„Malé“ strany neumějí bojovat

Řekne-li se česká politická scéna, nejspíš si většina z nás vybaví pětku současných parlamentních stran a několik nepříliš pozitivních hodnotících adjektiv.

Sblížícím se datem voleb neškodí připomenout, že přinejmenším první část této asociace je silně zjednodušující. Z hlediska kvantity je totiž česká politická scéna opravdu bohatá. Seznam registrovaných politických stran a hnutí spravovaný ministerstvem vnitra čítá 129 položek. Pravda, ne všechny jsou aktivní. Některým byla z různých důvodů pozastavena činnost či byly zrušeny, i tak ale pořád zbývá 67 stran a 29 hnutí, jež vyvíjejí alespoň minimální aktivitu nutnou k udržení organizace na seznamu. S kvalitou je to složitější, neb na tu seznamy nemáme.

Není malých stran

Publicista a mediálně nejaktivnější český anarchista Ondřej Slačálek v článku pro server Britské listy trefně pojmenoval jeden z opomíjených problémů mimoparlamentních stran: „Malé strany jsou malé proto, že se o nich mluví jako o malých. Nejedná se o prostý popis skutečnosti, je to performativní řečový akt (tedy takový, jímž je komunikační záměr nejen popisován, ale přímo činěn – pozn. red.) Protože se v televizi o malých stranách hovoří převážně v souvislosti s jejich malostí a ne s ,věcnými tématy´, jako je tomu u ,velkých stran´, budou malé strany neustále malé.“ Tento problém je -spolu s nástrahami volebního systému a určitou mírou politické konzervativnosti médií a voličstva – hlavním těžištěm potíží, s nimiž se musí nové i staré mimoparlamentní strany potýkat. Namísto potýkání však z jejich strany převažuje spíš žehrání na tyto poměry. Velikost strany (tedy počet členů a dosavadní volební výsledky) by měla být posledním kritériem posuzování. Je nepochybné, že parlamentní strany mají snahu toto hledisko zdůrazňovat, ostatně disponují k tomu výhodným postavením. Několikeré krajské a komunální volby a naposledy zejména volby celostátní do Evropského parlamentu však dokázaly, že i tento handicap je možné překonat zejména chytrou stranickou mediální politikou. Evropští demokraté, Strana zelených, Strana za otevřenou společnost, Sdružení nezávislých kandidátů či hnutí Nezávislí, to jsou příklady stran, porazivších v přímém souboji „velké“ kandidáty.

Nezávislost místo programu

Nejúčinnější a nejlevnější metodou, jak dostat takovou mimoparlamentní stranu do médií a tím do povědomí veřejnosti, je bohužel stále obsazení některé z vedoucích pozic mediálně známou osobností. Příkladem zcela ukázkovým jsou Nezávislí demokraté s exředitelem TV Nova, exsenátorem a ještě ne exposlancem EP Vladimírem Železným v čele. Strana dosud nezveřejnila volební program, zato jejího předsedy už jsou plná média a vděčně přebírají jeho jistě dobře promyšlené refrény to tom, že Nezávislí demokraté nebudou ani vpravo, ani vlevo, ale „vepředu“, že jsou stranou závislou na svých voličích a podobně. Přitom zveřejněná pracovní verze programu zcela jasně definuje stranu populistickou, pravicově-liberální se sklony k uvolňování podnikatelského prostředí a snižování daňové zátěže, s protiekologickým nábojem jakoby opsaným od ODS a také s výrazným protievropským nádechem. Zdaleka nic nového pod sluncem, snad až na výlučné postavení vinařů a kuřáků, roztomilou to ukázku populismu a la Železný. I výkřiky typu „Máme rádi ženy. V managementu i v politice!“ nebo „Razantně proti vandalům, sprejerům a těm dalším…“ či „Sklenka vína nebo jedno pivo řidiči nevadí!“ jasně ukazují na programový princip tohoto charakteru, který staví na stejnou úroveň zákaz předjíždění pro kamiony a novou koncepci Evropské unie. Ekonomická část programu například neobsahuje ani zmínku o fiskální politice, ani jeden návrh na hospodaření se státními prostředky. Vladimír Železný zkrátka zkouší rozjet politickou stranu stejně, jako kdysi rozjížděl televizi – nejdřív vytvoří snadno srozumitelnou poptávku, načež ji uspokojí, neboť lidé to tak přeci chtějí. „Máme asi šest nálepek momentálně běhajících. Nám je to jedno, ty nálepky nám musí dát volič, volič si musí přečíst ten program,“ řekl Železný v diskuzním pořadu České televize v reakci na snahu označit jeho stranu některým z politických termínů. Volič si bezpochyby počte.

Být vidět nestačí

Zdaleka ne všechny mimoparlamentní strany mají dar výrazné a známé osoby ve svém čele. Když se o zviditelnění pokoušely jiné z nich, dopadlo to většinou nevalně. Vzpomeňme jen na předsedu Důchodců za životní jistoty Eduarda Kremličku, jehož straně příjemně narostly preference před parlamentními volbami v roce 1998 – v euforii pak prohlásil, že nedostane-li se do sněmovny, sní brouka potemníka. Snad v důsledku škodolibosti české nátury preference klesly a postarší pán byl volebním výsledkem skutečně donucen nebohého tvora pozřít. Z nedávné doby pak utkvěl případ Simkanič. Tento předseda strany Česká pravice vygradoval absurditu bytové kauzy expremiéra Grosse spálením směnky, která snad mohla sloužit jako doklad o původu Grossových podivně nabytých peněz, a na malou chvíli se tak stal mediálně známým mužem. Šanci ovšem propásl a příležitosti nevyužil ke srozumitelnému či alespoň nějakému přiblížení programových principů své strany. Dnes už po něm neštěkne pes. Podobné zviditelňovací performativní akty lídrů mimoparlamentních stran jsou bezpochyby legitimní součástí boje proti apatii, projevované vůči nim médii. Vždy s sebou ale vedle šance na proniknutí do povědomí voliče nesou i riziko ztrapnění a diskreditace politické značky. Dobré uvážení poměru mezi možnými zisky a riziky podobných akcí ve valné většině případů evidentně chybí, což lze chápat jako nepřímý důkaz politické nezrálosti. Bez uvažování o několik tahů dopředu se politika dělat nedá.

Hádat se až po volbách

Významným nešvarem neparlamentních stran je pak jejich vnější nejednotnost, často přesahující až k rozhádanosti. Příkladem budiž Strana zelených. Tato strana již do parlamentu pronikla – na její kandidátce získal křeslo v Senátu bezpartijní Jaromír Štětina. Vparlamentních volbách pravidelně dosahuje výsledku mezi třemi a čtyřmi procenty, do sněmovny jí tedy chybí jen krůček. Ten ale není s to udělat, protože se nedokáže zbavit vnitřních rozbrojů mezi stoupenci a odpůrci tvrdého politického stylu, který do strany přinesl její bývalý předseda, šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka, a po něm jej převzal i současný předseda Jan Beránek. Ještě mnohem hůře dopadl projekt „hradní“ strany Cesta změny – v podstatě se rozpadla ještě dřív, než vůbec vznikla. Zato politické hnutí Nezávislí to zvládlo lépe. Až do eurovoleb, v nichž uspělo, dokázalo udržet vnější jednotu a rozhádalo se až poté, co jeho kandidáti usedli do štrasburských lavic. Právě tyto děje evokují zdání politické nevyzrálosti mimoparlamentních stran. Budou-li chtít tyto strany ve volbách za devět měsíců uspět, musí opravdu intenzivně zabojovat. Že to budou mít těžší než strany etablované, je nabíledni. Neparlamentní politická uskupení totiž většinou nedokáží působit, jak by tomu mělo být, jako osvěžující závan v zatuchlém politickém prostředí. Působí spíše jako usazeniny či vedlejší produkty demokratického politického systému. Dokud nedokáží tento dojem změnit, úspěch se nedostaví. A nepomohou k tomu ani velké koalice.

***

MALÍ, ALE ŠIKOVNÍ

Úspěchy neparlamentích stran ve „velké“ politice
Sdružení nezávislých kandidátů – Má dva senátory (Josef Novoný a Igor Petrov), další byl zvolen na kandidátce SNK (Václava Domšová), v eurovolbách získalo při společné kandidátce s Evropskými demokraty tři křesla pro Josefa Zielence, Janu Hybáškovou a Tomáše Zatloukala.
Evropští demokraté – Do Senátu za něj byl zvolen Jan Horník, v eurovolbách získali se SNK tři křesla (viz výše).
Hnutí Nezávislí – V Senátu sedí díky jeho kandidátce Jitka Seitlová a Liana Janáčková, v eurovolbách získalo dvě křesla pro Vladimíra Železného a Janu Bobošíkovou. Po jednom senátorovi bylo zvoleno na kandidátkách stran Cesta změny (Martin Mejstřík), Stranazelených (Jaromír Štětina), Liberální reformní strana (Jiří Zlatuška) a Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst (Josef Zoser).