Jaký význam a smysl mají sliby státníků?

U nás je dlouhodobou zvyklostí, ale i ústavní povinností, před nastoupením do vysoké funkce skládat slib. Slibuje prezident, členové vlády, poslanci i senátoři. Tyto sliby mají jakousi osobní povahu. Je to něco spíše jako vojenská přísaha. Jejich sliby se zásadně liší od předvolebních slibů politických stran. Tam je běžné, že se i po »vítězných« volbách neplní, protože se strany odvolávají na »objektivní příčiny« neplnění. Musí být například koaliční vláda, a proto i kompromisy v plnění slibů. Státníci slibují za svou osobu a bez složení slibu nemohou převzít funkci. Tím to ale končí. Za nesplnění osobního slibu státníka není žádný postih. Prostě – jede se dál…
Zdrojem tohoto zamyšlení bylo 18. výročí listopadové (sametové) revoluce v roce 1989. V televizi jsem si vyslechl, jak Václav Havel sliboval věrnost Československé socialistické republice. Aza jeho panování skončil jak socialismus, tak i společná republika Čechů a Slováků. A pan prezident prezidentoval dál. Slib věrnosti nedodržel. Tak tomu bylo i u tehdejších členů vlády a poslanců. Ajak je to dnes?
Podle platné Ústavy ČR prezident i poslanci a senátoři slibují takto: »Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. « Pominu to, že mnozí z uvedených narušují zákon o silničním provozu a podobné patálie. Narušují, tedy nezachovávají velmi často Listinu základních práv a svobod, která je u nás součástí ústavního pořádku. Narušují práva občanů politická (Štětina, Mejstřík a další), ale i práva hospodářská a sociální. Posledním velkým příkladem toho je zákon o stabilizaci veřejných financí, který je v řadě bodů v rozporu právě s Listinou základních práv a svobod. Zcela evidentní je to s placením zdravotní péče (různé poplatky). Včlánku 31. Listiny se píše: »Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. « Ministr práce Nečas se právě odvoláním na slova »stanoví zákon« snaží zdůvodnit, že poplatky za zdravotní péči jsou oprávněné. Je to nesmysl, protože ústavní zásadu o bezplatné zdravotní péči nemůže zrušit obyčejný zákon. Navíc je logické vztahovat »zákon« ke zdravotním pomůckám. Narušovány jsou však běžně i další práva. Například právo na práci, na spravedlivou odměnu za práci atd. Copak je možné považovat za spravedlivou odměnu za práci »odměnu« blížící se minimální mzdě? To na jedné straně a na druhé statisícové až milionové měsíční příjmy? Lze považovat za splněné právo čl. 20. Listiny »Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci« za současné situace, kdy pouze náklady na bydlení, například v Praze, se přibližují nebo i převyšují průměrný důchod?
Tak by bylo možné pokračovat. Například v tom, že činnost zákonodárců skutečně neslouží všemu lidu, ale především bohatým, podnikatelům a manažerům. Prezident i poslanci a senátoři tedy neplní důsledně svůj slib a nic se neděje, nikoho tato skutečnost ani nenapadne. Je ještě třeba poznamenat, že členové vlády neslibují, že budou konat »v zájmu všeho lidu«. Ti mají ve svém slibu pouze, že budou zastávat svůj úřad »svědomitě a nezneužijí svého postavení«. Proč nemusí sloužit »všemu lidu«, nevím, ale je to tak.
Vzniká jednoduchá otázka: Proč vlastně prezident, poslanci a senátoři i členové vlády skládají takový okázalý slib? Když jej nemusí plnit, nebylo by lepší slib nečinit a příslušné paragrafy z Ústavy vypustit? Máme totiž v různých zákonech mnoho paragrafů, které se nemusí plnit a je v tom již příliš velký zmatek. V zákoně by mělo být pouze to, co se musí plnit a za neplnění jsou odpovídající postihy a tresty.

Foto popis|