Lámání chleba v Kyjevě

ZKRAJE TÝDNE JAROMÍRA ŠTĚTINY

Poprvé jsem se s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě setkal začátkem devadesátých let v Náhorním Karabachu. Ázerbájdžánsko-arménská válka o Arcach, jak Arméni Náhorní Karabach nazývají, vrcholila, desetitisíce uprchlíků opouštěly své domovy, ázerbájdžánské dělostřelectvo zabíjelo civilní arménské obyvatele po stovkách a vrcholilo bombardování hlavního města Stepanakertu. Spali jsme po sklepích, reportáže psali při svíčkách a čekali, že se Evropa vzpamatuje a vraždění zastaví. Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě tenkrát shodou okolností předsedalo Československo v čele s tehdejším ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem. Delegace OBSE Dienstbierem vedená tehdy přiletěla do Ázerbájdžánu a po jednání v Baku se rozhodla navštívit i Karabach. Nepřátelská linie tehdy přetínala silnici mezi ázerbájdžánským Agdamem a karabašským Askeranem. V té době už jsem pracoval jako novinář v Karabachu několik týdnů a měl jsem možnost sledovat, jak se Karabaši na přijetí delegace chystají a s jakou nadějí očekávají, že OBSE zasáhne a zastaví vysídlování Arménů.
Příjezd delegace Jiřího Dienstbiera předpokládal, že bude na obou stranách zastavena palba, jakmile její auta budou přejíždět frontovou linii. Jednání proběhlo celkem snadno díky tomu, že mezi Armény a Ázerbájdžánci vedla přes frontu telefonní linka – drát, položený podle silnice na zemi, sloužící zejména jako pojítko mezi znepřátelenými stranami při vyjednávání výměny zajatců.
Linka zafungovala a Dienstbier přejel linii bez problémů. Pobyl v Karabachu několik hodin a pak se zase vrátil z nepohodlí války zpět do Ázerbájdžánu. Tato návštěva byla takovým prvním semínkem pochybnosti ve schopnost OBSE, kterou jsem pocítil. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě nedokázala uskutečnit ani slíbenou mírotvornou konferenci v Minsku, ani konferenci v Římě. OBSE prostě nedokázala konflikt zastavit. Válka pokračovala, Arméni ji na plné čáře vyhráli a vyhnali další desítky tisíc Ázerbájdžánců z Agdamu. Začátkem července tohoto roku jsem byl jako člen české parlamentní delegace účastníkem 16. výročního zasedání Parlamentního shromáždění OBSE v Kyjevě. Zasedání tohoto „malého valného shromáždění OSN“, sdružujícího 54 států a představujícího více než miliardu obyvatel planety, trvalo pět dní. Necelý týden stačil k tomu, abych si uvědomil, že je načase přehodnotit svůj podezřívavý postoj k této organizaci. Snahy o předcházení a zastavování konfliktů, které má OBSE ve svém referátě, nejsou vždy věnčeny úspěchy, ale sám fakt, že tu vedle sebe sedí představitelé nejrůznějších znesvářených stran, včetně Arménů a Ázerbájdžánců, je pozoruhodný.
Deklaratorní forma usnesení, které OBSE přijímá, žádnému státu nemůže nic přikázat, ale tichý a soustavný tlak, opírající se o demokratické atlantické tradice, je určitě silným korelativem. Letos přijatá deklarace obsahovala text vypracovaný Dánem Kristianem Pihlem Lorentzenem, týkající se situace v Bělorusku. Lorentzenův text byl velmi kritický a prezident Lukašenko by si ho určitě za rámeček nedal. Diskuse byla vášnivá, byť diplomaticky uhlazená, a v sále to jiskřilo dostatečně. Plénum se pak jalo hlasovat. Přes tři sta delegátů z půl stovky zemí rezoluci podpořilo. Jen tři subjekty byly proti: ruská delegace, běloruská delegace a jeden z členů delegace České republiky – poslanec parlamentu a místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy Václav Exner. I to lámání chleba na půdě OBSE může být užitečné.

Foto popis|