Ivan Klíma napsal předmluvu k nové Štětinově knize Gravitace

Nová povídková sbírka Jaromíra Štětiny Gravitace vyjde v Nakladatelství Lidových novin s podtitulem Frýdlantské povídky v květnu tohoto roku. Ivan Klíma ke knize napsal tuto předmluvu:

Nová povídková sbírka Jaromíra Štětiny Gravitace vyjde v Nakladatelství Lidových novin s podtitulem Frýdlantské povídky v květnu tohoto roku. Ivan Klíma ke knize napsal tuto předmluvu:

Jaromíra Štětinu lidé znají především jako politika, senátora, který se sympatickou zatvrzelostí usiluje o zákaz současné komunistické strany. Politici však v dnešní době miláčky publika zrovna nejsou a nadto jejich jazykové či literární schopnosti nebývají valné. Jenže Jaromír Štětina není politikem, který by se pustil do psaní, je svým tělem novinářem, který neváhá vstoupit do nejnebezpečnějších oblastí současného světa (odjel do Náhorního Karabachu i Čečny, často přímo do středu bojů, a neváhal nikdy zastat se napadených a volat do světa o pomoc pro postižené), celou duší pak spisovatelem. Neváhám o něm tvrdit, že v naší literatuře patří mezi nemnoho těch, kdo mistrně ovládají umění povídky.

Po povídkových sbírkách Století zázraků a Vykradači hrobů (z nich je několik přetištěno i v této knize) přichází se svou poslední knihou, Frýdlantské povídky podle mého názoru představují zatím vrchol jeho prozaické tvorby.

I když se sám narodil na sklonku druhé světové války, tématem povídek jsou události nějak spojené s jejím koncem, s jejími bezprostředními důsledky, často s odsunem německého obyvatelstva z autorova rodného kraje v severních Čechách anebo s osidlováním tamních vyprázdněných vesnic. Když vymezuji takto náměty, dopouštím se zjednodušení, protože Štětinovy povídky jsou především příběhy, a to většinou lidí, kteří nijak neřídili běh událostí těchto let, spíš jen nějak uvízli v poválečném mlýně, který setrvačností drtil lidské osudy.

Ústřední povídkou knížky je Gravitace, v níž autor použil zapomenuté vzpomínky vězně číslo 68223, po válce otištěné (jak uvádí ve svém doslovu) v časopise Stráž severu. Ty doplňuje fiktivním příběhem.

Pamatuji se, že poválečné časopisy i knihkupectví byly plné často velmi drastických vzpomínek na zážitky z koncentračních táborů. Shodou okolností můj otec ušel stejný pochod smrti, jaký zaznamenal vězeň 68233, také on zanechal sešit se záznamy, které si dokonce pořizoval v krátkých chvílích odpočinku během pochodu a které jsem teprve po mnoha letech objevil. Jsou suchostí záznamu i uváděnými fakty podobné těm, které použil Štětina. Podlehl jsem stejně jako on nutkání tyto tatínkovy vzpomínky vsunout do svého textu, tedy do románu Soudce z milosti. Je to vždy poněkud rozporný počin, zařadit do vlastního textu záznamy jiného autora, ale pamatuji se na své vlastní rozvažování: autenticita tatínkových záznamů byla natolik silná, že ji každé literární zpracování mohlo jenom ubrat. Stejně, domnívám se, uvažoval i Štětina a dobře udělal – z jeho povídky vychází velmi sugestivní obraz oněch let plných krutostí a dnes už pro mnohé lidi nepochopitelných činů – a právě tento autentický záznam nezpochybnitelně dokresluje atmosféru oněch let, kdy jedna krutost často plodila krutosti nové, také vytvářela morální dilemata, která současný člověk u nás má jen málokdy příležitost řešit.

Zmínil jsem už, že Jaromíra Štětinu považuji za mistra povídky.

Povídka patří podle mého názoru vůbec k nejobtížnějším literárním žánrům, autor dobré povídky, jak je uměl napsat Čechov, Hemingway nebo třeba Dahl, obvykle na malém prostoru musí načrtnout příběh, vytvořit přesvědčivý charakter, musí vykreslit prostředí a hlavně vytvořit sevřenou kompozici. Štětina přitom často spojuje i několik příběhů různých postav, které na první pohled spolu nemají nic společného, ale tento často náhodný souběh příběhů paradoxně vyústí v tragédii, jaké se mohly přihodit jen v oné době (Smrt jizerských roverů).

Dobrá povídka také musí mít pointu, pokud možno překvapivou, ale zároveň korunující celý příběh.

Všechny uvedené vlastnosti mají Štětinovy povídky ve svrchované míře, autor dokáže skvěle vystiženými detaily vykreslit prostředí svého rodného kraje nebo práce svých hrdinů. Rád bych ještě zmínil, že Štětinovy povídky jsou moudré. V Písni o Hiawathovi, která vlastně spočívá ve zdánlivě neřešitelném sporu starého generála letectva a mladého diplomata o to, zda letci, kteří svými bombami zabíjeli také civilní obyvatelstvo, se dopustili zločinu proti lidskosti, v pointě nachází překvapivou, ale moudrou odpověď.

Víc říkat nechci, nejvíc povědí povídky samy, patří totiž k těm, které se hlásí ke klasické tradici, kdy každý vnější výklad by jen narušil intenzivní a neopakovatelné setkání autora se čtenářem.

Ivan Klíma