Jak jsme neschválili ústavní soudkyni

Tak jsme my, senátorští novicové, měli svoje vůbec první zasedání Senátu.  První a hned bouřlivé. Prezident republiky navrhl Senátu ke schválení novou ústavní soudkyni  JUDr. Jaroslavu Novotnou.  Paní doktorka měla profesně  zajímavý životopis, s nímž  by se  zřejmě bezpečně dokázala stát členem  sboru tak slovutného jako je Ústavní soud.  Pohovořila v senátních klubech, řekla jak by si  práci soudkyně představovala a zdůraznila, že její členství v komunistické straně Československa v letech  1977 – 1989  nebylo vedeno ideologickým přesvědčením, ale „jen snahou, aby mohla dělat své zaměstnání“.

Mám tu v Senátu jednoho kolegu, též novopečeného. Jmenuje se Jan Horník, je starostou z Božího Daru. Je mu jednapadesát,  vypadá na zachovalého čtyřicátníka a ještě neztratil  přesvědčení, že je třeba věci nazývat pravým jménem. Pozoroval jsem ho, když měla paní soudcovská kandidátka  proslov. Netrpělivě posedával, tahal se za límec a okamžitě se přihlásil do rozpravy.  Řekl jedním dechem :

            „Problém možná není u paní dr. Novotné, problém je u pana prezidenta. Připadá mi to, že pan prezident z  této republiky doposud dělá jakýsi velký prognostický ústav,  který zkouší, co vydrží tento národ, co vydrží tato země. Přece není možné, aby kandidátka, která byla řadu let ve straně, v době, kdy jsem studoval a mé kamarády vyhazovali z Vysoké školy zemědělské a ona vstoupila do strany, pak tam v klidu a pohodě byla a dnes tady bouchá na dveře Ústavního soudu. Nezlobte se na mě, tohle by nebyla demokracie, a vzkažme našim voličům, našim občanům, že chceme žít v jiném státě, ve státě bez komunistické strany. Děkuji.“  Ve stenografickém zápisu Senátu pak je douška : Senátoři bouchají do stolu.  Skutečně bouchali. A tleskali. Další z nás greenhornů Karel Schwarzenberg pochvalně mručel, senátor Mejstřík, s nímž sedím ve stejné lavici, lakonicky poznamenal: „Ten Horník je, jako já jsem byl před dvěma lety, když jsem přišel do Senátu.“

            Pak jsme se rozešli domů a já věděl, že  paní kandidátka nikdy nepochopí, co měl Horník na mysli. Že se nikdy nedokáže promítnout do postavení těch, kteří dali přednost  svědomí, nevrtěli chvostem a tudíž si ve své profesi ani neškrtli.   Že pro ni  podivíni, kteří nedokázali vstoupit do strany i když to bylo tak jednoduché, navždycky zůstanou  nepraktickými kverulanty, poplety, naivními snílky, s nimiž pragmatický člověk  nemá mít co do činění.

            Šel jsem večer ze Senátu domů  a  čím dál tím jasněji jsem si uvědomoval, že jsme měli obdivuhodnou možnost vidět v paní kandidátce na ústavní soudkyni obraz  celé  naší komunistické strany.  Ta se také nedokázala zbavit zpupnosti, za celých patnáct let se na sebe neuměla  podívat z vnějšku, ani náznakem, ani šelestem neproletělo kolem jejích uší slovo pokora.  Neví a nechce vědět, že komunisti  ničili celé generace, na dlouhá léta poškodili morálku národa a způsobem biřiců nakládali s těmi, kdo si uhájili svou důstojnost. A pak mne napadlo, jestli už není čas dokončit nedokončenou revoluci. Měli patnáct let na pokání a nedokázali  je využít.

Senát kandidátku pana prezidenta neschválil.

Jaromír Štětina