Jsme zajatci Grossovy duše

Existuje sice mnoho variant řešení koaliční krize, ale téměř všechny jsou špatné. Život před nás neklade jen černobílé rozhodnutí mezi dobrem a zlem.
Nejhorší možný výsledek krize by bylo udržení Grossovy vlády s podporou KSČM. Premiér by tak vyhrál za cenu, že by poškodil zemi i vlastní stranu. Věřme, že ČSSD zůstane při smyslech a po této sebevražedné cestě se nevydá.
Další možností je Grossova menšinová vláda ČSSD na základě tolerance ODS a třeba i dalších stran. Ta by sociální demokraty uspokojovala asi málo. Nemohli by vládnout podle socialistického střihu, protože by jim ODS omezila jejich mantinely. Nicméně by tak mohli dovést zemi v relativní stabilitě k volbám. Je také otázkou, co by z toho měla ODS. Leda předčasné volby.
Udržení současné vlády s Grossem i lidovci je řešení rovněž špatné. Její funkčnost je nalomená a ztratila by poslední zbytky respektu.
Je tu jediné řešení, které je dobré jak pro důvěryhodnost české politiky, tak sociální demokracie. A je to řešení, které otevírá různé možnosti vytvoření aspoň trochu rozumné vlády, která by dovedla zemi k volbám. Tímto řešením je demise předsedy vlády. Není to nová myšlenka, ale je stále naléhavější.
Premiér si nechce uvědomit, že to je nejlepší řešení i pro jeho vlastní stranu. Každý další měsíc bude totiž Stanislav Gross pro ČSSD čím dál tím větší přítěží. Gross však k tomuto poznání sám od sebe nedojde. Souvisí to totiž i s pravou příčinou, proč se dostal do tak strašné kaše: jde o jakousi mezeru v jeho chápání a myšlení, která se týká vědomí limitů toho, co je přípustné. Je to vlastně taková díra v duši, která u normálních lidí nemusí být nebezpečná.U politika má však vážné důsledky. Kvůli ní Gross vůbec neví, že to celé je jen jeho problém. Aféru se svými rodinnými financemi pak logicky vnímá jako útok novinářů a rivalů.
Mezera v Grossově rozhledu i v morálním založení souvisí se všemi předchozími skandály, které jeho vládu provázely. Stanislav Gross netuší, že klíčovou vlastností důvěryhodného politika je transparentnost jeho osobní finanční situace. Proto s krajní lehkomyslností přicházel s různými verzemi ohledně svých půjček na byt. Falešný hráč musí umět pravidla hry, aby je mohl obcházet. Proto je postava Stanislava Grosse skutečně politováníhodná a může vzbuzovat dokonce i určitý soucit.
Mezera ve znalosti politické kultury souvisí také s tím, že s klidem ponechal svoji podnikavou ženu v nedobré společnosti Libuše Barkové, jejíž blízké vztahy k provozování nočních klubů jsou již prokázané.
A s klidem ji nechal podnikat právě v době, kdy se stal ministrem vnitra, aniž si uvědomil, že ho to může kompromitovat.
Neznalost základů je příčinou toho, co je u Grosse možná ještě nebezpečnější, než jsou jeho rodinné finanční záležitosti. Gross si rád udržuje detailní přehled o práci policie a má jakousi vášeň pro vyšetřování. Proto si ještě na ministerstvu vnitra vytvořil vlastní vyšetřovací tým, který podléhal přímo jemu. Je také spoluodpovědný za rozsáhlé odposlouchávání a netuší, že je to pro svobodu v zemi citlivá věc. Podobně Gross neví, že je to problém, když u sebe zaměstná člověka, který za komunismu coby policejní důstojník řídil potlačování demonstrací.
Stanislav Gross cítí nespravedlnost. Je to lidsky pochopitelné, neboť netuší, co dělal špatného. Má však potíž v tom, že ostatní to vědí a není jim to jedno. My všichni jsme nechtěnými diváky této zoufalé frašky. Navíc jsme i zajatci jeho snížené schopnosti chápat pravidla a neochoty přiznat chybu. Jednotlivé aféry již nejsou tak podstatné, jako jeho civilizačně kulturní nezpůsobilost pro úřad, který vykonává. Proto je na místě, aby podal demisi a otevřel tím tu nejschůdnější cestu z krize. Když se bude držet své židle, už pro něj nikdy nebude tak pohodlná, jako bývala. A účet za jeho krátkodobé vítězství může být příliš vysoký. Pro celou zemi i pro ČSSD.

Jednotlivé aféry nejsou tak podstatné, jako jeho civilizačně kulturní nezpůsobilost pro jeho úřad. Měl by podat demisi a otevřít nejschůdnější cestu z krize.