policejní archivy byly plné a připravené k prostudování. Stát znal jména tajných policistů a jen s minimální snahou se mohl dozvědět i totožnost udavačů a konfidentů.
Státní správa samostatného Československa se tak mohla prakticky okamžitě zbavit lidí, kteří i jako Češi v minulosti vystupovali „protičesky“, případně mohli být usvědčeni z udavačství. Nic takového se ale nestalo. „První republika žádný lustrační zákon nezavedla. Příslušníky rakouskouherské tajné policie nový stát většinou převzal do svých služeb,“ potvrzuje Jan Němeček z Historického ústavu. Stát také nezřídil žádnou instituci, která by se pokusila pátrat v archivech, kdo koho udával.
Nejdůležitější ale je, že z dostupných historických pramenů vyplývá velmi malý zájem o pátrání v minulosti i ze strany samotných obyvatel republiky. Žádná cílená kampaň ve stylu „najdi si svého udavače“ se nekonala. „Obsáhlé archivy rakouské tajné policie, umístěné v Praze, se přitom zachovaly. Do Vídně byly převezeny až po roce 1920,“ říká Němeček. Případy, kdy měl nějaký Čech skutečně snahu dozvědět se, který ze sousedů ho poslal na deset let do žaláře, však byly naprosto ojedinělé.
Pokračování na straně II

Dokončení ze strany I
„Některá odhalení se objevila, ale spíše ve vysokých politických kruzích. Známý byl případ poslance Švihy, který se ale nakonec dokázal nálepky konfidenta rakouské policie zbavit,“ tvrdí Němeček. Aby se za první republiky – tak jako dnes – objevovala ještě patnáct či sedmnáct let po pádu monarchie na veřejnosti nová zjištění, kdo z vrcholných politiků, umělců či představitelů státní správy spolupracoval za Rakouska s tajnou policií, tehdy vůbec nepřicházelo podle historiků v úvahu.
Na otázku, proč se Češi rozhodli třeba pro lustrační zákon až po pádu komunismu, a nikoliv už v dobách první republiky, může existovat mnoho různých odpovědí. Odborníci především potvrzují, že habsburská monarchie nepředstavovala zdaleka tak dokonalou formu policejního státu jako socialistické Československo. Stupeň demokracie byl za Rakouska-Uherska mnohem vyšší než v pozdější ČSSR. Počet udavačů či spolupracovníků tajné policie tak zdaleka nedosahoval množství konfidentů komunistické StB. „Nesmíme zapomenout, že osamostatnění republiky předcházela první světová válka s miliony obětí,“ tvrdí Hlavačka. Lidé pak mohli ve světle válečných a poválečných událostí považovat problém rakouského „konfidentství“ za nepodstatnou maličkost.
Po sametové revoluci v roce 1989 ovšem Češi zvolili vůči konfidentům a agentům, alespoň oficiálně, mnohem tvrdší postup. „V Česku se nová tajná služba budovala takzvaně na zelené louce, tedy z úplně nových lidí,“ tvrdí mluvčí Bezpečnostní informační služby Jan Šubrt. Tím se ale údajně zpočátku dostala do velkých problémů. „Ne každý může pochopitelně dělat zpravodajce. K takové práci musí mít určité předpoklady.“
Porevoluční budování BIS tak bylo podle něj poznamenáno velkou fluktuací zaměstnanců, kteří své pracovní úkoly nezvládali. „Dnes po sedmnácti letech už je ale pochopitelně jiná situace,“ tvrdí Šubrt. I BIS přitom využívá aparát tajných spolupracovníků, agentů, o nichž na svých internetových stránkách uvádí, že pomáhají službě třeba z vlasteneckých důvodů. Na rozdíl od kmenových zaměstnanců služby, kteří musejí mít lustrační osvědčení, však agenty-spolupracovníky nikdo nelustruje. „Mohu ale s čistým svědomím prohlásit, že BIS nikdy nevyužívala a ani nevyužívá síť konfidentů StB,“ tvrdí mluvčí.
I když se zpravodajské služby budovaly na „zelené louce“, přesto tam zůstali lidé, kteří pracovali pro komunistický režim. Tedy pokud prošli přes takzvané občanské komise. Dá se připomenout například kauza z léta 2005, kdy se objevily informace, že v BIS pracují bývalí příslušníci StB. Tehdejší ředitel služby Jiří Lang přesvědčoval poslance, že tito lidé nepředstavují bezpečnostní riziko. Podle expertů je však jistá „personální kontinuita“ v tajných službách nevyhnutelná. Vždy ale zůstává otázka míry této kontinuity. „V tajných službách zůstali jenom někteří přislušníci. Problém je, že odborná nebo charakterová způsobilost některých z nich byla sporná,“ říká bývalý ředitel kanceláře Rady vlády pro zpravodajskou činnost Jan Schneider. „Jejich ,odhalování‘ a propouštění se tak stává oblíbeným politickým střelivem, destabilizujícím po léta zpravodajské služby.“
Naprosté očištění zpravodajských služeb od lidí spjatých s předchozím režimem by bylo unikátní. Třeba ani po druhé světové válce nebyla očista od kolaborantů a spolupracovníků německého gestapa dokonalá. Řada konfidentů naopak posloužila zájmům vítězů nad nacismem. „Gestapo naprostou většinu archivu zničilo, takže soudy s kolaboranty se odehrávaly zejména na základě osobních svědectví či jasných důkazů,“ tvrdí Němeček. V mnoha případech ale chyběli i důležití svědci z řad Němců, kteří mohli udavače usvědčit. „Nejdůležitější svědky z řad německých vojáků či tajných policistů si často přímo od výslechu v českých věznicích odvezli Rusové. A svědka pak už nikdy nikdo neviděl,“ dodává historik. Mnoho kolaborantů se tak spravedlnosti vyhnulo.

Cibulkovy seznamy

Po čtyřiceti letech socialismu, který dovedl praktiky policejního státu takřka k dokonalosti, se Češi začali vyrovnávat s minulostí potřetí. Tentokrát, pochopitelně i vzhledem k odlišnosti komunistického režimu od rakouské nadvlády či nacistické perzekuce, zvolili i odlišný způsob.
Stát především zavedl do té doby neznámou věc – lustrační zákon. Kdo oficiálně spolupracoval nebo byl agentem komunistické StB, byl na základě státního rozhodnutí zbaven možnosti působit na důležitých funkcích ve státní správě či ve veřejné sféře. Zároveň se začaly postupně otevírat archivy a Petr Cibulka, disident a signatář Charty 77, zveřejnil svůj slavný, neoficiální Cibulkův seznam „estébáků“ a jejich spolupracovníků. Na seznamu se objevilo přes 200 tisíc jmen – v době Rakouska-Uherska odhadují historici počet českých udavačů tajné policie na stovky, maximálně tisíce.
A dosavadní výsledek třetího pokusu o vyrovnání s udavačstvím v době totality? Petr Cibulka, který si za komunismu jako disident a signatář Charty 77 odseděl 58 měsíců ve vězení, dnes bombarduje média svými konspiračními teoriemi, v nichž figurují bývalí agenti sovětské KGB, na ně napojení čeští „estébáci“, vydíratelní politici i americká CIA. A není ani zdaleka sám. Zatímco obyvatelé první republiky mohli za osamostatněním Česka jen těžko hledat tajné spiknutí Habsburků, pro teorie o revoluci řízené komunisty a estébáky vznikla živná půda. „V první republice se konspirační teorie nepoužívaly ani v politickém boji,“ říká Němeček. Přitom by se i v této době daly nalézt některé důvody k vytváření scénářů o dohodě bývalých nomenklatur na správě země. „Vysoké diplomaty, kteří se podíleli na zahraniční diplomacii už v Rakousku-Uhersku, republika prakticky kompletně převzala a nechala je dělat stejnou práci i v nových poměrech,“ dodává historik. Důvod byl prý jednoduchý. Nikoho jiného pro kvalifikovanou práci diplomatů republika neměla. A ze stejných důvodů se nemohla zbavit ani usvědčených konfidentů.
Petr Cibulka je však přesvědčen, že současná situace v Česku se s první republikou nedá srovnávat. Především tvrdí, že za všemi průvodními jevy takzvaného postkomunismu, včetně tunelování bank a podniků či privatizace majetku do rukou vysoce postavených komunistů, stojí jakási z minulosti zděděná informační síť, vytvořená právě tajnými službami. „Část účastníků tohoto systému je dalšími lidmi vydíratelná, protože oni, bývalí estébáci a komunisté, nejlépe vědí, kdo a koho skutečně udával a kdo komu ublížil,“ říká Cibulka.
Stejně tak nikdo jiný než příslušníci komunistické nomenklatury a tajných služeb nedokáže dobře odhadnout, kdo z politiků by mohl být prodejný, a nezná jejich důležité osobní vazby. „Pokud nechceme, aby byli komunističtí kolaboranti a udavači někým vydíráni a nuceni ke spolupráci, pak musíme zveřejnit všechno! V opačném případě budou tito lidé až do konce života otroky tajných služeb!“ tvrdí Cibulka.

Kauza Tošovský

Ačkoliv Cibulkovy teorie občas skutečně připomínají úryvky ze špionážních románů, některé jeho závěry stojí za zamyšlení. Například tvrzení o tom, jak je polovičaté a neúplné zveřejnění komunistických archivů zneužíváno v politickém a ekonomickém boji, dosvědčuje i případ Tošovský: „Kauzu vazeb expremiéra Josefa Tošovského na komunistickou rozvědku jsme zveřejnili v Necenzurovaných novinách už v roce 2000, aniž to mezi politiky i v médiích vzbudila jakoukoliv pozornost,“ tvrdí Cibulka. Když se ale stejná kauza objevila na veřejnosti o sedm let později, stala se jedním z hlavních politických a mediálních témat.
Ať už jsou Cibulkovy teorie jakékoliv, jedna věc je i podle mnohých historiků a sociologů jistá: proces takzvaného vyrovnávání s komunismem, svou podobou v českých dějinách dosud nevídaný, běží už velmi dlouho bez nějakého viditelného výsledku. Na rozdíl od dob první republiky se ještě sedmnáct let po sametové revoluci Češi dohadují, zda významným manažerem v České televizi může být bývalý milicionář, dozvídají se, že předseda třetí nejsilnější politické strany byl tajným spolupracovníkem StB, a rozebírají „zpravodajskou“ minulost expremiéra – kdysi nejoblíbenějšího politika v zemi. Do toho přicházejí stále nová a nová odhalení spolupracovníků StB, a to včetně bývalých protikomunistických disidentů, vězňů komunismu či umělců patřících za socialismu k deklarovaným odpůrcům režimu. Nebylo by lepší stejně jako za první republiky udělat za minulostí tlustou čáru a nechat odhalování komunistických udavačů pouze na těch, kdo cítí potřebu je odhalit?
„Tady se stále v politických kruzích mluví o tom, že si národ žádá zveřejnění archivů StB, aby se dozvěděl o té době a konkrétních lidech úplně všechno. Já mám ale pocit, že kromě těch lidí, které komunisté zavřeli nebo jinak perzekvovali, tahle minulost sedmnáct let po revoluci naprostou většinu národa vůbec nezajímá,“ tvrdí Jan Srb, mluvčí Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Podobně jako Cibulka přichází s další konspirační teorií: „Na mě tahle pozdní odhalení spolupracovníků StB dělají dojem, že se nějaká lobbistická skupina snaží zřídit jakousi vlastní instituci, která by všechny materiály z komunismu soustředila takzvaně pod jednu střechu.“
Senátor Jaromír Štětina, který mimo jiné žádá i zrušení komunistické strany, se však domnívá, že zastavit otevírání komunistických archivů by bylo chybou. A to i přes možné případy zneužívání těchto informací v politice. „Společnost bude vystavena kataklysmatům náhle odhalené pravdy, a teprve se ukáže, zda je schopna zabránit primitivním tancům na hrobech, mediálním štvanicím a bulvárnímu šťourání v osudech viníků i nevinných, zda dorostla nadhledu a noblesy,“ tvrdí Štětina. Svým způsobem bude podle něj otevření archivů StB velkou celonárodní zkouškou.
Je ale možné, aby společnost, v níž jsou komunisté třetí nejsilnější stranou, a velká část národa vzpomíná na komunismus s nostalgií, došla k nějaké skutečné sebereflexi a poučení do budoucna? A jak se vyrovnat s udavačstvím a komunismem, když na seznamu spolupracovníků fungují desetitisíce jmen a i mnozí odpůrci režimu nejprve začínali jako budovatelé socialismu?
Před čtrnácti dny přednášel v Českých Budějovicích spisovatel Ludvík Vaculík společně s novinářkou Petruškou Šustrovou na téma Charty 77, kterou před třiceti lety oba podepsali. Hned několik posluchačů přitom vyjádřilo znechucení nad údajným morálním marasmem, který nastal po pádu komunismu v politické a ekonomické sféře.
Šutrová i Vaculík přitom upozornili, že přes veškeré negativní jevy, spojené s přechodem společnosti od socialismu k demokracii, získali Češi to nejdůležitější, tedy svobodu. Na závěr přednášky se jeden ze starších posluchačů Vaculíka zeptal, kde má dnes hledat podobný lidský a charakterový maják, jaký pro něj v časech socialismu představoval právě on. „Když se tak zamyslím, těmi opravdovými majáky pro mě byli maminka s tatínkem. A měli by být asi pro každého,“ řekl Vaculík. Co když ale syn najde tatínka na seznamu spolupracovníků StB? Podobných tatínků jsou na seznamech celé tisíce. „Záleží na tom, co od svého majáku očekáváte,“ odpovídá Vaculík.

***

Masarykovo Československo, pro mnohé Čechy vzor morálky a demokracie, bylo jak k dřívějším tajným policistům, tak k jejich spolupracovníkům mnohem shovívavější než dnešní, postkomunistické Česko Pokud nechceme, aby byli komunističtí kolaboranti a udavači někým vydíráni a nuceni ke spolupráci, pak musíme zveřejnit všechno! Jinak budou tito lidé až do smrti otroky tajných služeb!
Petr Cibulka bývalý disident

Některá odhalení se za první republiky objevila, ale spíše ve vysokých politických kruzích. Třeba případ poslance Švihy, který se ale dokázal nálepky konfidenta rakouské policie zbavit.
Historický ústav AV ČR„ Jan Němeček

Mluví se o tom, že si národ žádá zveřejnění archivů StB. Mám ale pocit, že kromě lidí, které komunisté perzekvovali, tahle minulost sedmnáct let po revoluci většinu národa nezajímá.
Jan Srb Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu

Foto popis| První republika byla jak ke konfidentům, tak k tajným policistům z dob Rakouska-Uherska mnohem shovívavější než Česká republika po roce 1990. Neexistovala například obdoba lustračního zákona a ani nebyl příliš velký zájem pátrat v rakouských archivech, takže tře ba jména mnohých udavačů zůstávají dodnes v anonymitě. Fotografie nahoře a vlevo zachycují práci komunistické policie, vpravo je snímání otisků prstů v roce 1903.
Foto autor| Foto archiv Muzea policie ČR a repro z knihy Dějiny policie a četnictva I . Habsburská monarchie (1526-1918)

Foto autor| Kresba Pavel Reisenauer – Respekt

O autorovi| MAREK KERLES, Autor je jihočeský zpravodaj LN