Když novináři suplují policajty

CIVILIZACE

Jaké jsou pocity novináře, který pracuje skrytou kamerou nebo skrytým magnetofonem? Možná má strach z odhalení. Možná jím provívají slastné pocity loveckého pudu. Adrenalin stoupá a redakční investigativec musí přivírat oči, aby ho neprozradily rozšířené zorničky. Možná má výčitky svědomí a přebíjí je vědomím společenské prospěšnosti svého činu. Možná nemá pocity žádné a je veden pouhou snahou být na první stránce svého deníku. Nevím, nedokážu se do nitra svého kolegy vžít. Nikdy, až na jedinou výjimku, jsem si nikoho při novinářské práci skrytě nenatáčel. Nevím, kam se připevňuje kamera, a vědět to nechci. Protiví se mi rozmazané záběry snímané z podivného gardu, připomínající záběry šmíráků v jarním mileneckém parku. Jako novinář znám odposlouchávání jen z té druhé strany komunikace. Léta jsme byli v devadesátých letech v naší moskevské redakci odposloucháváni ruskou Federální službou bezpečnosti. Na štěnicemi prolezlý dům s byty zahraničních korespondentů jsme si brzy zvykli, a ráno jsme vítali hlasitým zvoláním: „Zdravíme důstojníka odposlouchávací služby,“ a když jsme si potřebovali něco sdělit, pouštěli jsme v koupelně vodu z kohoutku.
Skrytý odposlech jsem použil jedinkrát v životě: v devadesátých letech byl unesen v Čečensku dělník prostějovské stavební firmy Štefan Hajdin. V té době naše malá novinářská skupinka už znala v předlouhé čečenské válce kdekoho a bylo přirozené, že jsme se rozhodli uneseného zachránit. Jako fingovanému zprostředkovateli mi čečenští policisté dali do kapsy malou vysílačku. S ní jsem chodil do prostředí, kde jsme očekávali únosce. Zvuk zachycený vysílačkou venku v autě policisté vyhodnocovali. Brzy jsme zjistili, že únosci chtějí 150 tisíc dolarů a podařilo se mi sjednat výměnu. Při výměně pak policie za dramatických okolností únosce zatkla a Hajdina osvobodila.
Byl bych špatný špion. Oči mi neustále sklouzávaly ke kapse, zda mi nekouká anténka vysílačky. Neobratně jsem se natáčel, abych lépe zachytil rozhovor. Bál jsem se; kdyby mne únosci odhalili, příliš by mne nešetřili. Jasně si vzpomínám na svou nejistotu, na otázku, kterou jsem si dával: mám já vůbec jako novinář právo vstupovat do děje, který chci popisovat? Má vůbec novinář právo stát se dobrovolně součástí hry, kterou vyvolá, posléze zobrazí a využije k informování veřejnosti, tak jak se to stává v Česku v posledních letech zvykem? Neznám jednoznačnou odpověď a svůj tehdejší poklesek proti novinářské etice si zdůvodňuji faktem, že jsme zachránili lidský život. Kdybychom Hajdina únoscům nevyrvali, dřív nebo později by ho asi čekala kulka do hlavy.
Tajně natáčet či odposlouchávat kohokoliv je vždy nemravné a je-li metoda špiclování a ovlivňování dějů běžnou součástí novinářské práce v Čechách, svědčí to o systémové vadě v soustavě orgánů činných v trestním řízení. Odposlouchávat kohokoliv je trestný čin. Výjimku poskytovanou zákonem mají jen policisté a tajné služby. Pokud se novinářské odposlouchávání stává běžnou metodou, znamená to, že novináři začínají suplovat špatně fungující strážce zákona. O to víc pak mají novináři nutkání nelegálně zjišťovat, nezneužívají-li samy tajné služby a policie odposlechy a kompromitující materiály v politickém boji.
Novinář nemá, tak jako policajt, nad sebou instanci sudího, který odposlechy povoluje. Je sám, jak osamělý voják v širém poli. O to víc musí být korektivem jeho jednání vlastní svědomí. I kdyby byly pohnutky ke skrytému natáčení sebeušlechtilejší a cílem by bylo zabránit zločinu, lumpárně, nemravnosti, nechť se novinář připraví na sebezpytování. Litery mravnosti a zákona nelze dosahovat jejich porušováním.