Milan Paumer: I dnes jde o demokracii

Dnes 25. února se od půl páté odpoledne sejdou na Staroměstském náměstí v Praze lidé, aby uctili památku obětí komunismu. Mezi přítomnými bude Milan Paumer, který spolu s bratry Mašínovými utekl v roce 1953 do Západního Berlína.
Ve společnosti, jež se nevypořádala s komunistickou minulostí, považují někteří lidé bratry Mašínovy za vrahy, druzí v nich vidí hrdiny, kteří se vzepřeli totalitní moci. “ Tehdy nám šlo o opravdovou demokracii, o kterou nám jde i teď,“ říká Paumer. Mezi jmény mrtvých přečte jména svých kamarádů Zbyňka Janaty a Václava Švédy, kteří byli při společném útěku chyceni a pak popraveni.
Kolik jmen mrtvých budete číst a čí budou?
Přečtu čtyřiadvacet jmen. Vybral jsem je z knihy 22 oprátek a k nim přidám dva své popravené kamarády Zbyňka Janatu a Václava Švédu.
Věděli jste, že kamarády, které při vašem útěku do Západního Berlína chytili, později popravili?
Věděli jsme, jak dopadli, ale oficiálně jsme se to dozvěděli až po roce 1989. Když jsem přijel poprvé v roce 1990, díval jsem do archivu na své spisy. Žasl jsem, co se tady dělo, a co na nás všechno věděli.
Proč jste se po padesáti letech vrátil?
Kluci Mašínovi byli ženatí, měli svoje rodiny. Já jsem v Americe nikoho neměl, tak jsem Radkovi s Pepíkem oznámil, že jedu domů. Říkali mi: Jen jeď, ty vole, strčí tě do basy! Tak jsem před třemi a půl lety přijel. Teď se angažuji, abychom zde měli opravdovou demokracii. Ne tuhle postkomunistickou, kdy nám komunisti pořád říkají, co máme, nebo nemáme dělat, a navíc nás – což je nejhorší věc – soudí. Zdejší justice mě bolí. Nelíbí se mi tady, ale říkám si, že podle naší tradice musíme hodně trpět a překousnout hodně kopanců, než si uvědomíme, že musíme něco proti tomu dělat. My si to uvědomili hned v padesátých letech
Vy jste se vrátil, ale Mašínové ne. Divíte se, že nechtějí přijet?
Moc se jim nedivím. Komunisti nám zničili život. Co se stalo Mašínově rodině za komunistů, tím si už prošli za druhé světové války. Celý jejich život nebylo nic jiného než neštěstí. Když jsem byl loni na soudu s Hučínem, říkal jsem si -kdybych měl bouchačku, tak asi soudce odprásknu. Jsem tady 74 let. Intelektuálové, kteří polemizují o našem odboji, mě rozčilují.
Při páteční akci mohou přítomní podepsat petici Zrušme komunisty. Nevypořádáváme se s komunisty příliš dlouho?
Trvalo 15 let, než se kt omu dospělo. Tohle měli udělat hned v listopadu 1989 nebo počátkem roku 1990. Zákon, že komunistická strana je zločineckou organizací, která nezákonně vraždila, už máme dlouho. Jenže se nepoužívá. Jsem rád, že senátoři Štětina s Mejstříkem s akcí přišli, a podporuji je.
Štve vás, že není chuť pojmenovat a potrestat viníky zločinů z 50. let? Není to políček obětem komunistického režimu, kteří si odseděli léta a teď žijí teď z malých důchodů, zatímco bachaři a estébáci pobírají od českého státu tučné výslužné za vzorné plnění služby?
Kdyby bylo po mém, šel bych a udělal lidovou justici sám. Nebo ještě s pár lidmi, kteří se cítí zrovna jako já. Komunisti o tom věděli, a na začátku se báli, že je budeme věšet na kandelábrech. Za dva roky se oklepali a teď nám tady dávají pecky. Říkají co a jak dělat. A jestli nebudeme hodný, tak nám ukážou!
Proti komunistům bojujete stále, že?
Jde nám o to zbavit se zdejšího komunistického režimu. Je hrůza, co se tady děje. Nejhůř na to doplácí justice. Mám dvě občanství, ale české bych za americké nevyměnil. Tak daleko to tady ještě není. Někdy mám dojem, že naše neštěstí je, že jsme to přežili. Takže jim tady překážíme.
Jste příslušníkem třetího odboje. Jak jste proti komunistům bojovali?
Když jsme vítali Rudou armádu, byli jsme ze začátku velice nadšení. Pak jsme se pomaloučku dostávali z rozčarování. Zároveň s Rudou armádou přišlo NKVD a začalo čištění lidí.
Viděli jsme, jak se chovají domácí komunisti. Začali sbírat lidi. Klukům Mašínovým bylo ze začátku nepochopitelné, proč byl například popravený generál Píka, potom Milada Horáková. A spousta vojáků z východní i západní armády. Jednalo se o české inteligenty, kteří byli komunismu nebezpeční. Chtěli svobodu a demokracii, což nešlo komunistům do krámu. Proto tady začali dělat zvěrstva.
Tehdy jsme si řekli – pozor! S bratry Mašínovými a ještě s Vláďou Hreců a Zbyňkem Janatů jsme se začali scházet a rozhodli se, že se musíme postavit na odpor všemu, co se dělo. Například když byl první máj, členové svazu mládeže a pionýři jezdili po městě na kolech. Nakoupili jsme hromadu hřebíků a napínáčků, rozhazovali je po ulici, a pár jich píchlo. Situace se ale pořád měnila khoršímu. Věděli jsme, že musíme zasáhnout jiným způsobem. Shodli jsme se, že nejlepší bude, když si opatříme zbraně.
Proč jste viděli nezbytnost bojovat proti komunismu se zbraní?
Mysleli jsme si tenkrát, že v politice přijde změna. Že Západ začne s Východem nějaký konflikt. Po nevydařené krádeži zbraní v poděbradském muzeu jsme jeli do Chlumce. Nikdy jsme si nemysleli, že někoho zabijeme. Radek bouchl strážmistra po hlavě s myšlenkou, že ho omráčí, pak všechno sebereme a odejdeme. Jenže ho asi nepraštil správně, chlap se otočil a začal vytahovat pistoli. Pepa byl rychlejší, tak střílel.
Zbraně jste si opatřili. Co bylo dál?
Pořád jsme doufali, že se něco stane a že budeme moci zasáhnout.
Jenže se nic nestalo. Pořád to šlo khoršímu a horšímu. Pak jsem odešel na vojnu a kluci dělali všelijaké akce, třeba pálili stohy. Taky sebrali Radka a Pepíka. Pepík přišel asi po čtyřech měsících z vazby a spolu se Švédou kuli pikle, jestli by nemohli dostat Radka z Jáchymova, kterému dali asi dva roky. Jenže štěstí nám přálo. Zemřel Stalin a pak Gottwald. Přišla amnestie a Radek se dostal ven. Tak se dohodli, že nebudou pokoušet štěstí, sbalí kufry a odejdou. Pepík za mnou přijel na vojnu a já šel s nima.
Loni vás navrhli za účast ve třetím odboji na státní vyznamenání. Nemrzelo vás, že jste ho od prezidenta Václava Klause nedostali?
Mně ani klukům Mašínovým nešlo o nějakou medaili. Část národa si myslí, že jsme měli medaili dostat. Druzí nás zase nazývají vrahy. My jsme tehdy v padesátých letech žádné medaile za naši činnost neočekávali. Jenom jsme mysleli, že se knám někdo přidá a že společnými silami zvrátíme vražednický systém a budeme schopni nastolit opravdovou demokracii. Zřejmě jsme národ zbabělců, kterým stačí, že si vydělají peníze, aby mohli sednout v hospodě a kecat nebo jít na zahrádku. Svobodná republika, která se zrodila v roce 1918, přišla dost draho. Ztratili jsme spoustu životů lidí, kteří šli bojovat za opravdovou svobodu. Jestli to lidé nerespektují, nemají nárok na svobodný stát.
Ti, kteří se o vás chtějí něco dozvědět, si mohu počkat na další opakování normalizačního seriálu o majoru Zemanovi, že?
Uvádění seriálu kritizují političtí vězni. Před lety se mě brácha zeptal, jestli jsem slyšel o Zemanovi. Ptám se – kdo to je? Odpověděl, že seriál, ve kterém máme svůj díl. Viděl jsem ho. V pokračování nazvaném Strach z nás udělali krvežíznivé maniaky, kteří chtějí vraždit.
Major Zeman se asi divákům líbí, zvláště některým. Neděsí vás vzrůstající volební preference komunistů?
Osobně si myslím, že komunisti přitahujou. Ale také stále víc lidí má protisocialistické smýšlení než před deseti lety. Byl bych rád, kdyby si lidi uvědomili, že nejjistější zbraní -bez těch střelných – jsou volby. Jiné východisko nevidím. Na besedách ve školách studentům říkám: Buď půjdete volit, nebo vám zbývá už jen jediná možnost jak to tady zachránit. Tou je, že půjdete do ulic a vezmete si s sebou popřípadě zbraně. A když ani to neuděláte, sbalte si kufry a odjeďte, dokud máte čas. Než komunisti zase zavřou republiku ostatným drátem a budou si tady vychovávat otroky.

„Naše neštěstí je, že jsme přežili,“ říká Milan Paumer.
Foto Radek Gális