Komunisté vybíhají ke svému lidu

Naše komunisty, naposledy v jejich síle, protože protestní hlasy už jim žel letos vezme jiná strana, bylo možné ještě zahlédnout při přenosu z parlamentu z 10. března, který ČT zařadila 14. března. Bylo to vysíláno v noci. Vlastně teď ani nevím, nebyl to sen? Buď to byl sen, anebo to bylo jako sen. Já sám bych za to ruku do ohně nedal. Ale popíšu, co si z toho pamatuji a ať rozhodne ten, kdo to třeba také viděl.
Projednával se tzv. Zákon o zákazu komunismu, vedle řečnického pultíku seděli navrhovatelé, pánové Mejstřík a Štětina. Naši dobří komunisté toho oběma pánům museli vyčíst mnoho. Vždyť kdo by to za ně ještě udělal? Tak například pan Mejstřík. Nedostudoval. Nic nedokázal. Bydlel v bytě. Bydlel v bytě na Kampě! Přišla povodeň. Jak jste ji vyúčtoval, pane Mejstříku? Nemáte mezeru v účetnictví? (Já bych vám to spočítal.) Anebo jiný případ: pan Štětina. Mohl si za komunistů cestovat, jinými slovy: Mohl si za nás cestovat. Musel za námi jít pro povolení. Asi jsme mu je dali, když mohl cestovat. Jak to, že jsme mu je dali? Aha, chce to nyní odčiňovat!
To už se dral k pultíku s vystoupením další úctyhodný kmet, sám šéf poslaneckého klubu KSČM. Pravil konečně cosi jako: Nechme toho. Vždyť my se tady dohadujeme o zbytečnostech, jako je tzv. Zákon o zákazu komunismu, a zatím jsou zde důležitější věci. Musíme pomáhat lidem. Vždyť někde třeba právě zaniká nějaká firma se spoustou zaměstnanců – následuje dojemný výčet, co všechno se může právě dít. Posluchač ve snu řečníkovi přitakává. Nechává v sobě jeho výčet znít a sám již zná jeho pokračování: vždyť někde možná právě zaplakalo dítě, stařence upadla taška…
A již vidí své politiky, jak spěchají ku pomoci. Jsou to komunisté. Vybíhají z parlamentu. K svému lidu. Jsou všude tam, kde je jich třeba. A již fárají s horníky do dolu. Každý si vyrubává svůj uhelný pilíř pro republiku. Na povrch po šichtě vyfárávají s úsměvem. Jsou mezi svými. Všem září zuby v začerněných, ale šťastných tvářích. Ach škoda, že se to všechno nedá vrátit.
Škoda těch komunistů. Mohou si po své práci již konečně trochu odpočinout. Mezi lid se dost navybíhali ještě po pádu svého režimu, své velké povinnosti. Ale nakonec, když se to vezme kolem a kolem, už jich netřeba. Mezi lid už za ně vybíhají jiní. A ti noví si jistě na ně ještě s vděkem vzpomenou. A navštíví je jednou v jejich mluvírně, v muzeu dobrých vůdců a humanistů dvacátého století.