Muž z rodu bláznů

STŘEPY Z PARLAMENTU

Fridrich Hegel kdysi tvrdil, že člověk je schopen překonat pud sebezáchovy a snášet utrpení a bolest. Člověk se liší od zvířete tím, že je mu dána schopnost povýšit se nad materiální zájmy. Pro jedny je takový člověk hrdinou, pro jiné bláznem. Někdy v létě byli u nás v Senátu představitelé naší BIS. Řekl jsem jim, že odjíždím na soud s jejich bývalým kapitánem Vladimírem Hučínem, abych viděl, co se tam vlastně děje.
Nejezděte tam, Hučín je blázen, řekli mi vysocí rozvědčíci.
Okamžitě jsem se nastražil -a jsem na slovo blázen dost – citlivý. Už jenom proto, že jich máme v našich dějinách hojně.
Měli jsme blázna Husa, blázna Komenského, do hegelovského schématu přiřaďme směle i Miladu Horákovou i Jana Palacha… Blázen byl i můj šéf je na šachtě Maxim Gorkij u Bíliny Jarda Václ: v srpnu 1968 si nechal růst bradu a prohlásil, že si jí oholí, až odejde poslední sovětský voják. Slovo dodržel.
Hučín za komunismu vyhazoval rozbuškami do luftu nástěnky KSČ – to přece normální člověk nedělá, že? Hučín po Listopadu vyhlásil boj estébákům kágébákům v naší tajné službě úplný vrchol bláznovství, že? Přerovský soud Vladimíra Hučína po několika letech šikanování a zatýkání osvobodil. Nečekám, že by Hučína ti, kteří ho chtěli zničit, přestali považovat za blázna, neboť jim chvála bláznovství bytostně vzdálená. Ale měli by za svůj čin nést zodpovědnost.