Krátký zrak a krátká paměť

České novinářstvo trpí jednou nemocí, která se vždy v nových poryvech vrací a vzdaluje žurnalisty od možná i vytoužené mety, jíž je nestrannost a profesionalita. Touto nemocí je krátkozrakost, neprozíravost, spolu s neustálou ambicí být součástí a aktérem politiky, ne jen jejím trpným pozorovatelem. Naši novináři si roli „hlídacího psa“ překládají příliš aktivisticky. Takový hlídač v jejich podání nejen  upozorňuje na nebezpečí hrozící zdravému vývoji demokratické společnosti. Takový pes se pasuje na bojovníka, který se  odvažuje protivníka identifikovat a zneškodnit. Takže novináři pravidelně vstupují do politických půtek na té či oné straně. Ježto jsou to však novináři, mají jiný typ schopností a dovedností, takže téměř vždy chybují ve svém politickém úsudku a investují své sympatie a svou bojovnost do situací a subjektů, jež si to nezasluhují. Chybná sázka na chromého koně se vždy ukáže v pravém světle, ale zpravidla až s delším časovým odstupem. To však už naši novináři bojují nové boje v nových trikotech. A o svém někdejším angažmá už nechtějí ani slyšet. Ba dokonce si je prý vůbec nepamatují.

Pár příkladů. Před nedávnem se znovu připomněla kauza tureckého, v Česku žijícího podnikatele Uzunoglua, který byl v půlce 90.let vykonstruovaně obviněn a skoro tři roky neprávem držen ve vazbě. V době, kdy jeho případ začal, předbíhala se naše média v litaniích, podle nichž byl Uzunoglu typickým příkladem raubířského kapitalismu a byl  bezmála pasován na hlavního mafiána. Proč? To je prosté. Uzunoglu veřejně projevoval sympatie k tehdejšímu předsedovi vlády Václavu Klausovi a obecně ke kapitalismu jako k režimu, v němž se lze domoci vyšších svobod, včetně ekonomických, než v jakékoli formě socialismu. Když pak byl Klaus sestřelen z mocenského piedestalu (Sarajevo 1997), posloužil i nebohý Uzunoglu jako klacek k mediálnímu bití Klause. A dnes? Uzunoglu se dosud nedomohl plné soudní rehabilitace, jeho stíhání bylo pouze zastaveno kvůli nepřiměřeným průtahům. Nikdo – z justice ani z médií – se mu neomluvil. Vždyť je to přece tak stará historka!

Ale přece jen něco. Pár intelektuálů (mezi nimi i bývalí nebo činní novináři  – J.Štětina, P.Šustrová) sepsalo petici za Uzunogluovo očištění. Je to sice dobrý skutek, ale o celých dvanáct let opožděný.

Nebo jiný příklad krátkozrakosti a krátké paměti. Novináři si jistě vzpomenou, jak hysterickou kampaň vedli proti ODS před volbami 2002. Jak právě na mediální vlně vstoupil do Strakovy akademie  šéf socialistů Vladimír Špidla. Jak se u něj novináři a lidé spjatí s mediální branží střídali, aby mu složili poklonu. A to jen proto, že tento dlouholetý pobočník Miloše Zemana dokázal z hodiny na hodinu svého gurua zapřít jak Petr Krista, veřejně jej zostudit a sehrát relativně úspěšnou hereckou etudu na téma Špidla – demokrat. Novináři mu na to skočili jak myš na sýr a učinili ze Špidly nekritizovatelnou modlu. Jaký byl pak pro ně šok,  když tato modla na hliněných nohách – opět z minuty na minutu – padla! Jen se trochu zaprášilo a na zádech politicky mrtvého Špidly se vyhoupl do sedla korunní princ Stanislav Gross (s podnikatelsko-šoubyznysovo-zájmovou lobby za zády).
Když pak padl Gross, nastoupil Jiří Paroubek jako vcelku logický pokračovatel všech sociálnědemokratických linií. Ideově navázal na Zemana, eurorétorikou předčil Špidlu, a v absenci diplomatických skrupulí zdatně přehrává Grosse. Paroubek je vyvrcholením vývojové pyramidy levicového vládnutí. A jako takový splňuje svou roli vlastně na výbornou. Možná i proto tak strašně dráždí a popouzí novináře, kteří proti němu bojují jako proti dýmějovému moru. Přitom nebýt novinářů, nemohl vládnout Špidla. Nebýt Špidly, nenastoupil Gross. A nebýt Grosse, Jiří Paroubek by zřejmě dosud úspěšně vládl pražským městským financím. To však českému novináři vysvětlujte v horkém jaru 2002, když přece možnost zabít ODS a Klause byla tak blízká!

A propos – souběžně s kanonizací V.Špidly se média – už od r.1998 – snažila udržet při životě subjekt, který se jako politická mrtvola už narodil: Unii svobody. Tato strana vznikla jako plod zrady, není tedy divu, že na zradu také dojela. Byla to zrada novinářů, kteří celá léta představitelům Unie namlouvali, jak jsou báječní a důležití, až tomu sami uvěřili a ztratili poslední zbytky soudnosti. Plody jsme mohli naživo sledovat pod vedením předsedy a dosud též ministra Pavla Němce. On – mj.i svou bezprecedentní předvolební kampaní zaměřenou na feťáky a anarchisty – vystavil Unii svobody úmrtní list. Novináře však už neměl za zády, nýbrž v zádech. Tato truchlivá historie budiž tedy též názorným příkladem toho, jak vrtkavá, vratká a ve své podstatě nebezpečná je u nás mediální přízeň.

Petr Žantovský