KSČM v současné politické situaci

Daniel RAUS, moderátor
——————–
V domácí politice ještě zůstaneme. Včerejší pád šéfa lidovců Kalouska ukázal kromě jiného, že v jisté části naší společnosti mají komunisté nadále červenou. Ostatně sami si ji kdysi vybrali. V tomto ohledu je zajímavá blesková anketa na internetových stránkách Mladé fronty DNES, která položila čtenářům otázku, zda považují KSČM nadále za hrozbu. Počet souhlasných odpovědí vysoko převyšoval ty, kdo si myslí, že naši komunisté už nebezpeční nejsou, i když se nedokázali zreformovat. Poznamenejme, že daná anketa není bernou mincí a týká se pouze určité výběrové skupiny. Na naší politické scéně ale vzniká jistá anomálie. Komunisté mají červenou, ale počítat se s nimi musí. Poslechněte si, jak to včera hodnotil Jiří Ješ.

Jiří JEŠ, redaktor
——————–
Je nad lidské síly pojmout do jednoho narychlo napsaného zamyšlení celý propletenec problémů, do něhož se česká politika po letošních parlamentních volbách zamotala. Pokusme se tedy omezit na jediné téma, které sice ani zdaleka celou problematiku nezahrnuje, ale je přesto jedním z jejich uhelných kamenů. Mám na mysli ono pro mnohé rozhodující heslo, že s komunisty se nemluví, které v praxi přechází do takové podoby, která by se dala vyjádřit slovy: „komunistů se štítíme natolik, že nemůžeme ani připustit, aby s námi v čemkoliv souhlasili“. Ano, asi tudy a takhle daleko šla politická linie například pana senátora Štětiny, který tím snad chtěl historicky odčinit údaj obsažený v encyklopedii Kdo je kdo, že jeho babička ve dvacátých letech minulého století pomáhala KSČ zakládat. Skoro je mi po včerejšku pana senátora a jeho kolegy Mejstříka líto. Z celého spektra našich parlamentních demokratických stran jim zůstal jediný smutný hrdina Martin Bursík, který se zatím komunistů štítí i nadále. Kdyby to všichni ti, pro něž je absolutní a nepřekonatelný odpor vůči KSČM hlavní politickou motivací brali vážně, pak by zelení měli značnou naději na drtivé vítězství v příštích volbách. Jenže ono to tak horké není. Už vícekrát jsem tu poukázal na to, že ať si prezident Václav Havel stokrát nepozval zástupce komunistů na Hrad či do Lán, stačilo, že se jimi dal jednou zvolit, aby pak prezidentoval této zemi plných třináct let. A nikoho ani nenapadlo, že by v roce 2003 měla být do prezidentského úřadu zvolena Jaroslava Mooserová, která jako jediná z kandidátů se nešla ke komunistům ucházet o jejich podporu a byla by tedy v případě zvolení na nich úplně nezávislá. Bohužel dnes víme, že i kdyby by byla náhodou zvítězila, už letos bychom byli měli další prezidentské volby a sotva by byl na Hradě někdo bez komunistického požehnání. Jestliže tedy už před více než rokem řekl Jiří Paroubek větu o marťanech, z níž jejich interpreti zlovolně vynechávali druhou polovinu zdůrazňující „pokud by ti marťané byli členy naší Poslanecké sněmovny“, pak vyslovoval naprosto přesný stav věcí. Ano, dnešní naši komunisté se svou nezvládnutou minulostí, s předpotopní marxistickou ideologií a s posledními dvěma předsedy namočenými i svými osobními vazbami takřka bezprostředně na zločinný aparát čtyřicetileté hrůzovlády v této zemi, se jeví jako opravdoví marťané v naší Poslanecké sněmovně poslaní tam nějakými sobě rovnými, ale naštěstí statisticky vymírajícími tvory. To se letos také projevilo v jejich volebním výsledku a my místo, abychom jásali nad tím, že je jich o polovinu méně, než jich bylo ještě před pár lety, jsme měli hrůzu i jen z představy, že by občas mohli v něčem s námi souhlasit, případně tolerovat vládu, v níž by sami ani nebyli. Tomuhle se nedávno podivoval i bývalý prezident Havel a svým mlčením k té věci jakoby se k tomu připojoval i prezident současný, ostatně také zvolený značným počtem komunistických hlasů. No, a bim bác, včera na svatého Bartoloměje se v této věci na obrtlíku otočil i největší komunisto-bijce Miroslav Kalousek a vzápětí po něm řekl i Vlastimil Tlustý a sám Mirek Topolánek, že ani ODS by nepohrdla ne snad komunistickými hlasy, ale aspoň tolerancí třeba i jednotlivých komunistických poslanců k jejich připravovaným návrhům čelícím snaze o vytvoření vlády ČSSD a KDU-ČSL. Jakkoliv moc dobře vím, co komunisté byli a bedlivě sleduji, co z toho v nich po sedmnácti letech ještě zbylo, a jakkoliv jsem zde mnohokrát vyslovil, co si myslím o panu Kalouskovi či panu Tlustém, mám pocit, že tentokrát mají oba pravdu v hodnocení určitých jiných priorit před oním komunistickým nebezpečím. U Miroslava Kalouska je to snaha po opětovném prosazení poměrného volebního systému, jehož systémovým zprzněním v roce 1998 sama ODS se připravila o letošní i mandátově nesporné volební vítězství. Pokud jde o Tlustého a Topolánka, pak asi opravdu správně vidí větší nebezpečí ve snaze ČSSD po ututlání některých hříchů svého osmiletého vládnutí a ze snahy po získání nadměrného vlivu v připravované vládě Topolánkově. Je velmi těžké oprostit se od toho, aby kotrmelce politiků a zkušenosti s minulým nepřítelem nezastiňovaly, pokud možná správné vidění skutečnosti. Antipatie k chování politiků jsou jistě na místě a nesympatická se pak zdá i eventuální pravda, kterou i oni někdy mohou mít.

Daniel RAUS, moderátor