Kainovo znamení

Před parlamentními volbami ohlásila komunistická strana, že do jejích řad vstoupil miliontý člen. Nějaký rolník ze středních Čech. Psal se rok 1946. Po dalších dvou letech, když se komunisté začali považovat za pány nade všemi a nade vším, nastal nový příliv členů, pak zase prověrky, jimiž se komunistická strana očišťovala, v krajním případě i cestou šibenic, a zase přijímání nových… Postupně touto stranou prošlo v celé republice na pět milionů dospělých obyvatel.
Ne zcela dospělých. Ti, kdo v rudé legitimaci spatřovali nezbytné vízum ke kariéře, drželi se jí zuby nehty, únor neúnor, srpen nesrpen. Zato idealisté – blahovolně je tak nazvěme – odpadali. Nejen rolníci a živnostníci, kteří uvěřili klamným slibům o nedotknutelnosti drobného podnikání, ale také údajně vládnoucí dělníci; právě oni byli nejpočetnější sociální skupinou mezi poúnorovými emigranty i mezi vězni padesátých let. Zkrátka, komunistickou stranou prošlo za poválečná léta na pět milionů občanů. V listopadu 1989 už jen čtyři sta tisíc, pak se členská základna komunistů prudce snížila a dnes už nemá ani čtvrtinu polistopadového počtu. Ze skutečnosti, že věkový průměr dnešních komunistů přesahuje 70 let, lze vyvodit příslušné závěry, významnější je ovšem politická vykořeněnost komunistů ve světě jedenadvacátého století. Nelze však odložit otázku, zda je KSČM pro českou demokracii hrozbou. Představa, že se spojí s komunisty běloruskými nebo že se vrátí k moci v závěsu hrdinných severokorejských vojsk, je samozřejmě scestná až vulgární. Ani velmocenské Rusko už není rudé, místo idejí má ropu a zemní plyn a s podporou „evropského proletariátu“ rozhodně nepočítá.
Do pozice, která by snad byla schopná ohrozit demokratický systém, můžeme komunisty přivést jen sami. Buď postupným vytvářením a prohlubováním propasti mezi bohatými a chudými, nebo s pomocí sociální demokracie, která ve snaze zachovat sociální stát podporu komunistů potřebuje. První z alternativ není zcela bez šance, druhou straší občany celý politický blok spřízněný s Občanskou demokratickou stranou. Před volbami i po volbách, sedmnáct let po Listopadu tak zažíváme renesanci politického antikomunismu, který už zdaleka není zápasem ideovým, ale šarvátkou o podíl na výkonné a zákonodárné moci.
Mezi občany tento strašák sotva funguje, je však trpěným hostem v kruzích politické elity. Při čtení stenografického záznamu červnové schůze Senátu žasneme, jak pouhá obava z podezření, že sympatizuje s komunisty, toho i onoho senátora přiměje, aby hlasoval jinak, než mu velí kritický rozum. Je poněkud skličující vidět, kterak přemýšliví lidé podlehnou současnému antikomunismu, jeho tribunům, poslancům a senátorům stejně jako pouťovým manýrám podivného pana Šinágla.
V těchto dnech a týdnech se zabývám šesti sty dokumenty Charty 77, a mám tedy dost čerstvý přehled o opozici vůči komunistickému režimu v době, kterou většina současné politické generace pamatuje. Dokumenty třinácti chartovních let vypovídají o zločinné aroganci komunistických mocipánů a jejich výkonných pochopů, ale také o lidech, kteří sami sebe veřejně označili za jejich odpůrce. Jedni i druzí věděli, že respektování lidských a občanských práv, k nimž se Husákova garnitura v roce 1975 v Helsinkách smluvně zavázala a k jejichž dodržování ji Charta 77 nutí, by znamenalo konec totalitního režimu a začátek politické svobody. Neodbytnost Charty, drobné, ale živé součásti úsilí o bezpečnější svět, každoročně zahrnovala nesouhlas s intervencí v roce 1968 nebo poukazování na zhoubnost vedoucí úlohy KSČ, obsažené v ústavě. Jedno nebezpečné téma za druhým, výzvy, za něž se platilo při nejhorším léty vězení, v lepším případě existenčním omezením a soustavnou policejní šikanou. Ale ať se rozhlížím jakkoli – jména tribunů současného antikomunismu zde nenalézám. Zato hodně statečných lidí, kterým teď patentovaní antikomunisté bez rozdílu vypalují Kainovo znamení.
Současný, nikoli ideový, ale mocenský antikomunismus je právem označován jako pozdní; někdy jako kopání do mrtvoly poté, co jsme bezpečně ověřili exitus. Každý z hlasatelů tohoto antikomunismu by měl být vystaven otázce, jak bojoval proti komunismu, dokud to bylo riskantní. Nepochybně se dá věřit občanu Štětinovi, Mejstříkovi, dokonce i Kalouskovi, že neměli komunisty rádi, že je přímo nenáviděli – kde však byl jejich zápal a odvaha v časech, kdy hrstka odvážných potřebovala podporu a desítky tvrdě pronásledovaných jejich zjevnou solidaritu? Odpor ke komunismu, k jeho ideologii a praxi dneska už, zaplaťpánbůh, patří ke zdravým občanským instinktům. Proto bych od nejhlučnějších hlasatelů antikomunismu očekával, že se budou legitimovat zřetelným odporem proti včerejším, ještě mocným oporám totalitního systému.
Nejde ovšem o pouhé zpochybňování morálního práva na odpor proti reliktu včerejška. Vyzdvihování komunismu jako hlavního nebezpečí pro naši společnost odvádí pozornost od jiného, aktuálnějšího rizika. Snad si slovenský premiér příliš nezadá koalicí se Slovenskou národní stranou, ale oprávněné evropské nedůvěře k tomuto spojenectví se nevyhne. Poslanec Maciej Giertych, zastupující ve Štrasburku Ligu polských rodin, pochválil z evropské tribuny diktátory Franka a Salazara, že „dokázali zabránit komunistickému moru“. (Zapomněl na mnohem dovednějšího Hitlera, kterého polské rodiny navíc dobře poznaly.) A v Německu a v Rakousku a ve Francii…
Nedá se říci, že na evropské politické scéně, tu naši nevyjímaje, se objevuje stále více hnědých skvrn, jisté ovšem je, že by si zasloužily víc pozornosti než pozdní, účelový antikomunismus. Dokáže-li společnost krotit bezuzdnou lačnost po zisku, není důvod obávat se komunistů. Zato hlasatelé silné ruky, pořádku, nicnežnároda, nepřátelé cizinců a stoupenci bílé rasy získávají své radikální stoupence mnohem snadněji.

O autorovi| Jiří Vančura, Autor je historik.