Komunisté jsou stále nebezpeční

ÚHEL POHLEDU

Někdejší česká komunistická nomenklatura ovládla šestnáct let po listopadu pravidla hry na pomezí ekonomiky a politiky. Rozhoduje o postupech hlavních subjektů na našem trhu. Ovládla řadu center strukturální moci, jako jsou banky či veřejné fondy. Z předchozího systému si přinesla osobní vazby, zvyk bezskrupulóznosti a nadřazenosti, přístup k informacím i způsob, jak se dostat do nových institucí.
Postkomunisté získali tak velikou převahu, že přes formální pád komunismu, po kterém nenásledovala debolševizace, začínají ovládat politicko-hospodářský život země. Jsou poučenější a připravenější než ti, kteří otevřeně deklarují symbiózu s komunismem v názvu své strany.
Právě díky tomuto chmurnému obrazu bych rád učinil několik poznámek k té části rozhovoru prezidenta Václava Klause s Ondřejem Neffem v nejnovějším magazínu Pátek LN, kde se o komunismu hovoří. Pan prezident tu tvrdí s jistotou, která vylučuje jinou interpretaci, že komunismus je dnes dožívající silou, která není navíc ani silou reálnou.

Preference KSČM, její vzrůstající spojenectví s komunistickými stranami v jiných zemích, její snaha o obnovení Kominterny, úzká spolupráce se Zjuganovovými a Anpilovovými komunisty v Rusku, kde je bolševismus prudce reanimován, vytváření „jáchymovské“ a „gulagské“ lži, která svou nemravností dosahuje výšin lži osvětimské, neschopnost odříci se zločinů KSČ, prorůstání do silových struktur státu, politické kšeftování se sociálními demokraty, odvržení studu při jednání s čínskými komunisty, legislativní i mediální snahy ospravedlnit estébáky, to všechno jsou pro člověka, který nemá klapky na očích, zjevné důkazy reálnosti stávající síly stávajícího komunismu u nás.
Dovolil bych si polemizovat i s tvrzením pana prezidenta, že nezáleží na tom, jak se která strana jmenuje. Vím, že vůči pragmaticky uvažujícímu politikovi typu prezidenta Klause je zbytečné argumentovat tím, že u nás žijí statisíce a statisíce lidí, kteří jsou přesvědčeni, že to byl komunismus, který jim a jejich blízkým zničil život a že slovo komunistická v názvu KSČM je pro ně urážkou a ponížením. Spíše si dovolím ze sémantické a citové roviny odbočit k ryze praktické. Trvá-li KSČM na názvu „komunistická“, trvá tím na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi. Může se o tom přesvědčit každý, kdo si prostuduje programové dokumenty KSČM z posledního sjezdu.
Je to velmi poučné čtení. Za hlavní návod pro svoji činnost považují marxismus s jeho imperativy k násilné změně formy vlastnictví a k revoluční (násilné) změně režimu. V tomto smyslu nepatří KSČM do spektra demokratických politických stran. A právě v tomto smyslu se naši komunisté liší od jiných stran v postkomunistických zemích, o nichž se v interview Václav Klaus zmiňuje. Koneckonců o záměrech KSČM píší takřka každodenně Haló noviny. Skoro bych si dovolil doporučit Petru Hájkovi, aby panu prezidentovi Haló noviny předplatil. Je to poučné čtení, plné revolučních myšlenek. Žádný šepot dožívající politické síly.
Konečně pak poznámku ke slovům pana prezidenta, který říká: „Musím se usmívat nad názory komunistobijců, kteří mlčeli v létech sedmdesátých a osmdesátých a kteří dnes hrdinně bojují s komunismem. Tito lidé zaspali. Nepochopili dobu a bojují staré bitvy.“ Bijců… Bojují… Bitvy… Nepatřičnost tohoto tvrzení lze lehce pochopit otevřením internetové petice www.zrusmekomunisty.cz , kterou má pan prezident zřejmě na mysli.
Jen letmý pohled na úvodní strany hovoří o tom, že mezi šedesáti tisíci signatářů je nespočet těch, kteří nemlčeli, těch, kteří se nedali zkroutit, těch, kteří léta seděli ve vězení, emigrovali, psali, nedali se zlomit Státní bezpečností, dali přednost mizerně placeným povoláním před poklonkováním s nárokem na penzi.
Navíc si myslím, že většina z nich se nepovažuje za komunistobijce, protože samo ono slovo evokuje násilí. Bitevní slovník je slovník komunistů a neměl by být slovníkem hlavy státu. Tady se nejedná o poslední vzplanutou bitvu, ale o to, jak s využitím demokracie a ústavních prostředků, které nám přinesl rok 1989, nedodělanou listopadovou revoluci dokončit.
Komunisté a postkomunisté představují spojené nádoby, které se vzájemně zásobují lidským potenciálem, odporem ke skutečné demokracii, oportunismem, politickým know how i penězi. Léčbu je třeba začít u kořenů. Například legislativním omezením extremistické KSČM. Ospravedlňování její existence dodává živnou sílu všem postkomunistickým mafiózním lumpárnám, které nám tak znepříjemňují život.

***

Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce

„Skoro bych si dovolil doporučit Petru Hájkovi, aby panu prezidentovi Haló noviny předplatil. Je to poučné čtení, plné revolučních myšlenek. Žádný šepot dožívající politické síly.“

O autorovi| Jaromír Štětina, senátor zvolený za Stranu zelených, spoluorganizátor peticewww.zrusmekomunisty.cz