Klasický přílepek

O SLOVECH

Stalo se, že naši zákonodárci schválili zákon, v němž je „nesouvisející paragraf“ (konkrétně: „Uprostřed insolventního zákona, který pojednává o úpadku firem, stojí na první pohled nepatřičná věta. ,V obvodu Okresního soudu v Uherském Hradišti se zřizuje pobočka v Uherském Brodě.‘ Jedna jediná věta…“ – HN 25. 4.). Protože taková věc se tu děje co chvíli, společenská objednávka si vynutila vznik přiléhavého pojmenování. Našlo se poctivé české substantivum „přílepek“. Co se týče uvedeného případu, jde prý dokonce o „klasický přílepek“ (tak se vyjádřil v citovaném listě poslanec, jenž oněch pár slov do zákona implantoval). Hle, hle! Ještě včera museli novináři „přílepek“ vysvětlovat, dnes je to jako houska na krámě.
Sloveso „přilepiti“ už leccos pamatuje, rozuměli by mu Štítný, Hus i Chelčický, ani „přílepek“ není v českém lexiku žádný nováček, v Jungmannově Slovníku česko-německém (1835-1839) je to jednoduše „věc přilepená“ čili „flastr“ a také ten, kdo „se něčeho nepevně a bezpotřebně drží“: „klevetníci, tlachačové, dvorští blázni, fatkáři, přištívači jsou dvora přílepkové.“ Mimochodem, Jungmann zaznamenal i půvabné slovo „přílůž“, což byla „choť, manželka“. Tu už bohužel nevzkřísíme: „A co dělá vaše přílůž?“ Ne, to opravdu nepůjde.
Příruční slovník jazyka českého (1935-1957) říká, že „přílepek“ je „něco přilepeného nebo nalepeného, zvl. náplast“, avšak též „něco dodatečně připojeného, dodatek, přídavek, doplněk, zvl. nesourodý“. Tu ho máme! A zase: nejen věc, i člověk: „podřadný, bezvýznamný člen nějakého společenství, společnosti“. Zní tedy „přílepek“ dost odpudivě (nositelům příjmení Přílepek se omlouváme, za nic nemohou), Slovník spisovného jazyka českého (1958-1971) uvádí bukolický „p. bláta, sněhu na botě“, jenže v zemi, kde „žijí asi 2 miliony psů“ (LN 25. 4.), víme o přílepcích svoje.
Podezřele rychle se „přílepek“ v jazyce emancipoval. Přitom docela nedávno si žádal výklad. Například Vít Dvořák, moderátor Radiožurnálu, upozornil 25. 8. 2005 v Ozvěnách dne: „Důvodem velkého znepokojení a obav komory je takzvaný přílepek k zákonu, tedy ve vší tichosti přidaná novelizace zákona o dani z přidané hodnoty…“ atd. Ještě před třemi týdny (7. 4.) napsaly LN „takzvaný přílepek“ (článek Horníci pořád čekají na změnu; tamtéž v uvozovkách ještě „hornický přílepek“), distancujíce se osvědčeným adjektivem od slova jakoby slangového. Zdá se ale, že v mluvě poslanců a senátorů je „přílepek“ běžný delší dobu. Jako důkaz může posloužit řeč Jaromíra Štětiny 28. 4. 2005: „… v této novele, která má z policistů udělat také veterány, když si to zaslouží. Najednou se tam objevil přílepek, který připojila Poslanecká sněmovna, a je to přílepek novely zákona č. 148, o ochraně utajovaných skutečností. To je zákon, který vůbec nesouvisí s tím zákonem o veteránech…“ (www.jaromirstetina.cz)
Budeme si muset na přílepky zvyknout? Dokud ten jev nezmizí, nezaknikne nejspíš ani jeho výstižné pojmenování. Pro začátek by mohlo být jasno v rovině gramatické. „Anketa (…) ukázala, co znamenají vlny, smrště, tsunami zákonů, novel, přílepek…“ – značka kor v časopise Ekonom (30. 3.) byla tak okouzlena svým obrazným vyjadřováním (pravda, z „legislativní smršti“ se dávno stalo klišé), že zapomněla na náležitý rod a pohoršila se nikoli nad přílepky, nýbrž nad přílepkami. Což by s dovolením nešlo. „Přílepka“ totiž není žádná „věc přilepená“, žádný flastříček, natož klevetník, tlachač… taky žádný „doplněk, zvl. nesourodý“. „Přílepka“ je (sláva češtině!) „mořský plž s jednoduchou miskovitou ulitou“ (SSJČ). Zajisté užitečnější než cizorodé věty pašované do zákonů našimi mazanými zvolenci.