Muž, který nebyl teroristou

Bývalý čečenský prezident Maschadov podlehl atentátu

Být čečenským prezidentem je poměrně riskantní řemeslo. Prozatím tři prezidenti Čečenské republiky Ičkeria byli zabiti ruskou armádou či agenty Federální služby bezpečnosti: Džochar Dudajev, Zelimchan Jandarbijev a Aslan Maschadov. Všechny jsem jako novinář více či méně dobře osobně znal. Poslední z nich byl zavražděn 8. března, snad ve vesnici Tolstoj-Jurt, v nížinné části Čečenska severně od Grozného, pokud máme věřit oficiální zprávě Nikolaje Patruševa, šéfa FSB. Mimochodem v téže vesnici, kde Lev Nikolajevič Tolstoj v polovině 19. století napsal o čečenském odporu: „Nebyla to nenávist, nýbrž odmítnutí uznávat ty ruské psy za lidi, takový odpor, znechucení a ohromení nesmyslnou surovostí těch tvorů, že touha je zničit byla stejně přirozená jako touha ničit krysy, jedovaté pavouky a vlky, přirozená jako pud sebezáchovy.“

Člověk schopný jednat

Maschadov se z trojice zavražděných prezidentů vyděloval zvláštní schopností vést dialog. S kýmkoli. Ať už to byli radikální polní velitelé typu Šamila Basajeva, nebo ruští důstojníci a generálové, stojící na druhé straně fronty. Mnohokrát jsem viděl Maschadova vyjednávat příměří, výměnu zajatců, předávání ruských vojáků základní služby jejich matkám… A většina novinářů v době první čečenské války, kdy byl náčelníkem štábu vojsk prezidenta Dudajeva, si vzpomíná spíš na jeho aktivity parlamentáře a nedokáže si vybavit Maschadova vojevůdce. Jistě v tom hrála roli skutečnost, že často bojoval proti svým spolužákům z leningradské vojenské akademie, kde graduoval na sovětského důstojníka už v roce 1981. Mimoto byl Maschadov jako sovětský plukovník člověk světský, schopný se vyhýbat nástrahám fundamentálního wahhábismu. Navíc měl schopnost sebereflexe. Pamatuji si, jak mi jednou vyprávěl o svém vojenském nasazení ve Vilniusu v roce 1991 proti Vitautasu Landsbergisovi, který usiloval o osvobození Litvy. „Stydím se, že jsem tenkrát nepochopil, že Litevci bojují za svobodu,“ řekl mi Maschadov doslova.
Vidím ho, jak civilně a neokázale, někdy skoro až stydlivě, vedl v betonové budově poblíž ruské vojenské základny Chankala přezdívané Kulikovo pole nekonečné rozhovory, které nakonec vedly v srpnu 1996 k uzavření Chasavjurtské smlouvy ukončující první válku. Podepsal ji on a Alexandr Lebeď. Oba jsou již po smrti a oba zahynuli násilnou smrtí.
A byl to Maschadov, kdo podepsal s prezidentem Jelcinem v Kremlu v listopadu 1996 mírovou smlouvu. Ona scéna je v lidovém podání notoricky známá: Maschadov, zvyklý na uniformu, přijíždí do Kremlu v nepadnoucím obleku, s kožešinovou papachou na hlavě, a je uveden do Jelcinovy pracovny. Jelcin sedí za svým pracovním stolem a vyzve Maschadova, aby se posadil k dlouhému konferenčnímu stolu před prezidentskou stolicí. Maschadov odmítá nerovnost zasedacího pořádku. Chce sedět jako rovný s rovným. Prezident proti prezidentovi. Jelcin vstává, opouští svůj psací stůl a usedá proti Maschadovovi na druhé straně konferenčního stolu.

Neměl Rusy za psy

Určitá vojácká prostota jednání a přirozená hrdost mu umožňovaly, aby se znovu a znovu pokoušel válku zastavit. V posledních letech vydal několik desítek prohlášení a výzev k ukončení války, ale bez odezvy. Ruský prezident Putin ho označil za teroristu, bez ohledu na to, že se Maschadov vášnivě distancoval od basajevského teroru v Beslanu.
Poslední dvě Maschadovovy snahy o jednání souvisí s Prahou. Letos v únoru poskytl rozhovor (pravděpodobně to bylo Maschadovovo poslední zásadní politické interview) pražskému zpravodaji Rádia Free Europe Aslanu Dukajevovi. Vysvětloval v něm smysl měsíčního jednostranného příměří, které začátkem roku vyhlásil a které bylo gerilovými bojovníky více méně dodržováno. Příměří mělo vytvořit atmosféru k návrhu, který čečenský představitel prostřednictvím pražské radiostanice předložil Putinovi. Maschadov žádal půlhodinové setkání s ruským prezidentem bez jakýchkoli předběžných podmínek a posouzení čečensko-ruských vztahů. Ruský prezident nereagoval.
S Maschadovovým vědomím se od loňského podzimu rozvíjela i snaha jeho londýnského představitele Achmeda Zakajeva o jednání s ruským občanským sdružením Matky vojáků. Toto respektované hnutí matek, jejichž synové bojují v Čečensku v řadách federální ruské armády, přišlo s iniciativou zasednutí za jednací stůl s představiteli čečenských rebelů loni na podzim. K prvnímu setkání mělo dojít v Bruselu za asistence řady poslanců Evropského parlamentu, ale ztroskotalo na tom, že belgická vláda nedala ruské delegaci víza. Druhý pokus se měl odehrát v Praze. Ruské matky se měly setkat se Zakajevem na konferenci o lidských právech, kterou začala v Praze připravovat Strana zelených. Členem ruské delegace měl být i obhájce lidských práv, někdejší disident a Jelcinův ombudsman Sergej Kovaljov. I z pražského setkání sešlo, neboť české ministerstvo zahraničí dalo najevo, že Zakajev nedostane od našeho londýnského velvyslanectví vízum. Nakonec větší smysl pro realitu než belgická a česká vláda projevila vláda britská, která dala víza ruským matkám a k prvnímu setkání dvou znepřátelených stran došlo v Londýně 24. února. Tady síly ruské Federální služby bezpečnosti zareagovaly více než radikálně. Doslova několik dní po posledních Maschadovových mírových iniciativách čečenského prezidenta zlikvidovaly. Jako by tím Kreml dával najevo, že si mírové řešení čečenského konfliktu nepřeje. Odstranil člověka, který jako jeden z mála mocných v Čečensku nepovažoval protivníky za ruské psy.

Autor je senátor, jako novinář pracoval řadu let v Čečensku.