Kdo seje vítr, může sklidit i bouři

Dopisy

Asi málokdo z těch, kdo se ocitli v seznamu akce Norbert, na který se mimochodem ve srovnání s tím lustračním téměř zapomnělo, by si nepřál oslabení extrémních sil na obou pólech politického spektra. Ale je naivní, i když zdánlivě jednodušší, si jako Jaromír Štětina myslet, že v případě komunistů toho dosáhneme zákazy. Naopak je to možné jen zdokonalováním demokracie a redukcí prohlubujících se rozdílů v životní úrovni lidí. Určitě ne tím, že „každá cedulka na dveřích okresního výboru této partaje, každý hlavičkový papír budou znamenat přestoupení zákona“. Až příliš to připomíná tu pro změnu okupační cedulku na každém rádiu, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí.
Má-li Jaromír Štětina dojem, že „všeobecný úpadek mravů a všechny nešvary dnešní politiky do našich dob přerostly právě z dlouhých desetiletí komunismu“, měl by občanům vysvětlit, z čeho například vyrostl tak nehorázný a bezprecedentně propašovaný návrh Senátu na zvýšení vlastních platů.
Každá akce, zvláště v politice, budí reakci. Proto se Jaromír Štětina, jehož si pro jeho statečnost nesmírně vážím, nebude smět divit, že i na něm budou jeho odpůrci chtít, aby si i on „nejdříve utřel pobryndaný stůl“, jak k tomu vyzývá ostatní. Týž den, kdy vyšla jeho polemika s Jiřím Vančurou (Spor, LtN č. 7), se totiž v rozhlasu objevila poznámka z věrohodných úst, že on sám vyrostl v komunistickém prostředí, v rodině diplomata, který to v šedesátých letech dotáhl až na post velvyslance, což bylo v tu dobu bez členství ve straně asi nemyslitelné. Ale tím se máme další léta bavit, když máme daleko vážnější problémy a vliv komunistů spíš oslabíme jejich úspěšným řešením?