Má to smysl

Sloupek

Za podíl na justiční vraždě Milady Horákové bude souzena Ludmila BrožováPolednová, jedna z posledních žijících aktérek oné krvavé soudní frašky z léta roku 1950. „Soud“ tehdy vynesl čtyři rozsudky smrti (promptně vykonané) a řadu dlouholetých trestů vězení.
Stará otázka: Má vůbec smysl soudit starého člověka, byť za podílnictví na jakkoliv ohavném skutku, když od jeho spáchání uplynulo už padesát sedm let a z tehdy mladé ženy je dnes více než osmdesátiletá stařena? Nota bene když tehdejší prokurátorka Polednová byla jen vedlejší figurou v oné soudní frašce? Vždyť „jen“ tvrdila muziku hlavního prokurátora hloupými a surovými řečmi na adresu obžalované Horákové, o jejímž osudu bylo stejně rozhodnuto předem.
Má to smysl, má to zásadní smysl. Vůbec přece nejde o to dostat za mříže starou ženu. Je však třeba soudním rozhodnutím pojmenovat zlo. Je třeba do všeobecného společenského povědomí vštípit jistotu, že za zločiny či i jen za podílnictví na nich nikdo soudu a případnému trestu neujde. Třebaže by to byl i vzhledem k věku provinilého trest nevykonatelný.
V souzení vězeňských dozorců, prokurátorů a podobných opor komunistického režimu mají však české soudy pasivní skóre. Buď je osvobodily, nebo jim dovolily soudu se vyhýbat až do jejich fyzického konce. Zatímco v prvním případě to mohlo být skutečně pro nedostatek neprůstřelných důkazů, to druhé je neomluvitelné.
Spolu s Miladou Horákovou byli tehdy justičně zavražděni i Oldřich Pecl, Jan Buchal a Záviš Kalandra. Nemělo by se na ně zapomínat a já bych zde ztratil rád několik slov na Kalandrovu památku. Byl to pozoruhodný historik, jehož dílem se snažím prokousávat. Na šibenici šel jako přesvědčený marxista. Z hlediska tehdejší komunistické moci oprávněně.
Urazil totiž jejich sovětský svatostánek, když ve třicátých letech ve svých článcích označil sérii tzv. moskevských procesů za krvavou stalinistickou frašku. Své názory si zpupně ponechal i po válce. Po návratu z koncentráku totiž na otázku, co je třeba udělat pro českou kulturu, odpověděl: otevřít Vagon (literární vinárna) a zavřít Nejedlého! Takový komunistický marxista přece musel za Gottwalda viset. Připomínám to všem vyznavačům hesla „jednou komunista, vždycky komunista“ a zejména senátorům Štětinovi a Mejstříkovi. Aby v jejich bezpečně zpožděné honbě na komunisty nebyli tak směšní.
Někteří moji přátelé z disentu rozhořčeně srovnávali případ Horákové s kauzou Yekty Uzunoglu, tureckého Kurda žijícího v Česku. Byl obviněn z několika zločinů včetně vraždy a mučení, jeho proces se táhl třináct let. To by však byla urážka jak oné statečné ženy, které se žádného soudu nedostalo (a také za co vůbec?), tak českých soudů. Spravedlnost sice přemílaly trestuhodně pomalu, výsledkem však bylo – nevinen. Horáková a tři její spoluzavraždění na takový soud štěstí neměli. Z čehož plyne poučení, že jakékoliv, i spravedlivé rozhořčení, by mělo chodit na krátké uzdě.

Foto popis|