Jaromír Štětina: Dnes již není doba opravdového himálajského objevitelství

Jaromír Štětina – Cestovatel

Foto: Petr Kolínský

Kdy jste poprvé pocítil, že území našeho státu Vám nestačí, že chcete prozkoumat, co leží za jeho hranicemi?

Když mi bylo čtrnáct let, tak jsem nad Bílým potokem v Jizerských horách přešel ilegálně hranici do Polska, kde mě zatkli a šupem vrátili zpátky. Předstíral jsem, že jsem zabloudil, ale nebylo tomu tak. Přešel jsem hranici proto, že jsem se chtěl někam podívat. To jsem byl poprvé v životě v cizině.

Nebyla to ale díky zatčení spíše negativní cestovatelská zkušenost?

Vzpomínám si, že jsem to prožíval docela pozitivně. Ta vesnice se jmenovala Swieradow Zdroj. Jsou to lázně na polské straně pod Smrkem. Až tam jsem došel. Tam mě zatkli, drželi mě přes noc v nějaké cele a byl to úžasný zážitek.

Vy jste se ani po tomto cestování nevzdal a cestoval jste nadále. Přeci jen to byla doba, kdy to cestování nebylo úplně jednoduché. Spousta lidí vůbec vycestovat nemohla. Jak se Vám to dařilo, dostat se do tolika zajímavých míst? Například na Sibiř, do Iránu, do Turecka apod.

Na Sibiř jsem cestoval, protože to bylo mnohem jednodušší než cestovat na západ. Tam se jezdilo na tzv. „Priglašenie“. To mělo tu velkou výhodu, že když člověk ten zelený papír dostal od úřadu, který se jmenoval OVIR, tak to stačilo k tomu, aby člověk přijel na tu hranici, tam to ukázal a hlavně o tom nemusel vědět nikdo v práci, žádný výbor KSČ ani ROH. Nikdo z nich se neodvážil posuzovat papír ze Sovětského svazu. A tímto způsobem jezdily desetitisíce lidí, včetně horolezců. My jsme jako horolezci nikdy do Alp nemohli. Hrozně jsme toužili tam jet, ale nakonec jsme vždycky skončili na Kavkazu nebo na Pamíru.

Takže v podstatě bylo o dost jednodušší jet na Sibiř než jet na dovolenou do Jugoslávie?

To bylo podstatně jednodušší, samozřejmě. Také to využívali nejrůznější dobrodruzi, ale hlavně to byl ráj pro horolezce.

Potom v osmdesátých letech to bylo ještě jednodušší, protože v osmdesátých letech se podle nějaké mezinárodní dohody mohlo jezdit do Sovětského svazu pouze na občanku. Pokud k občance měl člověk tento papír, tak občanský průkaz stačil. Například pro mě to bylo důležité, protože mi v osmdesátém čtvrtém roce přišel přípis, že není ve státním zájmu, abych měl pas. Ale pro to Rusko mi to nevadilo, proto jsem jezdil do Ruska.

Ale samozřejmě nejen proto. Jezdil jsem tam také proto, že mám Rusko rád. Jsem velký rusofil a v té době byla Sibiř obrovská konzerva. Bylo tam vše, co bylo na divokém západě v Americe o sto let dříve – zloději koní, indiánské minority, ničené alkoholem, boje zlatokopů v tajze a uprchlí vězni. To vše na té Sibiři bylo a navíc tam byla ta fantastická příroda. A pro mě jako pro vodáka a horolezce to byla možnost ještě tam v té době splout panenské řeky. To vodáctví v Rusku bylo málo rozvinuté. Tam se jezdilo jenom na takových bajdarkách. A vůbec první laminátová loď, která vznikla na Sibiři v roce 1972, vznikla z kopyta, které jsme tam přivezli a s našimi ruskými kamarády jsme ji tam uplácali. To byla první laminátová kanoe, která vznikla na Sibiři.

Takže to byl takový ten průkopnický čas?

Ano, to byl čas takového opravdového expedičního podnikání. Protože to byly prvovýstupy, spousta v horách. To využívali naši kluci, když jezdili na Pamír. To byla vlastně ta parta mých kamarádů – Vilda Heckel, Ivan Bortel a Jarda Krecbach. Ti, kteří potom zahynuli pod Huascaránem v roce 1970. Tak ti si to samozřejmě užívali.

To Rusko, to nás saturovalo ze všech stran. No a co se týče těch několika ostatních výprav, ty byly asi čtyři.

Dneska mají expedice o několik řádů větší rozpočty. Dá se to vůbec srovnávat s těmi expedicemi, které jste podnikali v sedmdesátých letech?

Himalájské expedice jsme podnikli tři. V sedmdesátém roce to byla první česká výprava do Karákoramu. To už byly nějaké vylezené sedmitisícovky na Pamíru, byla už jedna výprava do Himálaje a do Karákoramu jela naše výprava, kterou tuším uspořádala Univerzita Palackého v Olomouci, jako přírodovědnou výpravu. Sbírali jsme tam nějaké brouky. A ta výprava měla rozpočet asi 2000 dolarů. Při druhé výpravě, když jsme jeli na Indus, jsme měli asi tolik peněz, jako podobné americké výpravy tak na whisky a na cigarety.

A neměl jste s těmi Vašimi výpravami někdy pocit, že se tady doma pohybujete na tenkém ledě, že se to nemusí někomu líbit? Že by Vám to cestování mohl třeba někdo zakázat?

Tak to bylo pořád. Taky jsme zakázaných výprav měli více než povolených. Já jsem například velmi usilovně, někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, chtěl udělat výpravu na Mazurská jezera. To se dneska ani nikomu nesní. Bylo to strašné, spousty pozvání a obcházeli jsme všechny možné úřady. A nedostali jsme se tam. Ani na ta Mazurská jezera jsme se nedostali.

Také jsme toužili jezdit do Alp. Obzvláště když jsme tenkrát byli v národním horolezeckým manšaftu. A my jsme tenkrát nemohli jet ani na to nejprostší a nejbližší lezení na Wartsmann nebo do rakouských Alp. To prostě bylo nemožné. Například Cima Grande di Lavaredo, o které jsme snívali, to se nikdy nemohlo splnit.

Po revoluci se otevřely hranice a spousta lidí vyrazila na západ, protože tam se dříve nemohli dostat. Proč Vy jste zůstal „věrný“ tomu východu – Rusku a postsovětským republikám?

Rusko mě vždy velmi zajímalo jako objekt. Byl jsem vždy velkým ctitelem sovětologické školy Zbignieva Brezinského. Mimochodem jsem se s ním před několika lety setkal v Americe, což pro mě bylo velké setkání. A byl pro mě vždy objektem studia, protože to byl vlastně fenomén, který ovlivňoval celý můj život a život naší generace a koneckonců částečně i generace vaší. Takže jsem využit toho, že Lidové noviny začaly vycházet legálně a šel jsem tenkrát za svým kamarádem, za Jirkou Rumlem, který je dva roky vyráběl doma v kuchyni. A řekl jsem mu, jestli nepotřebuje zpravodaje v Rusku. V lednu roku 1990 jsem tam odjel a zůstal jsem tam s přestávkami deset let, než mě vypověděli. Já jsem v Rusku „persona non grata“ kvůli tomu, co jsme psali a natáčeli o Čečensku.

Tam jsem si toho Ruska užil vrchovatě. Bohužel tam teď už pár let nesmím, což je mi líto.

V poslední době se ale zájem o Rusko a postsovětské státy mezi cestovateli zvyšuje. Stále častěji se objevují inzeráty: „Hledám spolucestovatele do Gruzie, Ruska….

Ono to cestování do Ruska je mnohem snazší. Trochu už to postrádá ten pel toho úplného dobrodružství. A také je to více zkomercionalizované. Když my jsme tam tenkrát jezdili, tak jsme ještě zažili takové ty věci, které se již dneska neodehrají. Rusové pro to používají výraz „na chaljavu.“ To je v překladu něco jako „zadarmiko“ nebo „na státní útraty“.

Když jsme někam přijeli a potřebovali se dostat na jezero Kara-Balyk, kde pramení řeka Jenisej, abychom si ji spláchli. Tak jsme zašli za hasiči, tam jsme předvedli takzvaný „úder cizince“, jak jsme tomu říkali. A jelikož ti hasiči nikdy u žádného cizince nebyli a byli to prostí chlapi, pohostinní, tak jsme se s nimi opili a velitel potom řekl: „Dobře, tak já udělám kontrolní let zejtra na jezero Kara-Balyk. To máme jedno, kam letíme, že?“ A odvezl nás 600 km zadarmo a tam nás vysadil, abychom mohli splout tu řeku. To už dneska není. Dneska je cestovatel naopak předmětem všeobecného odírání. I v Rusku.

To se ale oklikou vracíme k Vaší druhé vášní – vodáctví.

Jaromír Štětina – Vodák

Foto: Petr Kolínský

Vodáctví je v ČR záliba všeobecně silná, je mnohem rozšířenější než v jiných evropských státech. Vy jste považován za zakladatele českého raftingu. Jak to vnímáte?

Já si nemyslím, že by to bylo úplně přesné. Pravda je, že já a moji kamarádi, například Otakar Štěrba z Olomouce,  jsme byli první, kdo tady začali používat raft a začali jsme na něm jezdit. I tady u nás. Máme za sebou například prvosjezd Čertových proudů, úseku Vltavy pod Loučovicemi k Vyššímu Brodu. To byl takový psychologický průlom. To bylo, tuším, v roce 1973. To jsme tedy sjeli Čertovy proudy. A to padla ta bariéra, protože poté to již za několik týdnů sjel náš kamarád Cabrnoch poprvé na kánoi  a dneska se to jezdí běžně. Tam to padlo.

Takže ten raft jsme skutečně začali používat jako první. Ale takové vzletné slovo jako zakladatel, to bych nepoužíval. To přišel někdo jiný s tím nápadem.

Vy jste si pro své prvosjezdy museli vymyslet zvláštní plavidlo – Matyldu.

To byla ta slavná Matylda. Já jsem teď na Vánoce vydal knihu, která se jmenuje S Matyldou v Afghánistánu. To je vlastně po třiceti letech pokračování knihy s Matyldou po Indu. A v obou knihách vystupuje ten raft – Matylda, který se trochu liší od těch běžně používaných člunů, protože je to skutečně vor, složený z řady nafukovacích válců, což má dvě veliké výhody pro expediční podnikání. Především se to dá rozebrat na části, takže je možné tu loď odvézt na oslech nebo na koni. Což u klasického raftu nejde. Dá se dát do auta a snadno transportovat letadlem. A potom z vodáckého hlediska je dobré to, že když je těžká voda a jde horem, tak proteče mezi válci zpět do řeky.

Později vznikly desítky Matyld, v různých velikostech. Takže to byl docela dobrý vynález.

Sjet Indus byl plán dosti ambiciózní až trochu šílený.  Nicméně se Vám prvosjezd i díky Matyldě podařil. Byla na to nějaká reakce v tehdejší ČSSR nebo jinde ve světě?

Šílená ta expedice opravdu byla. Byli jsme čtyři kluci, kteří po tom strašně toužili. Několik let jsme tu výpravu chtěli udělat. Jenže ono to nešlo. Daleko těžší bylo se tam dostat než nakonec tu řeku sjet. Tu výpravu jsme skutečně připravovali sedm let. Obráželi jsme všechno, chodili jsme na Československý svaz tělesné výchovy. Tam ale neměli žádnou sekci na sjíždění divokých řek. To neexistovalo, tak nás vyhodili.

Člověk nesměl mít účet v bance. Kam jsme měli ty peníze ale dávat. Používat reklamu byl skoro zločin. My jsme na hranici zákona sehnali nějaké firmy, které nám na auťák namalovaly nějaké nápisy a nějaké peníze jsme tak získali. Takže to bylo neobyčejně obtížné. No a sjet tu řeku potom ve čtyřech lidech, to bylo také těžké. Dneska už bych se do toho nepustil. To člověk mohl udělat jen díky mladické nezodpovědnosti. Indus byla velmi těžká řeka. V podstatě se dá říci, že patří do kategorie takových těch říčních osmitisícovek, jako jsou Indus, Brahmaputra nebo horní Sutley. To jsou ty velké velehorské řeky.

Podařilo se to po Vás někomu zopakovat?

Ne. Jeden úsek Indu sice sjeli, ale výš než jsme byli my. Ale ten stejný úsek nikdo nesjel.

A my jsme bohužel tenkrát měli navíc tu vodu velmi těžkou, protože byla příliš vysoká a měla průtok asi 8 tisíc kubíků. Tedy naprosto nepředstavitelná voda, kde jsou ty vodní zjevy strašně veliké. Sedmimetrové vlny a čtyřmetrové válce nebyly žádná výjimka.

Sjeli jsme to. Bohužel nám pak narostla ramena, že jsme pak o dva roky později jeli na Gangu, na tu zdrojnici, která se jmenuje Alaknanda a tam se nám utopili dva kluci. Takže ta pýcha nebyla příliš na místě.

Oni se vlastně utopili ještě před započetím toho vlastního sjezdu?

Oni se utopili při tréninku na kánoi. Čamoli se to místo jmenovalo. A mimochodem vloni tam byla výprava, která tam po třiceti letech postavila mohylu a dali tam desku. A sjeli to. To znamená, že z toho sundali ten pytel a sjeli to. Takže jsem byl rád. A mimochodem tam byly i děti obou kluků, takže tam byla další generace. A po třiceti letech se to tedy povedlo.

Jaromír Štetina – válečný reportér

Foto: Petr Kolínský

Toto je ta smutná stránka cestování a sportovních expedic. Vy jste ale později jako válečný reportér zažil příběhy tragické a strašlivé. Dá se to vůbec srovnávat?

Já když jsem jezdil na řeky, tak jsem si velmi brzy začal všímat více těch břehů, než vodních válců a vodních jevů, které je třeba sportovně překonávat. Protože jsem pochopil, že řeky jsou takovou přirozenou cestou, která člověka někam dovede a něco mu ukáže, břehy jsou zajímavější než samotná řeka. A toho jsem se držel. I když ještě v devadesátých letech jsme udělali dvě krásné výpravy – spluli jsme si tři a půl tisíce kilometrů Nižní Tungusky, celou kompletně. To byla nádherná řeka, měla asi jenom deset vesnic. A řeku Vitim, což je přítok Leny, cca tisíc pět set kilometrů.

Ale většinou jsem se potom věnoval novinařině, což bylo určitě stejně vzrušující jako plavat po řekách. Já jsem potom dělal hlavně válečné konflikty, jako novinář. Ne že bych chtěl, ale prostě jsem se k tomu tak dostal. Takže jsem prošel asi dvacet válečných konfliktů. To se ani nedá nazvat dobrodružstvím. I když Hemingway říkal, že válka je největší dobrodružství, jaké člověk může prožít. Já v tom nic dobrodružného nevidím. Válka je hnus, to je největší zlo, jaké může být. Ale já jsem toho potom nechal, protože se mi stala taková věc, která se stává leckomu a koneckonců se to stalo i Hemingwayovi. Člověk, když tam pracuje jako reportér, tak začne mít tu válku rád. A to se mi stalo. Je to přirozené. Popisuje to třeba Robert Kappa. Ten tomu syndromu také podlehl. I někteří moji kamarádi, třeba někteří dobří ruští novináři. Je to proto, že válka člověku, který ji zpodobňuje (filmuje nebo popisuje nebo dělá rádio či fotí) dává ty story. Přímo je sype z rukávu. Zadarmo. A potom, když tam člověk chvíli není, tak mu schází tyto silné příběhy a začíná na tom být skoro závislý. A to je nejlepší toho nechat, protože pak se buď upije k smrti nebo ho zabijí nebo se zblázní. Tak já jsem toho nechal a šel jsem do senátu, tady je to také dobrodružné.

To zobrazování příběhů se stává postupně silnější a silnější. Dalo by se říci, že se reportéři dostávají stále blíže tomu epicentru bojů. Jak vnímáte  změnu v zobrazování války, která probíhá od konfliktu v Perském zálivu?

Válka v přímém přenosu je dneska realita. Zajímavé je, že se trochu posunují ty profese, protože těmi zpravodaji se velice často začínají stávat vojáci těch armád. Je to vše způsobené vývojem technologií přenosu. A dneska je prototypem moderního amerického vojáka, kterému Američané říkají „Land Warrior“, člověk, který nejen střílí, ale také dokumentuje, protože má v přilbě přímo kameru. A přenáší to někam do velitelského stanoviště, kde se to zaznamenává. Takže ten velitel ví dřív, že ten voják někoho zastřelil, než ten samotný voják. A tento vývoj bude samozřejmě pokračovat. A bude to pokračovat do takových absurdních situací, kdy ten voják bude říkat: „Maminko, já se s tebou loučím, protože jsem to právě koupil do břicha.“ A ona to bude doma poslouchat.

Já jsem měl jeden takový krásný příklad a několikrát jsem ho už popsal, ale já Vám ho řeknu, možná ho neznáte.

Příběh kameramana čečenské televize z roku 1994. To bylo v prosinci, když vtrhli Gračevovi vojáci do Grozného, tak on vzal tu svoji kameru, to tam byl ještě prezidentský palác. Vyběhnul do čtvrtého patra, tam ji postavil, spustil. Postavil ji na parapet toho okna, na místo které si vybral a seběhnul dolů, do zorného pole té kamery. Počkal si, až jel kolem ruský tank a panzerfaustem ho odstřelil. Sám sebe nafilmoval.

Vyběhnul zase nahoru, tu kameru odmontoval, vzal si ji a odnesl domů. Tím pádem se stává ten člověk účastníkem války, nikoliv jen novinářem jako profesionálem, který s tím nemá nic společného. A my jsme to potom od něj dostali se slovy: „Mám tady takové nějaké záběry, nechtěli byste to?“ Když jsme to viděli, tak jsme vytřeštili oči. Tenkrát jsme to dali všem zadarmo, protože jsme chtěli, aby to všichni viděli. Tak to tenkrát oběhlo svět.

To je zase případ toho, že novinář se jednou možná stane ve válce zbytečným. Protože přímé přenosy budou ještě mnohem autentičtější, než když novinář vleze se svou kamerou do zákopu.

Jaký myslíte, že by takový způsob „války v přímém přenosu“ měl dopad na diváky? Vnímali by to jen jako nereálný film nebo by si konečně uvědomili hrůzu válečných konfliktů?

Já si myslím, že záleží samozřejmě na citlivosti toho diváka. Já jsem těch mrtvých lidí viděl tolik, že už to se mnou dneska nic moc nedělá. Když jsem viděl první, tak jsem brečel a vyváděl, ale pak už to se mnou nijak nehnulo. Ale stejně vím, jaká je to hrůza, a jaké je to svinstvo a dokážu rozlišit, hrůzy z války od hraného filmu a od virtuální reality. Ale je spousta lidí, kteří to odlišit nedokáží. Takže považují automaticky nějaké záběry válečné hrůzy za něco, co je rovno hranému filmu. Ale s tím nic nenaděláte. Pořád to musíte říkat, nemůžete jenom jednoduše ukazovat to, co ta válka je, ale musíte pořád říkat: „Válka je svinstvo. Válka se nesmí. Zabíjet se nesmí.“ Člověk to pořád musí zdůrazňovat, ne jen to ukazovat. Protože jinak by vlastně napomáhal té virtuálnosti.

Vy jste se během čečenské války a obléhání Grozného dostal jako novinář do blízkosti lidí, kteří jsou dnes považovaní za teroristy. Jak je možné dostat se do blízkosti těchto lidí, udělat s nimi rozhovor a vyjít z toho živ a zdráv?

Já jsem v roce 2001 – 2003 bydlel v Kábulu a vždycky jsem velmi toužil udělat rozhovor s Usámou bin Ládinem a nikdy se mi to nepodařilo. Takže z těch velkých teroristů usámovského ražení jsem dělal akorát několikrát rozhovor s Šamilem Basajevem, kterého považovali, protože už je po smrti, za největšího teroristu v Rusku. A myslím si, že je potřeba zjišťovat, co se v jejich duši děje. Je to prostě práce, jakou provádí psycholog, když zkoumá ve vězeňské cele, co vedlo vraha k tomu, že rozčtvrtil svou manželku. To je prostě potřeba. Není možné to vylučovat. Je potřeba k tomu mít samozřejmě kritický odstup, ale je to strašně důležité  kvůli to, aby člověk zjistitl, co vlastně se udává. Já například v případě Šamila Basajeva, se kterým jsem se znal velmi dobře a několikrát jsem i spal u něj doma, jednou dokonce i v jeho posteli, kterou mi laskavě přepustil, ale… Já jsem měl tu možnost pochopit, jak se to vyvíjí. Já jsem sledoval proměnu toho kluka, nestudovaného inženýra, který šel bojovat za svou vlast. A jak mu válka vypíjela srdce i mozek. Jak se z něj nakonec stala kreatura, která se neštítí vzít si jako rukojmí děti v Beslanu, neboť on to byl a on to řídil z pozadí telefonem. A to je potřeba vědět, proč se to děje. Já zcela bezpečně vím, že když udělal ten strašný teroristický čin v Beslanu, tak měl před očima těch 40 tisíc zabitých čečenských dětí. To se nemůže zapomenout. A my musíme vědět, odkud ten teror pochází. Neustále musíme zjišťovat, kde jsou jeho příčiny, abychom zjistili, jak mu bránit. Jak se člověk stane tím pekelným mesiášem, který na svá ramena bere tíhu světa a snaží se někomu zavděčit. Ať už je to tedy islámská UMA nebo nějaký náboženský spolek nebo jeho organizace, která se jmenuje Základna, což je arabsky Al-Kajda.

Vy jste se v „reportéřině“ specializoval na Rusko a postsovětské republiky. Ale mnoho důležitých konfliktů se v druhé polovině 20. století odehrávalo a stále odehrává v Africe nebo v islámském světě. Nelákalo Vás se na ně více zaměřit?

Ale já jsem je zkoumal. Já jsem nepracoval jenom tam, já jsem pracoval i v Africe, na východním Timoru, v Kašmíru, na Balkáně dlouhá léta nebo třeba v Kosovu. Takže pořád sleduji ten křesťansko – islámský šev. Proto my jsme také měli, když jsme byli předloni na té výpravě na řece Band-e-Amir (S Matyldou v Afganistánu), knihu Samuela Huntingtona Střet civilizací. My jsme si v ní skutečně louskali, protože jsme chtěli na místě poznat, jestli ten Samuel Huntington má pravdu. On tam zcela jasně říká, že po rozpadu bipolárního světa je tím největším nebezpečím především civilizační konflikt mezi křesťanstvím a islámem. A já si myslím, že to tak není. Nesouhlasím s ním velmi zásadně. To je kniha velmi rafinovaně napsaná, velmi fundovaná, z vědeckého hlediska velmi dobře napsaná, ale přesto prostě nemá pravdu, protože konflikty vznikají někde jinde, protože války nevznikají na konfesním základu. Ty vznikají jako instrumentální agrese. Instrumentální agrese, to je agrese za účelem získání nějakého zejména hmotného prospěchu. A jen se to přikrývá tím zeleným nebo rudým praporem. A to je velmi nebezpečné, protože dokud nebude smíru mezi konfesemi, nemůžeme počítat se skutečným mírem. Takže pro mě je velmi podstatné, aby se nepoužíval výraz „islámský terorismus“, protože islámský terorismus je prostě nesmysl. Něco takového neexistuje. Kdybych to připustil, tak bych musel připustit i termín „křesťanský terorismus“. Já se hádám s Afghánci, kteří léta bojovali proti sovětské armádě a říkají: „My jsme porazili křesťanské psy.“ A já jim říkám: „Ale starou belu, vy jste porazili imperiální armádu Sovětského svazu. Ne křesťanské psy.“ Zrovna tak jako lidé ze Srebrenice mluví o křesťanských teroristech, kteří tam zabili několik tisíc lidí. To prostě není možné připustit. Takže určitě ne výraz „islámský terorismus“, ale když už to chceme označit nějakou konfesní nálepkou, tak mluvit o islamismu nebo islamistickém fundamentalismu nebo islamistickém teroru. Ale o islámském ne.

Před krátkou dobou vyhlásilo nezávislost Kosovo. Jak vidíte situaci kolem této oblasti?

Já jsem samozřejmě rád, protože nic jiného si Kosované nezasloužili. Jakékoliv další srovnání, které se používá jako klišé, že je to další Mnichov, to prostě nefunguje. U nás před druhou světovou válkou měla německá menšina zastoupení v parlamentu, německá menšina tu žila jako plnohodnotní obyvatelé, kterým nikdo neubližoval. Kdežto v Kosovu jugoslávská armáda vyvraždila desítky tisíc lidí. Já jsem Prizrenu viděl, jak jugoslávští vojáci zahánějí lidi do vagónů, jako to dělali nacisté s Židy a posílají ty vagóny do Makedonie. Byl jsem v Černé hoře, když tam zimovali uprchlíci. Viděl jsem těch tři sta vypleněných vesnic mezi Pečí a Prizrenem na západě země. Viděl jsem ten nekonečný had lidí. Čtyři sta tisíc lidí Miloševič už vyhnal. Chtěl vyhnat 1 800 000 lidí. To je přeci velký rozdíl proti tomu, co bylo tady. A nemůžete chtít po národu, se kterým se takto zacházelo, aby s nimi žil. Je to samozřejmě složité a je potřeba té nenávisti zabránit, ale není možné zapomínat na kořeny té války. A to je zrovna tak i v Čečensku. Čečenci už nemůžou  nikdy žít jako plnoprávní obyvatelé Ruské federace. Zrovna tak jako tak již nemůžou žít Osetínci nebo Abcházci v té sestavě Ruska, protože to násilí vyšlo odtud. Takže ano, Kosované si zaslouží, aby měli svůj stát.

Jaromír Štětina – člověk a dobrodruh

Foto: Petr Kolínský

Nechtěl jste se také stát známým cestovatelem ve stylu Hanzelky a Zikmunda, Livingstona nebo Holuba?

Začátkem padesátých let, když Hanzelka se Zikmundem přijeli z první cesty africko-jihoamerické, tak měli přednášku ve Slovanském domě. Kolik mi tak mohlo být? Dvanáct možná. No kluk jsem byl. Tak jsem tam šel a byl jsem prostě oslněn. Vykládali o těch dobrodružstvích. A já si pamatuji, že jsem tenkrát napsal dopis (a to jsem ještě netušil, že budeme později přáteli), kde jsem napsal: „A jak se to teda dělá, aby člověk mohl být takový cestovatel, pane Zikmunde a Hanzelko?“ Ten dopis mám ještě někde schovaný. „Musíš se hodně učit a musíš hodně chtít.“ To si pamatuji. Ale odpověděli mi tenkrát.

S paní Holubovou jste se setkal jako čtrnáctiletý chlapec.

To bylo v roce 1957. Bylo to na podzim. Na jaře jsem byl v Polsku a na podzim ve Vídni.

Byla v tom třeba touha dozvědět se něco o panu Holubovi?

Samozřejmě. Já jsem Emila Holuba ctil a miloval a když jsem měl možnost se potkat s paní Holubovou (ono jí v té době bylo už myslím 93 let). Žila v prvním okrese vídeňském a brala tenkrát penzi od Československého státu. Ten její byt, docela veliký, byl plný buvolů, oštěpů a všech možných afrických artefaktů. Mám od ní dvě fotografie, kde je ona s Emilem Holubem a jednu její a podepsala se mi na tu fotografii Růžena Holubová, i s tím háčkem. Ona byla Rosa Holub a česky neuměla. Ale podepsat se uměla i s háčkem.

Co byste jí řekl, kdybyste se s ní mohl setkat teď – v současném věku a s tolika životními a cestovatelskými zkušenostmi?

Určitě by jí zajímalo, jak ta Afrika vypadá dnes. Já jsem byl před asi sedmi osmi lety v Zambii. V těch místech, kde vlastně Mašukulumbové Holuba přepadli. No a tam, co ho přepadli, tak dneska tam jsou dálnice a mrakodrapy. Takže asi bychom si povídali o tom, jak ten starý svět rychle mizí. A mizí opravdu strašně rychle. I za mého života se to velmi změnilo. Byl jsem v roce 2003 po pětadvaceti letech znovu v Gilgitu. A místo té vesničky tam je veliké město, plné čínských náklaďáků a na každém rohu je internetová kavárna a hotel. A to je pouhých 25 let. Takové to opravdové himálajské cestovatelství-objevitelství zmizelo a ta energie cestovatelů je teď vkládána úplně do něčeho jiného – do umělých obtížností, které si sami přivozují. Tím, že si vybírají diretissimy a severní stěny. Dříve bylo těžké se vůbec k té hoře dostat. Ještě v roce 1970, když jsme v Karákoramu chtěli vylézt Haramosh (7397 m.n.m), tak byl velký porod a trvalo to deset dní se tam vůbec dostat tím autem. Takže v tom smyslu dnes už umírají hrdinové starých dob, jako byl John Hunt, který byl stejným hrdinou ve své době, jako byl Hillary, když dobyli Everest. John Hunt to zorganizoval a Hillary s Tenzingem to vylezli. Dnes již není doba Johnů Huntů, dnes už nejsou potřeba.

Dnes již není tak obtížné dostat se do základního tábora pod Everest.

Dneska není obtížné prakticky nic. Ale ještě zbývají kousky světa. Kupodivu nejsou to ty kousky světa třeba v Africe. Bydlel jsem v roce 2000 a 2001 v Africe a ani ta Afrika není taký divoký kraj. Třeba tam co jsem pracoval u jezera Turkana, to se nevyrovná ještě dnes některým místům na Sibiři. Rusko je stále o takových 50 let zpožděné, takže i veliká dobrodružství se na Sibiři nebo na dálném východě zažít dají.

Cítíte se být dobrodruhem?

Já jsem starý člověk. Je mi 65 let. Já už určitě dobrodruh nejsem. Možná, že jsem k tomu v mládí měl nátisk, ale spíš než touha po dobrodružství to u mě byla touha po poznání. A jestli vezmete ten einsteinovský princip, že: „Poznání je moje největší dobrodružství“, tak potom dobrodruh zcela určitě jsem.

Ale dobrodružství to je situace, kterou si obyčejně člověk sám navozuje k tomu, aby si zvýšil hladinu adrenalinu v krvi, překonáním toho nebezpečí se ta hladina sníží a z toho je to libido nebo uspokojení. To proč to člověk dělá. A to já jsem nikdy neměl. Nikdy jsem netoužil po zvýšení adrenalinu v krvi. Vždycky jsem se bál a díky tomu, že jsem se bál jsem také spoustu situací přežil. Kdo se nebojí, může špatně skončit.