Hladovka

Suché hladovky jsou vlastně specifickou formou sebevraždy, umírá se při nich během několik dnů. Času bylo málo a bylo třeba něco podniknout. Z Havany jsem odjel vypůjčeným autem pár set kilometrů na východ do Santa Clary, hlavního města stejnojmenné provincie. Mezitím přišla zpráva o tom, že Guillermo upadl do bezvědomí a byl odvezen v kómatu do místní nemocnice, kde byl připojen na resuscitačním oddělení na umělou výživu. Když přišel Guillermo k vědomí, vytrhl si kanylu z těla. Znovu upadl do bezvědomí.
Nutně jsem potřeboval předat Guillermovi vzkaz od Václava Havla, v němž ho prosil, aby hladovky zanechal. Předpokládal jsem, že vzkaz od muže v kubánském disentu tak velmi váženého (Havlova Moc bezmocných ve španělštině se po celém ostrově tajně rozmnožuje) dovolí Guillermovi hladovku přerušit se ctí. Nejkritičtější moment samozřejmě byla návštěva nemocnice. Od Guillermových spolupracovníků jsem znal číslo nemocničního bloku i patro, na němž se resuscitace nacházela. U hlavního vchodu na oddělení se střídají příslušníci tajné policie a bylo by nepraktické být odchycen hned na začátku. Vstoupili jsme tudíž do lůžkového oddělení zadním vchodem. Tam nás neodchytli estébáci, nýbrž korpulentní službu konající lékařka, která nás při vyslovení slova Farinas bez mrknutí oka nasměrovala do malé kanceláře bez oken. Popravdě řečeno byli jsme s mým tlumočníkem přesvědčeni, že v tomto okamžiku naše kubánská mise končí, stejně jako skončila před časem mise kolegy Karla Schwarzenberga, tj. vypovězením. Po dlouhých minutách však nevstoupili tajní, ale lékař se stetoskopem na krku. Informoval nás, že stav Farinase je stabilizovaný, přesto však nás k němu pustit nemůže. Museli jsme zvolit náhradní cestu, jak Havlův vzkaz vyřídit. Jeho nejbližší spolupracovnice, mladá novinářka Noelia Pedras Jiménezová však jako posel využít nešla. Otevřela nám naprosto vysílená dveře svého panelákového bytu – drží hladovku od 3. února.
Zbývala Guillermova maminka. A tak jsme se vydali hlídaný Farinasův baráček na předměstí Santa Clary navštívit. Pili jsme kávu, prohlíželi si Guillermovy fotky z jeho minulé hladovky: při ní ztratil všechny vlasy a několik týdnů ho vozili na kolečkové židli. Paní Farinasová slíbila, že poselství exprezidenta Havla předá hned další den, až půjde syna navštívit. Víc jsme udělat nemohli. Prokličkovali jsme městem, abychom setřásli případná zavěšená auta, a odjeli ze Santa Clary.
Důvody Farinasova protestu jsou dva. Prvním jeho požadavkem je, aby měl jako novinář svobodný přístup k internetu. Druhým pak je vyjádření jeho odporu k prudce se rozrůstajícím tzv. „mítinkům zapuzení“. Pod touto estébáckou hantýrkou se skrývá zvláštní forma terorizování jinak smýšlejících, převzatá údajně jako metoda z Čínské lidové republiky. Z vybraného města či oblasti jsou autobusy přivezeni před dům nehodného disidenta „představitelé lidu“, kteří hlasitě odsuzují „zrádce a odpadlíka“. Shromáždění jsou představováni často jako „rozhořčení sousedé“, kteří přece mají právo vyvrhelům občas vytřískat okna.
Maminka svému synovi nakonec vzkaz předala. Guillermo pak vzkázal Václavu Havlovi, že si jeho samotného i jeho výzvy velice váží, ale že hladovku přerušit nemůže. Ve chvílích, kdy tyto řádky odesílám do redakce, je Guillermo opět na resuscitačním oddělení a jeho stav je kritický.

Jaromír Štětina

Týdeník rozhlas